† 26. listopadu 2017
V těchto dnech jsou tomu již dva roky, co nás navždy opustil bývalý ředitel Muzea Cheb Mgr. Zbyněk Černý. Připomeňme si u příležitosti tohoto smutného výročí předního regionálního historika a vynikajícího muzejního odborníka krátkým textem, který sám o sobě napsal před několika lety:
Mgr. ZBYNĚK ČERNÝ
Světlo světa mi bylo dopřáno spatřit pod nádherným benediktinským klášterem v Kladrubech u Stříbra. Ve stínu Santiniho architektury není nikterak těžké, a popravdě ani nápadité, propadnout kouzlu historie. Do tajů múzy Kleió jsem byl zasvěcen na Jihočeské univerzitě v Českých Budějovicích, kde ke krátkému životu byl vzkříšen idealistický, leč svým obsahem neuchopitelný obor kulturní historie. Jeho základní premisou bylo seznat kulturu v její komplexnosti, v absolutní celistvosti, což v dnešní době atomizace vyznívá i přes háv vznešenosti více jak naivně. Leč zamiloval jsem si pomalou až lenivou atmosféru tohoto „hebkého“ města, kterou tak nějak mimovolně určovala svou zahálčivostí řeka Malše. Po studiu jsem v opojení literaturou zvažoval život potulného vagabunda, ale bylo mi dáno rychle vystřízlivět, a tak jsem se ohlížel po práci solidní, nikoliv však usedlé a fádní. Ještě dnes si člověk musí pousmát, když sám sebe vidí, jak si chodil pro whisky maje sotva na sodu. Ale práci jsem našel nanejvýš zajímavou. Stal jsem se historikem bižuterie v Jablonci nad Nisou. Pod pozlátkem cingrlátek a levných šmuků se rozkrývaly neuvěřitelné příběhy houževnaté píle, německé soustředěnosti, slovanské podbízivosti i náhlých pádů za hranu, odkud není již návratu. Dlouho mi nebylo dáno těšit se v tomto skrz na skrz promoklém městě leskem broušených kamenů a byl jsem povolán někdejší ředitelkou chebského muzea Evou Dittertovou do služeb v západní gubernii. Nabídce jsem neodolal, vždyť první dětské trauma jsem si odnesl právě z tohoto kulturního stánku, to když jsem nechápavě zíral na brutální výjev stahování sv. Bartoloměje z kůže. První, o co jsem v chebském muzeu zakopl, bylo toto opravdu rozměrné a syrové oltářní plátno, které mi bylo svěřeno do péče. Jaká to ironie osudu, neváhaje zvolil jsem si sv. Bartoloměje za svého patrona, a když je nejhůř, pohlédnu na jeho martyrium a opravdu jen stěží mi přichází srovnání. Postupně jsem začal propadat kouzlu tohoto města, které nemá s líbivostí jihu co dočinění, ani mu není vlastní průmyslová dravost severu. Co to ovšem je, ani po deseti letech stále netuším. Ukoptěná levná holka na povrchu, ale uvnitř vznešená dáma, byť trochu domýšlivá a vypočítavá. Během těch let jsem se dal do důvěrného rozhovoru s fascinujícím sochařem a keramikem Willibaldem Russem, zbožným a pracovitým malířem Eliasem Dollhopfem, velkoryse vtipným Johannem Adolfem Mayerlem, doposud záhadným Karlem Wilfertem ml. Pokouším se ustavičně zapřádat rozhovor i s dalšími osobnostmi tohoto města a regionu a rozkrývat jejich příběh, který na rozdíl od mého, stojí za poznamenání. A ano, rovněž architektura je mou favoritkou, nakonec také spolkové dějiny a vůbec vše, co odráží onen mimořádný a doposud jen dotýkaný a stále neuchopený fenomén Chebu a Chebska.
