V bývalém Městském domě, jednom z nejstarších měšťanských domů na chebském náměstí, který bývá po nejznámějším ze svých majitelů označován také jako Pachelbelův, bylo 15. května 1874 otevřeno Muzeum města Chebu, které patří mezi nejstarší regionální muzea v Čechách. V roce 1956 byl pro potřeby muzea získán rovněž rohový, Kriegelsteinův dům.

Zakladatel muzea, městský archivář Georg Schmid, formuloval na počátku 70. let 19. století dokumentační a akviziční program muzea, který je jinými slovy platný dodnes.

Od svého otevření se muzeum profilovalo jako typ historického muzea. Již první muzejní expozici, která byla otevřena ve dvou místnostech, původně patřících kanceláři městského písaře, dominovala valdštejnská síň, protože muzeum bylo již od svého počátku neodmyslitelně spojováno s chebskými událostmi roku 1634 a se zavražděním generalissima císařských vojsk Albrechta z Valdštejna. Tak navzdory svému širokému zakladatelskému programu chebské muzeum brzy vstoupilo do podvědomí veřejnosti jako Valdštejnovo muzeum. Na přelomu století se muzeum nadějně rozrůstalo, a tak po roce 1900 tvořilo muzejní expozici devět místností situovaných do zadního traktu Městského domu. V roce 1907 bylo muzeum poškozeno požárem, při kterém utrpěly hlavně sbírky městských řemesel. Když bylo po požáru opět otevřeno, muzejní expozici tvořilo již 11 místností. V této době také vrcholí sběratelská aktivita muzea zaměřená k osobě Albrechta z Valdštejna získáním části souboru slonovinových řezeb z cenné sbírky dr. Hallwicha. Kolem roku 1925 podchycuje muzejní katalog na 5 000 položek. V meziválečném období byly pro muzeum získány dva významné sbírkové celky (Müllerova a Ledererova sbírka), které tvoří dodnes základ etnografických fondů. Především rozsáhlá etnografická sbírka františkolázeňského lékaře dr. Müllera umožňuje téměř úplnou rekonstrukci života venkovského lidu na Chebsku. Muzejní sbírky přežily složitou válečnou dobu a ještě složitější rok 1945. Pro veřejnost bylo muzeum znovu otevřeno 7. dubna 1946. Od roku 1960 je pak Chebské muzeum ustaveno jako muzeum okresní.

Dnes patří se svými přibližně 100 000 kusy sbírkových předmětů, bohatými sekundárními dokumentačními fondy k dějinám Chebska a obsáhlou studijní knihovnou k nejdůležitějším muzejním zařízením v západních Čechách. V roce 1995 prodělala generální reinstalaci expozice Krajského muzea Cheb. V nové uměleckohistorické expozici se návštěvníci seznámí s bohatou historií města i regionu, bohatými uměleckořemeslnými sbírkami muzea, mezi kterými zaujmou např. chebské antependium – korálková oltářní výšivka ze 14. století, dále gotické a barokní plastiky a ukázka chebské reliéfní intarzie s alegoriemi Večera, Rána, Dne a Noci z dílny J. K. Haberstumpfa. K reprezentativním exponátům patří také dochované části oltáře z nedalekého Ostrohu z konce 15. století tvořené plastikou Oplakávání Krista a oltářními křídly s deskovými malbami s výjevy k Křížové cesty. Ke sbírkovým unikátům patří rovněž soubor šesti sakrálních deskových maleb z 2. poloviny 15. století a dřevěné plastiky Madony z Kamenné ulice a Madony ze Špalíčku, reprezentující umění počátku 16. století. Bohatý sbírkový fond k dějinám řemesel je zde doložen řadou cechovních truhliček a hlavně pak ukázkami cenných výrobků chebských cínařů a puškařů.

Nelze zapomenout ani na další z významných unikátů muzea, na nejstarší zvon v Čechách, datovaný 1286. Značného rozšíření se dočkala část prezentující valdštejnské památky a třicetiletou válku. Zde zaujme především Valdštejnův kůň, který byl zastřelen 16. 11. 1632 v bitvě u Lützenu a který je údajně nejstarší vycpaninou v Čechách. To vše je doplněno 20-min. filmem o historii Chebu a Chebska. V roce 1997 byla základní prohlídková trasa muzejní expozice rozšířena o expozici chebské keramiky a malé lapidárium nacházející se v nádvoří muzea. Jako poslední část muzejní expozice byla v roce 1998 veřejnosti otevřena valdštejnská obrazárna, představující kolekci 17 portrétů převezených do Chebu v roce 1978 z Valdštejnského paláce v Praze. Stálé muzejní expozice jsou každoročně doplňovány sbírkovými a výtvarnými výstavami. Vedle výstavní činnosti, správy a odborného zpracování sbírkového fondu plní Krajské muzeum Cheb rovněž důležitou roli dokumentačního a informačního a výzkumného centra regionální historie. Popularizační práci v této oblasti napomáhá také přednášková a publikační práce Muzea Cheb.

Expozici otevírá nejstarší územní správce regionu: premonstrátský klášter v Teplé, který má také největší zásluhu na výstavbě a založení města.

Muzejní expozice představuje návštěvníkům v devíti místnostech tři prohlídkové celky: “Příběhy města a regionu v 19. století”, “Proměny Chebu a Chebska ve 20. století” a “Data a události z let 1800 – 2000”. Všechny prezentované události jsou dokladovány trojrozměrnými předměty a také značným množstvím fotografického materiálu.Myšlenka a záměr realizovat expozici novověkých dějin vznikla již při otevření nově zrekonstruované budovy pro muzejní činnost v roce 2003 a to minimálně ze dvou důvodů: 1. Původní expozice z roku 1996 je časově omezena koncem 18. století, byla vybudována na nejhodnotnějších sbírkových předmětech, v Chebu byla do té doby absence novějších regionálních dějin. 2. Majitel budovy Město Cheb, již v zadání pro financování rekonstrukce objektu z programu INTERREG počítal při využití s částí budovy pro veřejnost. Vedení muzea stálo před složitým a náročným úkolem nejen obsahovým, ale i technickým a předmětovým. Pro expoziční využití byl vyčleněn prostor v prvním patře, propojený se starší expozicí. Devět místností s množstvím oken a dveří. Celkem 280 m2. Podmínkou bylo zachovat i danou dispozici jednotlivých místností. A hlavně pro období 19. a 20. století se v muzeu nachází velmi málo předmětů expozičně a v souvislostech využitelných, což je dáno historií muzea po 2. světové válce.Po většinu času klidné 19. století, kdy většina středoevropských měst prožívala boření hradeb, výstavbu moderních městských čtvrtí a obecně prospěšných budov jako bylo nádraží, divadlo, školy, průmyslové podniky, lze konstatovat že a nejinak tomu bylo v Chebu. Zde návštěvník uvidí množství obrazové a fotografické dokumentace k těmto obrovským činům doby. Ikonografie poklidného 19. století, ale zároveň velmi stavebně aktivního, je kombinována s inscenovanými interiéry jako je chebská lidová restaurace či houslařská dílna. Nechybí ani ukázka secesního nábytku, jako stylu bydlení na přelomu století 19. a 20. Expozice poprvé souborně prezentuje pro historika obtížně vysvětlitelné období 20. století, ve kterém se právě na Chebsku promítají všechny osudové peripetie českého státu, od počátku národnostních třenic na přelomu 19. a 20. století, přes zánik habsburské monarchie, ostrý českoněmecký střet na konci 1. republiky, tragédie 2. světové války, odsun německého obyvatelstva. A také v mnohém devastující socialistický experiment, až po současnou snahu o vyústění obtížného vývoje do perspektivy v rámci celoevropské integrace.

Zvláště přínosná je prezentace tragických následků 2. světové války a socialistické éry ve městě i v oblasti, v nichž došlo k téměř úplné výměně obyvatelstva a kde se život odehrával dlouhá desetiletí v dusivém stínu železné opony. Právě taková otevřená a nezastřená prezentace těchto následků ve vzorovém území Chebska může přispět k vyrovnání se s minulostí, která dodnes zatěžuje mnohé stránky našeho současného života. Pohled na zničené a zdevastované památky může oslovit více než množství popisů a dat, byt‘ sebeotřesnějších a sebetragičtějších. Příklady současné obnovy a v některých případech doslova zmrtvýchvstání těchto památek zase vlévají naději a optimističtější výhled do budoucnosti. A zde se jedná především o církevní památky.

Expozice zaplňuje bílé místo dosud málo prezentovaných novějších regionálních dějin, a splácí tak pociťovaný dluh ve vztahu k nedávné minulosti.

Celá expozice je doplněna také o multimediální prvky, dětské koutky a hernu. Chtěli bychom do nové expozice přilákat co nejvíce chebských základních a středních škol, abychom mohli společně s pedagogy realizovat výuku dějepisu přímo v prostředí, které je naplněné informacemi o městě a regionu a snaží se inscenovanými scenériemi vytvořit atmosféru dané doby. Znalost místních dějin často pokulhává, nebo není v paralelním propojení se znalostí dějin obecních, proto se domníváme a chtěli bychom, aby chebská školní mládež měla možnost tata znalostní propojení realizovat v našem muzeu. Realizace expozice trvala 6 měsíců, stála cca 800 000 Kč, poměrná část 42 % byla hrazena z prostředků dispozičního fondu INTERREG III A, 300 000 Kč poskytl Česko-německý fond budoucnosti. Partnerem projektu v rámci přeshraniční spolupráce je Muzeum Smrčin ve Wunsiedlu. Autorem libreta je Mgr. Zbyněk Černý, autor scénáře: PhDr. Jaromír Boháč a Mgr. Zbyněk Černý ve spolupráci s týmem ve složení: PhDr. Eva Dittertová. PhDr. Iva Votroubková, PhDr. Tomáš Dostál, Mgr. Karel Halla. Autorem prostorového a architektonického řešení je: Ing. Arch. Martin Plevný, autorkou grafického řešení: Mgr. Eva Rundová. Realizaci provedli zaměstnanci muzea společně s mnoha chebskými dodavateli a subdodavateli.

Edukativní texty, mapy, plány a obrázky představují na patnácti barevných panelech výsledky historického a archeologického výzkumu města a Chebského hradu. Prohlídka začíná mapou historického Chebska s doklady o slovanském osídlení a informací o objevení opevněného slovanského hradiště při asanaci města v 60. letech minulého století. Dlouholetý archeologický výzkum Chebského hradu přinesl nové poznatky o způsobu života původních slovanských obyvatel, o zániku jejich hradiště na začátku 12. století a o dalším stavebním vývoji naší nejvýznamnější památky.

Archeologické sledování stavebních prací v historickém jádru Chebu umožnilo vyslovit nové teorie o sídelním vývoji města. Na denní světlo bylo vyneseno množství předmětů denní potřeby středověkých lidí. Díky nálezům nejstarších obydlí a odpadních jímek víme mnohem více například o zdejších hygienických poměrech.

Významnou kapitolou v historii je existence chebského městského státu s vlastní diplomacií, správou a armádou. Středověké politické dějiny, v jejichž středu se Cheb často ocital, jsou pro vnímavého návštěvníka dostatečně připomenuty. Ukázky archeologických nálezů jsou uložené volně a v pěti vitrínách, doplněné historickými dokumenty.

Součástí kolekce předmětů převezené z Valdštejnského paláce do Chebského muzea v roce 1978 bylo i patnáct podobizen údajných členů rodu Valdštejnů zobrazených v celé postavě a dvě podobizny zobrazené v polopostavě.

Celý soubor byl do Chebu převezen ve velmi špatném stavu, od 50. let 20. století byly obrazy odloženy na půdě Valdštejnského paláce a vystaveny extrémním podmínkám, stav většiny z nich byl havarijní. Odbornému posouzení bránil špatný stav obrazů, pokrytých rozsáhlými přemalbami a ztmavlými laky. I přesto se u nich předpokládala značná umělecká kvalita. V původním návrhu nové expozice Chebského muzea, který vznikal v letech 1985 – 1989 (za kol. autorů: Dr. Jaromír Boháč), bylo počítáno s vystavením obrazů v expozici s valdštejnskou tematikou. V roce 1983 soubor začala restaurovat ak.mal. Ivana Přibylová a v roce 1994 se restaurování ujal ak. mal. Pavel Blattný, který si posléze tento soubor obrazů zvolil jako téma diplomové práce k ukončení studia dějin umění v Ústavu dějin umění FF UK v Praze. Po ukončení restaurátorských prací a obhájení diplomové práce Pavla Blattného se vedení Muzea Cheb s přihlédnutím k novým objevům rozhodlo celý soubor poprvé veřejnosti trvale zpřístupnit v podobě portrétní valdštejnské obrazárny v Muzeu Cheb.

Pro vybudování obrazárny bylo využito prostoru dřívější velké výstavní síně ve druhém patře podle návrhu a architektonického řešení ing. arch. Zdeňka Franty z Mariánských Lázní. Soubor valdštejnských obrazů má bohatou historii svého uložení. Obrazy se nacházely na zámcích patřících rodu Valdštejnů např. na Duchcově, v Mnichově Hradišti či v Třebíči. Pavel Blattný při své uměleckohistorické a restaurátorské analýze zjistil, že jednotlivé nápisy a erby, označující portrétované postavy jako členy valdštejnského rodu, jsou druhotné. Většina nápisů celkem u 15 obrazů může pocházet už z konce 17. století, ale nepochybně z první poloviny 18. století.

Tento soubor tvoří jádro rodové galerie, která byla doplněna dvěma ženskými podobiznami na sklonku 18. století či na počátku 19. století. Druhotně v několika etapách byly domalovány i erby. Kromě nápisů a erbů, které se prokázaly jako domalovány, je důležitá otázka vzniku obrazů a skutečné osobnosti portrétovaných. Velmi překvapivá je identifikace Dietricha z Ralska s císařem Matyášem, dámy ve žlutých šatech s císařovnou Eleonorou (manželkou císaře Ferdinanda III., šlechtice v tmavém oblečení jako mantovského vévodu Carla I. A domnělého Hynka z Valdštejna pak s Ferdinandem Ernstem z Valdštejna. Zvláště překvapivé je, že identita zobrazeného byla měněna i v případě prokazatelně původních podobizen členů valdštejnského rodu, např. u obrazu Viléma I. Kunmana Monocula, který se ukázal být portrétem samotného Albrechta z Valdštejna, vévody frýdlantského, a u domnělého portrétu Hynka z Valdštejna, který je portrétem Ferdinanda Arnošta z Valdštejna. Velkým přínosem Blattného zkoumání je připsání autorství portrétu císaře Matyáše Lucasi van Valckenborchovi a jeho datování do roku 1590, u domnělého Haška z Valdštejna byla objevena signatura a autorem je Frans Luycx a taktéž připsání portrétu císařovny Eleonory Fransi Luycxovi lze akceptovat.

Návštěvník portrétní galerie si rozhodně položí otázku, zda jsou obrazy seřazeny v obrazárně dle nějakého systematického klíče, či jde o výběr a řazení zcela náhodné, tak aby se na stěny pověšené obrazy prostě vešly. Na otázku najdeme odpověď v kapitole 5 katalogu, kde vysvětluje ak. mal. Mgr. Pavel Blattný:

“Obrazy Dietricha z Ralska? a Jana z Valdštejna? jsem se rozhodl zařadit na začátek, protože jsem je restauroval jako první, jevily se mi jako nejstarší a jedná se o půlportréty. Následujících 15 podobizen je již v celé postavě. Hašek z Valdštejna? přišel při restaurování na řadu jako třetí. Po zjištění Luycxova autorství mi připadalo logické zařadit jako další Dámu s vějířem ve žlutých šatech (Eleonoru II), neboť autorství Luycxe u tohoto obrazu je sotva zpochybnitelné. K zařazení Wilíma?, Maxmiliána?, Ladislava? a Bernarda Jana z Valdštejna ? pod čísla 5., 6. 7. a 8. mě vedlo přesvědčení, že uvedené obrazy stojí Luycxovi blízko nebo že s ním nějakým způsobem souvisejí – buď jeho podílem na vypracování obličejů a rukou nebo spoluúčastí jeho neznámých žáků či spolupracovníků. Rudolfa z Valdštejna? se během času podařilo identifikovat jako Heřmana z Questenberka, proto jsem za něj zařadil Hinca Jana z Valdštejna?, o kterém jsem myslel, že by mohl být jeho bratrem – Gerhardem z Questenberka, jak se zdálo ze srovnání s jeho grafickým portrétem, nebo – vzhledem k erbu Lichtensteinů – Castelcornů, který se na obraze nacházel, by mohl portrétovaný být i Pavlem hrabětem Lichtensteinem-Castelcornem. Největším problémem bylo zařazení portrétu Šlechtice v tmavém oblečení. Tato podobizna souvisí svojí představenou, kulisovou figurou a krajinným pozadím s bitevním výjevem s kat.čísly 5., 6., 7., 8., proto byl obraz zařazen za ně. U podobizen Albrechta z Valdštejna? a Marie Isabely z Harrachu? se nesporně jedná o pendanty – jejich zařazení pod kat. č. 12 a kat.č. 13 se mi zdálo logické, i když se jejich identita proti původní změnila. Podobizna Vilhelma I. Monocula byla komplikovaná pozdější přemalbou oka a nápisu. Vzhledem k tomu, že nápis i páska jsou součástí historické hodnoty obrazu, rozhodl jsem se tyto přemalby při restaurování neodstranit. (Podobně tomu bylo i s nepůvodními nápisy a erby na dalších obrazech, které jsem restauroval). Zjištění identity portrétovaného se zdálo skoro nemožné, proto jsem jej zařadil za podobně obtížnou předchozí dvojici. (Jeho totožnost s Albrechtem z Valdštejna mě nakonec samotného překvapila). Identifikace osoby, publikované v literatuře jako Maxmilián z Valdštejna se zdála být zpočátku naprosto zřejmá. Atributy nejvyššího sudího odpovídaly jeho společenskému postavení. Na řadu předcházejících portrétů neznámých osobností jsem tedy chtěl navázat konečně konkrétní osobou synovce Albrechta z Valdštejna – Maxmiliánem, který Valdštejnský palác po Albrechtovi obýval. (I totožnost tohoto obrazu se však později změnila v osobu Jáchyma Oldřicha Slavaty). Dáma v červených šatech byla nápisem deklarována jako Kateřina z Harrachu?, jako Maxmiliánova choť. Proto byla zařazena za údajnou Maxmiliánovu podobiznu. (Tato dáma zůstává však stále v anonymitě). Podobiznu Hinca z Valdštejna? se podařilo určit jako zásnubní portrét Arnošta, hraběte z Valdštejna, syna údajné předešlé dvojice, proto byl zařazen pod číslo 17.”

Některé obrazy měly silně poškozené rámy, některým obrazům rámy dokonce chyběly. Součástí restaurování bylo i provedení eventuálně nového rámu nebo oprava stávajícího. Tyto práce prováděl konzervátor CHM Václav Klečka. Součástí obrazárny je taktéž tzv. předsálí, kde je vystaven obraz “Jindřich z Valdštejna předvádí králi Přemyslu Otakarovi II. před tažením proti pohanským Prusům svých 24 synů.” Obraz restauroval v letech 1995-1998 ak. mal. Pavel Blattný. Od roku 1978 je obraz umístěn v Muzeu Cheb, předtím byl součástí inventáře zámku Mnichovo Hradiště, jak zjistil restaurátor, a to v roce 1749. Později byl převezen do Valdštejnského paláce v Praze. V 50. letech 20. století byl obraz stržen z napínacího rámu, vícekrát přeložen a odložen respektive vyhozen na půdu Valdštejnského paláce, kde došlo k jeho destrukci vlivem zatékání. Před restaurováním byl zjištěn havarijní stav obrazu, i při minimální manipulaci malba opadávala, křehké plátno bylo na krajích uhnilé, zvětralé atd. Po konzultaci s památkáři a historiky umění bylo rozhodnuto vzhledem k existenci předlohy, že chybějící části obrazu budou včetně nápisu rekonstruovány. Bylo rovněž doporučeno zhotovení repliky rámu z 19. století. Poprvé rodovou scénu zobrazil Karel Škréta svým návrhem rytiny Daniela Wussina pro Valdštejnské “Amphiteatrum gloriae”. Až na několik odchylek kopíruje neznámý malíř svoji předlohu celkem věrně. Vedle obrazu jsou vystaveny barevné fotografie z průběhu restaurování a hlavně fotografie zobrazující, jak obraz vypadal před restaurováním.

V úvodní části obrazárny je návštěvník seznámen s průběhem některých restaurátorských prací, jsou zde vystaveny ukázky možností pomocných technik při restaurování jako např. RTG a infra záření, je zde vystaven rentgenový snímek hlavy Ernsta z Valdštejna. Návštěvník zde vidí, jak malíř maluje kopii obrazu. Na stěně visí kopie obrazu Ernsta Valdštejna kterou namaloval v roce 1997 Tomáš Lahoda pro Carla Albrechta Valdštejna. Pan Valdštejn byl tak laskav a kopii obrazu muzeu zapůjčil po dobu, než pan Lahoda namaluje další kopii obrazu pro muzeum. Vedle obrazu jsou vystaveny barevné fotografie jednotlivých fází postupu při malování obrazu. Dále jsou vystaveny způsoby techniky malby a také text o rodových portrétních galeriích z pera restaurátora ak.mal.Mgr. Pavla Blattného.

Okruh dále zahrnuje prohlídku dvou valdštejnských expozičních sálů, Valdštejnské obrazárny a místnosti s Valdštejnovým koněm. Celý prohlídkový okruh trvá cca 20 minut. Návštěvníkům je také k dispozici brožura “Po stopách Albrechta z Valdštejna”, kterou lze zakoupit v pokladně muzea. Podle ní je možné navštívit nebo se pouze inspirovat místy, která patřila do majetku Albrechta z Valdštejna nebo jsou nějakým způsobem spjata s jeho působením. Jako např. Mnichovo Hradiště, kde je vévoda pochován, nebo zámek Frýdlant v Čechách nebo jeho sídelní město Jičín. Na památku návštěvníci obdrží turistické razítko a mohou si zakoupit valdštejnské mince.

Asi za sto let od Valdštejnova zavraždění si začalo město uvědomovat, že by mohlo velmi dobře do budoucnosti zúročit a podporovat vazbu Valdštejn a Cheb. Městská rada začíná myšlenku podporovat a vychází tomuto zájmu vstříc. Od počátku 18. století nechává zhotovovat pro vzácné návštěvy a další zájemce obrazy s valdštejnskou tematikou. V roce 1736 objednává pro doložení oné osudné události u místního malíře Johanna Maximiliana Hofreitera zavraždění Albrechta z Valdštejna a zavraždění Valdštejnových důstojníků na Chebském hradě. Popularita města značně stoupla díky Schillerově dramatu “Valdštejn”. Básník skutečně Cheb v roce 1791 navštívil, aby si udělal představu o městě a místě, kde byl slavný vojevůdce zavražděn.

V pol. 19. století se radnice stěhuje do Městského domu, známého také jako Pachelbelův dům, kde byl Albrecht z Valdštejna zavražděn. Když se v roce 1873 rozhodovalo , kde bude umístěno právě založené muzeum, rozhodla již jednoznačně atraktivita místa Valdštejnova úmrtí. Je paradoxem, že v době svého založení mělo muzeum jen čtyři předměty určené jako památky na Valdštejna. Byly to již dva zmíněné obrazy, Valdštejnův portrét a partyzána, kterou byl Valdštejn propíchnut. Autorem Valdštejnova portrétu je malíř Christoph Frank, který žil ve Vídni, ale pocházel z Chebu. Obraz namaloval kol. roku 1805 při jedné z návštěv svých rodičů v rodném městě. Od 90. let minulého století dochází k cílevědomému sbírání valdštejnských památek a tzv. Valdštejnova úmrtní místnost se stává cílem mnoha návštěvníků z celé Evropy. V roce 1894 je zakoupen v mnichovské pinakotéce obraz Valdštejna coby šestiletého chlapce. Autorství obrazu je připisováno španělskému malíři Alonsu Sanchezu Coellovi. Obraz byl silně poničen v roce 1907 při požáru muzea, kdy celá horní část obrazu byla zasažena ohněm, který téměř zničil malbu v části obličeje a části oděvu. Obraz byl opraven, ale zároveň zmenšen formát. Naposledy obraz restaurovala ak.mal. Ivana Přibylová v roce 1989.

Sbírky muzea byly nadále rozšiřovány např. v roce 1896 byl zakoupen do hedvábí vpichovaný obraz Valdštejnova vojenského tábora, v roce 1902 Valdštejnův dopis z roku 1632 a četné tisky, mezi nimiž byl i unikát francouzských novin z roku 1634 se zprávou o zavraždění vévody.V roce 1909 získává muzeum Valdštejnovu bustu od městské rady od sochaře Wilferta, představitel místního realismu Josef Reiner dokončuje velký obraz zavraždění generálů na hradě. V expozici a ve sbírkách Chebského muzea se nachází celá řada obrazů od místních realistů většinou z druhé poloviny 19. Století (J. Schilhabel, W. Schneider) s náměty např. Albrecht z Valdštejna přijímá deputaci městské rady v Chebu, nebo Tábor Valdštejnových vojsk u Chebu v roce 1632, Albrecht z Valdštejna s družinou a astrologem Sennim v hodovní síni Chebského hradu atd. Snaha doložit vztah Cheb a Valdštejn je právě záležitostí druhé poloviny 19. století, kdy byla většina předmětů získána nebo právě k tomuto účelu pořízena.

Sběratelská aktivita zaměřená k postavě Albrechta z Valdštejna vrcholí v roce 1913, kdy je získána pro město Cheb a pro muzeum část bohaté Hallwichovy sbírky vzácných historických portrétních miniatur řezaných ve slonovině. Je to soubor 40 kusů řezeb představujících jednak vůdčí osobnosti z období třicetileté války, jednak historické výjevy z tohoto období. Soubor řezeb tvořil část odkazu chebského rodáka a vídeňského dvorního rady dr. Hermanna Hallwicha. Samostatnou kapitolu tvoří grafická sbírka, jejíž těžištěm je soubor kreseb a grafických listů inspirovaných Albrechtem z Valdštejna a jeho smrtí v Chebu. K nejcennějším listům s touto tematikou patří dvě sépiové kresby s výjevem zavraždění vévody a jeho důstojníků, které patrně vznikly nedlouho po krvavé události. V roce 1934 v rámci chebských valdštejnských slavností byla uspořádána velká výstava Valdštejn a Cheb, kde byly vystaveny všechny sbírkové předměty související s daným tématem.

V roce 1978 byla z Valdštejnského paláce převezena vzácná kolekce autentických památek jednak z osobní výbavy Albrechta z Valdštejna, jednak některé sbírkové předměty pocházející z mobiliáře paláce. Sbírkové předměty byly vyhozeny na půdě paláce, kde došlo k jejich silnému fyzickému poškození. Některé kusy byly zničeny tak, že nebylo jisté, zda je bude možno restaurováním zachránit. V roce 1983 byl v Chebském muzeu vypracován program záchrany celého souboru valdštejnských památek s tím, že po ukončení restaurátorských prací budou všechny předměty vystaveny v nově připravované expozici Chebského muzea. Přestože předměty byly v havarijním stavu a potřebovaly záchranu ihned, muselo se přistoupit k postupnému zadávání vzhledem k náročnému restaurování, které bylo hrazeno z rozpočtu Chebského muzea. Taktéž záleželo na pečlivém výběru osoby restaurátora, protože ve všech případech se jednalo o významnou kulturní památku, i když zničenou a vyřazenou z Valdštejnského paláce. Návštěvnicky nejpřitažlivějším sbírkovým předmětem v expozici Chebského muzea je stále po celou dobu vystavení vypreparovaný Valdštejnův kůň , který byl zastřelen 16. 11. 1632 v bitvě u Lützenu. Valdštejn nechal svého oblíbeného koně převézt do Prahy a vycpat. Zřejmě se jedná o nejstarší datovanou vycpaninu v Čechách.

Mezi vzácné osobní předměty patří kord, ostruhy, límec a boty. Límec se nacházel ve velmi špatném stavu, byl mezi prvními předměty, které musely být restaurovány. Límec restaurovala v roce 1983 restaurátorka Jarmila Hartlová. Jedná se o nádherné bílé okruží z plátna a hedvábné šňůrky, které vytvářejí bohaté rostlinné ornamenty a ptačí motivy. Dnes již nádherná zrestaurovaná cestovní truhla Albrechta z Valdštejna pocházející z let kolem roku 1600 musela být taktéž restaurována. Truhla před restaurováním byla napadena dřevokazným hmyzem, dno truhly bylo ztrouchnivělé a kovové části zkorodovaly. Vzhledem k jejímu kritickému stavu bylo její restaurování rozloženo do několika let a bylo ukončeno v roce 1992 Františkem Kulveitem. Součástí drobnějších předmětů je Valdštejnova mycí souprava cestovní a polní výbavy, jedná se o měděná kamínka, umyvadlo a vaničku. Do Chebu se taktéž dostala dvě slavnostní jezdecká sedla z černého a červeného sametu. Obě jsou po restaurování vystavena v expozici Chebského muzea. Sedla restaurovala v letech 1995- 1997 ak.mal. Zorka Smetanová. Obě sedla byla silně poškozená, restaurátorka musela provést vůbec základní zajištění před rozpadem a posléze postupovat po jednotlivých částech s vlastním restaurováním. Na sametu jsou bohaté výšivky stříbrným a zlatým dracounem stylizované do rostlinných motivů.

Součástí souboru převezeného z Valdštejnského paláce do Chebského muzea bylo i patnáct podobizen údajných členů rodu Valdštejnů zobrazených v celé postavě a dvě podobizny zobrazené v polopostavě. Celý soubor byl do Chebu převezen ve velmi špatném stavu, od 50.let 20. století byly obrazy odloženy na půdě Valdštejnského paláce a vystaveny extrémním podmínkám, stav většiny z nich byl havarijní. Odbornému posouzení bránil špatný stav obrazů, pokrytých rozsáhlými přemalbami a ztmavlými laky. I přesto se u nich předpokládala značná umělecká kvalita. V původním návrhu nové expozice Chebského muzea, který vznikal v letech 1985 – 1989 (za kol. autorů: Dr. Jaromír Boháč), bylo počítáno s vystavením obrazů v expozici s valdštejnskou tematikou. V roce 1983 soubor začala restaurovat ak.mal. Ivana Přibylová a v roce 1994 se restaurování ujal ak.mal. Pavel Blattný, který si posléze tento soubor obrazů zvolil jako téma diplomové práce k ukončení studia dějin umění v Ústavu dějin umění FF UK v Praze. Po ukončení restaurátorských prací a obhájení diplomové práce Pavla Blattného se vedení Chebského muzea s přihlédnutím k novým objevům rozhodlo celý soubor poprvé veřejnosti trvale zpřístupnit v podobě portrétní valdštejnské obrazárny v Muzeu Cheb.

Ve sloupové síni v jihozápadním koutu nádvoří muzea je umístěno dalších pět náhrobních kamenů, pět desek s hebrejským nápisem a tři barokní kamenné plastiky: Immaculata, sv. Jan Nepomucký a Svatá rodina.

Literatura: René Murat, Soupis epigrafických památek Chebu. Sborník Karlovarsko 1958

První užitkové keramické nádoby v neolitu, po řemeslnické stránce dokonalá keramika středověku, bohatá keramická produkce 18. a 19. století, to vše provází člověka krok za krokem. Ve všech směrech průbojné a novátorské 19. století sice přináší postupný zánik tradiční řemeslné výroby a nahrazuje ji výrobou tovární, přesto však tato výroba nezaniká. Na mnohostranné využívání keramiky zaútočily v posledním století i nové materiály, keramika ale z našeho života nemizí a možná právě proto se k ní, ať již ve větší či menší míře, neustále vracíme. Z kulturně historického pohledu vstoupila právě ona do našeho povědomí jako symbol tradiční lidové produkce symbolizující nám život venkovského i městského obyvatelstva v minulosti.

Muzeum Cheb se snaží veřejnosti přiblížit tradici hrnčířské výroby na Chebsku ve dvou svých expozicích. Tou první je expozice chebského kamnářství, přibližující tradici kamnářské výroby od středověku po 40. léta našeho století, která je instalována v kasematech chebského hradu. V listopadu 1997 pak byla ve sklepních prostorách muzea otevřena expozice s názvem Chebská keramika, která prezentuje tradiční hrnčířskou a keramickou výrobu od konce 18. století až po současnost.

Starobylý prapůvod keramiky je symbolizován i vlastním termínem, který byl odvozen z řeckého Keramos, z názvu jednoho z athénských předměstí, ve kterém byly usazeni právě hrnčíři. O bohatosti a různorodosti keramické výroby dnes zcela výmluvně hovoří muzejní sbírky. Nejstarší keramické předměty jsou obyčejně součástí archeologických sbírek, kdežto to, co obecně označujeme jako lidovou keramiku, tedy produkci od konce 18. století až vlastně po tovární produkci našeho století, v sobě zahrnují hlavně národopisné sbírky. Sbírka keramiky a porcelánu Krajského muzea Cheb představuje přibližně 2500 kusů sbírkových předmětů z hrnčiny, kameniny, fajánse, bělniny a porcelánu. Základ této sbírky tvoří předměty vyrobené v Chebu a na Chebsku, které jsou doplněny nadregionálními i zahraničními výrobky, které byly na Chebsko importovány a zcela běžně se zde užívaly.

Vedle řemeslné zručnosti a výtvarného citu byla od prvopočátku hrnčířská a keramická výroba založena na zcela prozaickém technologickém postupu. A tak se v odborné i populárně naučné literatuře dočteme, že keramikou rozumíme výrobky z křemičitých zemin s různým stupněm tvárnosti, vypálení a tání, které se nejdříve vytvářejí v ruce nebo na kruhu, po vysušení a případném dekorování se zpevňují vypálením, někdy se pak ještě dále dekorují a upravují. Podle zpracovávaných výchozích surovin se keramické výrobky dělí na tzv. průlinčiny, tedy výrobky s pórovitým střepem, a na slinutiny, tedy výrobky se střepem hutným. Průlinčiny jsou zpravidla děleny na zboží cihlářské, hrnčířské, kachlové, na žáruvzdorné a brusné výrobky. Mezi slinutiny jsou řazeny polokameniny, kameniny, měkký a tvrdý porcelán a hmoty, které tvoří přechod mezi porcelánem a sklem.

K tomu, aby se hrnčířská a keramická výroba mohla patřičně rozvíjet, bylo třeba příznivého spojení několika základních faktorů. Byl to jednak výskyt sialitických surovin vhodných k hrnčířskému zpracování a dostatek vhodného paliva, kterým bylo do poloviny 19. století především dřevo, později pak uhlí či jiné zdroje energie. Nutný byl rovněž dostatek vody a nezanedbatelnou roli hrálo i vhodné obchodní zázemí: pro rukodělnou keramiku to byla především dostatečná spotřeba v místě a v blízkém okolí, u tovární výroby pak možnosti vývozu.

Chceme-li hovořit o keramické výrobě na Chebsku, je třeba říci, že tyto základní podmínky pro její rozvoj zde byly bohatě naplněny. Z kaolínových zvětralin vznikla v Chebské kotlině mladotředihorní ložiska v podobě jílovitých jezerních usazenin. Kvalitní ložiska jílů a jílovců se nacházejí zvláště v okolí Skalné (Vildštejna). Tento plastický jíl, nazývaný “vildštejnka”, byl od 2. poloviny 19. století dobře znám keramikům a hrnčířům v Čechách, Německu i Rakousku, kam se hojně dovážel. Místní lesy dávaly dostatek potřebného dřeva a z blízké falknovské pánve se později dováželo levné uhlí. Vody bylo na Chebsku vždy dostatek a husté zalidnění již od středověku bylo zárukou dobrého odbytu zboží. Chebskem procházela důležitá obchodní cesta do Norimberka a Frankfurtu n. Mohanem a od roku 1352 byl Cheb také východiskem povinné západní obchodní cesty do Prahy.Výhodná tranzitní poloha Chebu byla od 2. poloviny 19. století zvýšena hustou sítí komunikací (silnic a železnic) a zajišťovala městu výhodné obchodní vztahy.

Nejstarším hrnčířským materiálem, který z Chebska známe, je slovanská keramika z 8. – 11. století. Největší množství materiálu dochovaného v muzejních archeologických a národopisných sbírkách pak představují různé keramické nádoby od středověkých až do poloviny 20. století. Rozvíjející se řemeslná výroba středověku s sebou přináší potřebu profesního sdružování se jednotlivých výrobců. A tak v roce 1453 byl v Chebu založen hrnčířský cech, který se tak stal nejstarším písemně doloženým hrnčířským cechem v českém království. Veškeré i pozdější zprávy o tomto cechu vypovídají o tom, že to byl cech zámožný. Tím byl chebský cech zcela výjimečným, neboť hrnčíři patřili v českých zemích většinou k řemeslům chudším a jejich cechy k nepříliš bohatým. Ve stejném roce jako v Chebu byl založen hrnčířský cech také ve Skalné. Vedle těchto nejstarších center hrnčířské výroby pracovalo na Chebsku v celé řadě obcí množství venkovských mistrů. Po zrušení cechů v roce 1860 přešli chebští hrnčíři do živnostenského společenstva a řemeslo se udrželo vlastně až do roku 1921, kdy umírá poslední chebský hrnčíř Niklas Mayerl.

Z technologického hlediska je jako hrnčina označováno keramické zboží s barevným průlinčitým střepem, který je vypalován při relativně nízké teplotě, při 900 – 950°C. Střep na hrnčině pak bývá režný, zakuřovaný, potažený průhlednými glazurami nebo engobami, případně různými organickými potahy, které dotvářejí jeho povrchovou úpravu a zároveň určují jeho vlastnosti a tím i využití. Morfologie, tedy tvarová bohatost, chebské hrnčířské produkce je obdobná jako kdekoliv jinde. Hrnčířské výrobky v sobě zahrnují ploché nádobí představované bohatou škálou talířů, mís, jednoduchých i sdružených plochých forem, různé pánvice, rendlíky všech velikostí, keramické ceďáky či poklice. Poloduté hrnčířské nádobí představují formy na pečivo či keramické pekáče; hrnce a džbány pak početnou skupinu dutého nádobí. Vedle nesčetného množství hrnčířského nádobí užívaného v kuchyni či v hospodářství, tvoří významnou skupinu také hrnčina kamnářská a stavební. Podle výzdoby a dekoru lze pak hrnčířské zboží rozdělit zhruba do pěti základních skupin, jsou to jednak výrobky, u kterých se střep potahuje bílou engobou a zdobí modrým dekorem, výrobky s hnědou engobou a barevným dekorem, ale také upravované jinobarevnou engobou a barevným dekorem. Další skupinu tvoří hrnčířské zboží, které používalo hnědou či zelenou engobu a bylo zdobenou rytým nebo plastickým dekorem. Rozsáhlou skupinu hrnčířských výrobků pak představuje užitkové zboží, které je režné, nebo upravované hnědou, zelenou či okrovou glazurou, nezdobené nebo zdobené zcela jednoduše. Typickým chebským produktem hrnčířské výroby jsou talíře a mísy poměrně velkých rozměrů, které podle výzdoby patří do první z uvedených skupin. Střep těchto kusů se vypaluje převážně do červenohěnědé barvy, je potažen bílou kaolinovou hlinkou, na kterou je dekor nanesen modrou kobaltovou barvou. Talíře a mísy jsou zdobeny zvířecími motivy, lidovými postavami či scénami a fantaskní pyramidální architekturou.

Další početnou skupinu keramických výrobků představují v muzejních sbírkách výrobky kameninové. Za klasickou kolébku kameniny je považováno Německo, odkud se toto zboží vyváželo do celé Evropy. Nejstarší doklady o výrobě kameniny na Chebsku dokládají archeologické výzkumy již pro 14. století. Počátky novodobé rukodělné kameniny je v této oblasti třeba hledat v 18. století. Zaměříme-li se nejprve na technologickou stránku výroby kameniny, musíme konstatovat, že se jedná o výrobky s hutným a slinutým střepem, který se upravuje tenkou vrstvou solné, hlinité, živcové či olovnaté glazury. Jako hlavní surovina pro výrobu slouží kameninové jíly, které vedle alkálií obsahují kysličníky hliníku, křemíku, titanu, vápníku a hořčíku. Jejich různé vzájemné poměry určují rozdílné vlastnosti střepu, včetně jeho barevné variability. Při výrobě kameniny je třeba vysoké vypalovací teploty, která se pohybuje mezi 1200 a 1300°C. Díky tomuto vysokému vypálení se kameninové zboží stává vodotěsné a velmi tvrdé. Na druhou stranu je kameninový střep citlivý na velké a rychlé teplotní změny, proto z kameniny není možné vyrábět varnou keramiku. Je však velmi vhodná pro výrobu džbánů, transportních konvic, chladících džbánů a lahví, nádobí zásobnicového charakteru a kameninových lahvic. Bohaté využití kameniny nabízel od počátku i rodící se chemický průmysl.

Muzejní sbírka keramiky uchovává poměrně málo kameninových výrobků, jedná se převážně o nezdobené, tvarově prosté džbány, transportní konvice a zásobnice pocházející z 19. století. Jde o výrobky průměrné kvality vytočení se šedožlutým střepem. Jsou zde však také dva kameninové džbány zdobené plastickým nalepovaným dekorem, jeden s letopočtem 1792, druhý s iniciálami JN. Oba velmi dekorativní džbány opatřené cínovou montáží bývají odbornou literaturou nejčastěji připisovány některé z keramických dílen ve Skalné.

Jednou z nejcharakterističtějších keramických výrob na Chebsku, produkujících právě kameninové zboží, byla výroba lahví určených ke stáčení a transportu minerálních vod. Rozvoj této výroby byl odvislý od rozvoje nedalekých lázeňských míst a na rozvoji obchodu s léčivou minerální vodou. Pro prodej minerální vody se od počátků až přibližně do roku 1870 užívalo právě kameninových lahví. Tyto lahve s vhodným uzávěrem dokázaly zajistit potřebnou kvalitu přepravované minerálky i při dlouhém transportu a skladování. Původní uzávěry těchto lahví byly cínové. Nařízením z roku 1792 byla však zavedena povinnost uzavírat lahve korkem, neboť kyselina uhličitá obsažená v minerálce cínový uzávěr narušovala. Nepropustnost korkové zátky byla zvyšována voskovým potahem. V polovině 19. století se začalo používat přes korek také cínové pouzdro. Při jeho užití byly lahve na svém krčku opatřeny vytočenými žlábky. Kameninové lahve na minerální vodu lze dělit do tří skupin: velké, s obsahem přibližně 1,25 l, střední (0,85-0,9 l) a malé s obsahem 0,65 l. Používání kameninových lahví pro zasilatelství minerálních vod je ukončeno po roce 1870, kdy je vytlačeno užitím levných a lehčích skleněných lahví. Mezi největší a nejznámější výrobce kameninových lahví na Chebsku patřila firma Hart ve Starém Hroznatově.

Další rozšířenou skupinou keramických výrobků představují v muzejních sbírkách výrobky bělninové. Bělninou se označuje keramické zboží s tvrdým porézním střepem, obsahujícím vápenaté, hořečnaté, křemičité nebo živcové příměsi, který je pálen při teplotě kolem 1300oC. Bělninové zboží bývá potaženo průhlednou glazurou, nebo engobou a glazurou. Základními surovinami pro výrobu bělniny jsou pórovité jíly, živec, křemen, vápenec a hořečnaté suroviny.

První rukodělné bělninové výrobky byly v Čechách vyrobeny v roce 1852 v Uhlířských Janovicích. Znalost této výroby se šířila rychle i do jiných dílen v Čechách a na Moravě. Na Chebsko se dostává asi v 70. a 80. letech 19. století. V této době nahrazuje bělnina výrobky z hrnčiny. Jsou vyráběny předměty běžné spotřeby: hrnce, mlékáče, sádláky, zeláky, džbány …, které jsou zdobeny převážně hnědou šlemovkou. Bělninové nádobí vyrábějí hrnčířské a keramické dílny vlastně až do dnešních dnů.

Počátkem 18. století je pro Evropu objeven nový keramický materiál – porcelán, který z Míšně, ze své kolébky, začne rychle dobývat evropský trh. Ještě nějakou dobu však bude trvat, než dojde k jeho všeobecnému rozšíření mezi všemi vrstvami obyvatelstva. Přesto se však ani jemu nepodaří z trhu vytlačit ostatní keramické výrobky. Od konce 18. století se spolu vyráběla v Čechách také tovární bělnina, která byla narozdíl od luxusního porcelánu určena především nejširším městským a později i venkovským vrstvám. Chebsko bylo zásobeno tovární bělninou pocházející hlavně z porcelánek na Karlovarsku. Na výrobcích se projevují ve tvarech i v dekoru vlivy empiru a druhého rokoka. K výrobě se používalo litografického tisku. Tovární bělninové zboží často napodobovalo použitím modré barvy anglické vzory. Velmi oblíbená byla rovněž kombinace tisku s malbou, kdy byly předtištěné kontury barevně kolorovány.

Ve 20. a 30. letech 19. století se mění spotřebitelské zaměření: levné bělninové zboží je zdobeno rustikálním dekorem s výraznými květy růží. Toto zboží velmi rychle zdomácnělo v širokých lidových vrstvách. V továrnách se vyráběly různé typy předmětů, např. kávové, čajové a jídelní soubory, toaletní soupravy, kalamáře, květináče, ale i dětské hračky.

Vraťme se ještě na chvíli k tradiční hrnčířské a keramické výrobě. Hrnčířské zboží se prodávalo zcela běžně na trzích v blízkém i širokém okolí. V každé oblasti bylo možno na trhu zakoupit výrobky místních hrnčířů, ať se již jednalo o zboží výrazně specifické a charakteristické pro tu kterou oblast, nebo o tvarově i výzdobou zcela neutrální. Na místní trhy však přijížděli se svým zbožím i výrobci ze vzdálenějších míst.

Mezi oblíbené importy patřily na Chebsku výrobky hrnčířů a džbánkařů z Westerwaldu, saského Altenburgu, fajánsové zboží z německého Gmundenu či z Welsu v Rakousku. Podle počtu fajánsových holb, dochovaných v muzejních sbírkách, lze usuzovat na značnou oblibu této keramiky mezi místním obyvatelstvem. Zajímavou skupinou keramických výrobků, které se dochovaly v muzejní sbírce, je soubor devíti džbánů, džbánků a transportních džbánů. V určení jejich původu nejsou odborníci zajedno. Jako výrobci bývají označovány na jedné straně dílny ve Skalné, a džbánky jsou pak interpretovány jako typická džbánkařská produkce ze Skalné (Vildštejna), na druhé straně bývají určovány jako importy ze slezského Mužákova (Mužaków, Muskau). Jde o výrobky z kvalitní kameniny, provedené na vysoké řemeslnické úrovni. Střep je barven tmavohnědou solnou glazurou, jsou zdobeny výrazným stylizovaným rostlinným dekorem provedeným do mokré hlíny a barveným tmavofialovou až černou glazurou. Do dekoru jsou často vkomponovány drobné úlomky oblázků. Džbány a džbánky byly vyráběny jako prosté, nebo opatřené cínovou montáží.

Náš příspěvek až doposud hovořil o hrnčířské a keramické výrobě určené pro domácnost, případně pro použití v hospodářství. Na Chebsku měla bohatou tradici ale také kamnářská výroba, a proto by bylo jistě nesprávné ji zde zcela opomenout. Tradice kamnářské výroby se na Chebsku táhne od středověku. Kamnářská hrnčina bývala vyráběna zcela běžně v hrnčířských dílnách spolu s tradičním hrnčířským zbožím, v pozdějších dobách došlo i na Chebsku ke specializaci čistě kamnářských dílen.V muzejních sbírkách jsou nejstarší novověké kachle ze 17. století a kamnářské výrobky dílen v Hazlově, Skalné a Nové Vsi datované do 1. poloviny 19. století. Od 2. poloviny 19. století se kamnářskou výrobou zabývají i některé dílny, či spíše továrny v Chebu a Mostově. Ve 20. století je výroba tradičních hrnčinových kachlů vystřídána převážně výrobou kachlů šamotových. Na výrobě těchto kamen, které jsou hlavně ve 20. a v 30. letech ovlivněny silně folklorismem, spolupracovali často místní výtvarníci jako např. Josef Prokop, nebo významný sochař Adolf Mayerl, syn posledního chebského hrnčíře Niklase Mayerla.