Michaela Bäumlová
Hlášení velitele chebské pevnosti Johna Gordona („Pravdivá zpráva o všem, co se sběhlo a událo od 24. února do 28. téhož měsíce během příjezdu vévody frýdlantského a jeho stoupenců a po něm následujícího vykonání rozsudku nad týmiž“) z roku 1634 obsahuje zmínku o posledním „šláftruňku“ Albrechta z Valdštejna (1583-1634), tedy o uspávacím nápoji, jehož měl těžce nemocný a přemíře stresu vystavený muž jistě zapotřebí. Jednalo se o kořeněný nápoj, pro který má němčina k dispozici termín Warmbier (doslova „teplé pivo“), a který se místy stále ještě připravuje jako domácí lék proti nespavosti či nachlazení.
Když vrazi v bouřlivé noci 25. února 1634 vnikli do domu na chebském náměstí, v němž byl Albrecht z Valdštejna ubytován, narazili tu dle Gordona nejprve na komorníka, bdícího před vévodovou ložnicí. Nešťastníka bez průtahů probodli. Poté jim cestu zkřížil Valdštejnův číšník, vycházející právě od svého pána, jemuž ve zlaté nádobce donesl již zmíněný nápoj. Tento muž ze setkání s ozbrojenci vyvázl pouze zraněn na ruce. Sesazený generalissimus svůj uspávací nápoj zřejmě již neokusil, neboť v několika okamžicích následoval svého komorníka – na věčnost. Šálek s chladnoucí tekutinou nejspíše zůstal opuštěn stát na stole coby němý svědek vraždy…
Přesné složení nápoje neznáme. Českojazyčné prameny přelomu 16. a 17. století zmiňují mj. konzumaci horkého piva s máslem – švagr Albrechta z Valdštejna, učený moravský šlechtic Karel starší ze Žerotína je ve své korespondenci vzpomínal v kombinaci s pečenými jablky jako potravu domácích peciválů. Německá encyklopedie z 18. století nám zanechala předpis na přípravu „známého nápoje“ označovaného jako Warmbier:
„Dle obvyklé metody necháme na ohni vzkypět pivo (tmavé či světlé). Mezitím v troše smetany rozkvedláme vaječné žloutky (v množství jeden žloutek na kvart piva), vlijeme je do vroucího piva a za rychlého míchání necháme ještě chvilku táhnout na mírném plameni. Okořeníme dle chuti cukrem, tlučenou skořicí, zázvorem a hřebíčkem.“
Recept uvádí, že nejvhodnější je pro tuto úpravu pivo zvětralé.
Německé kuchařské knihy z počátku 19. století jako další přísadu často uvádějí mouku, do nápoje přidávanou rozmíchanou v mléku (společně se žloutky). Namísto cukru jimi byl coby sladidlo někdy předepisován med, jindy řepný sirup.
V účtech za Valdštejnovy pobyty v Chebu opakovaně nalézáme platby za pivo, med, blíže neurčené „z Norimberku dovezené koření“ a židem Benjaminem Ganßmannem dodaný pepř, skořici, šafrán a cukr. Na základě těchto zmínek snad tedy můžeme usuzovat, že se složení vévodova „šláftruňku“ blížilo výše uvedenému encyklopedickému receptu. Zlacené (nikoli zlaté) stolní nádobí včetně misek, konviček a pohárků bylo evidováno mezi Valdštejnovým majetkem zabaveným na místě po jeho vraždě.
Chcete-li, zkuste si Warmbier připravit jako příjemný léčebný prostředek při jarním nachlazení, jako uklidňující nápoj po náročném dni nebo jen tak ze zvědavosti.
Při přípravě nápoje, který pro svůj obsah alkoholu není vhodný pro děti, doporučujeme užít čerstvé žloutky (jeden na 0,3 l tekutiny) a dobře je tepelně zpracovat; při šlehání ve vodní lázni nehrozí, že by se nám srazily. Smetana může být nahrazena plnotučným mlékem, jímž je možno pivo (je nutno použít takové, které při tepelné úpravě nehořkne) ředit až v poměru 1:1. Koření počítáme zhruba po polovině čajové lžičky od každého druhu na litr tekutiny, cukr přidáváme podle chuti. Na jednu osobu počítáme asi 0,25 litru nápoje, který se pije těsně před ulehnutím.
V souvislosti s osudem Albrechta z Valdštejna jako notná dávka cynismu vyznívá závěrečná poznámka jedné z historických kuchařských knih, dle níž osoba, jež Warmbier vypije, „spí jako zabitá“…
