21.3.2024, 17.00 – vernisáž

Výstava Loutka a moderna – “České loutky ze sbírky Marie a Pavla Jiráskových 1850-1950” – představuje výtvarně ojedinělé loutky českých umělců především z období první Československé republiky. Loutkářská kultura byla u nás tehdy nevídaně rozšířená, loutkové soubory působily téměř v každém městě či městysi v Sokolských, Orelských i dělnických organizacích a spolcích, v církvi a samozřejmě také ve školách. Mezi tehdejšími loutkáři byla řada významných českých výtvarných umělců, kteří učinili z loutky objekt své tvůrčí invence. Loutky byly ovlivňovány celou řadou výtvarných stylů, od secese, přes art deco až k funkcionalismu. Také kvůli tomu bylo tehdejší Československo považováno za zemi nejrozvinutější loutkářské kultury. Ve třicátých letech měly tyto loutky skvělé uplatnění ve varietním a kabaretním repertoáru, který zrodil i takové figury, jako je Spejbl s Hurvínkem. Kromě těchto původních loutek je možné na výstavě vidět i jiné loutky podle návrhů Josefa Skupy, ale i dalších významných tvůrců, jako je Jiří Trnka nebo Jan Malík.

České loutky jsou fenoménem! Více než sto let jsou vnímány jako národní kulturní poklad a v prosinci 2016 bylo loutkářství na Slovensku a v Česku zapsáno do Reprezentativního seznamu nehmotného kulturního dědictví lidstva UNESCO. Tvorba loutek patřila k české tradici, z níž po roce 1950 vyrostl také úspěch českého moderního loutkového divadla i mezinárodní věhlas českého loutkového filmu. Tato tradice vznikla už během devatenáctého století u kočovných marionetářů, kteří putovali od vsi ke vsi ve vozech a hrávali s loutkami v rozkládací scéně s malovanými kulisami. Od konce 19. století vznikala ochotnická a spolková loutková divadla často s pravidelným provozem, o něco později došlo k mohutnému rozmachu rodinného loutkového divadla. Když v roce 1928 skončila statistická akce, v níž se mělo zjistit, kolik loutkových scén na území tehdejšího Československa hraje v pravidelném provozu, výsledek byl v celosvětovém kontextu zcela unikátní – šlo o téměř 3000 souborů.

Spolkové loutkářství se v průběhu dvacátých let dvacátého století natolik rozšířilo, že nastala široká poptávka pro kvalitních loutkách. Loutky po roce 1918 navrhovala mnoho předních výtvarníků, mezi nimiž byl například Josef Váchal, sochař Ladislav Šaloun nebo Josef Skupa. Zprvu byly tyto loutky pečlivě až virtuózně vyřezány z lipového dřeva. Ale už na III. loutkářské výstavě 1924 v Praze byl mimořádně úspěšný i jiný typ loutek – modelované marionety Jana Dolenského s výrazně pojatými charaktery. Kromě klasických pohádkových postav už v polovině dvacátých let do českého loutkového divadla začaly vstupovat moderní typy. Byly to marionety pro kabaretní a varietní repertoár, určený jak mládeži, tak často i dospělým. Už ve dvacátých letech dvacátého století se objevily takové postavy, jako je Spejbl s Hurvínkem či Náci nebo král Král Asinus.

Zatímco léta dvacátá byla dobou emancipace od pojetí loutky jako náhrady živého herce a nespoutaným hledáním nového specifického loutkového výrazu, léta třicátá byla dovršením mnohých avantgardních tendencí včetně pokusů se soustruženou loutkou na scéně. V roce1930 u nás poprvé hrály v plastické scéně soustruhované loutky s malovanými obličeji. Koncem třicátých let se pak objevovaly podobně stylizované loutky s diferencovaným tvaroslovím v řadě loutkářských souborů, přičemž k nejvýraznějším patřily funkcionalistické soustružené loutky Jana Malíka, jak pro hry domovského Loutkového divadla Sokola v Praze–Libni, tak zejména pro sériovou výrobu firmy Alexandra Plešnera, kde byla už v roce 1936 zahájena výroba soustruhovaných loutek s groteskní pohyblivostí.

Cekově byla ornamentální stylizace loutky v hranicích národního stylu již tou dobou opuštěna, v tvarosloví loutek se prosazovaly celoevropské tendence. Po vzoru Josefa Skupy, který v roce 1930 založil profesionální zájezdovou skupinu Plzeňské loutkové divadlo prof. Skupy, nastala doba loutkových revuí a kabaretů. Mnozí tvůrci loutek napodobovali nejen Skupu, ale i jeho mladého žáka Jiřího Trnku, a tak se mezi loutkami začaly překotně objevovat nové typy: klauni, akrobati, trumpetisti, bubeníci, kabaretní konferenciéři a tanečnice… Takové pojetí loutek trvalo až do poválečných let, kdy začala vznikat loutková divadla profesionální.

Všechny loutky a obrazy na výstavě jsou ze sbírky výtvarnice Marie Jiráskové a režiséra dokumentaristy Pavla Jiráska. Dnes známí sběratelé a badatelé v oblasti historie české loutky začali se sbíráním v polovině osmdesátých let. Kurátorsky se podíleli na řadě výstav historických loutek u nás i v zahraničí (Evropa, USA, Čína). Publikují odborné studie v časopisech a knihách. Za své publikace Loutka a moderna a Umění loutky obdrželi prestižní ceny. Sbírka historických loutek a dekorací tradičního, rodinného a spolkového loutkového divadla, kterou vytvořili a dlouhodobě vystavují, patří k nejkomplexnějším kolekcím v České republice.