CHEBSKO V DOBĚ POSLEDNÍCH PŘEMYSLOVCŮ
-
XII:
Pozice nového římského krále, nassavského hraběte Adolfa, nebyla záviděníhodná. Tento zdatný čtyřicetiletý válečník, sotva více známý mimo okruh svého působení, vlastnil jen několik drobných držav na dolním Rýně a jeho veškeré statky zdaleka nedosahovaly ani rozsahu soukromého panství, s nímž před lety zahajoval svou strmou kariéru Rudolf Habsburský.
Ještě horší a svazující ovšem pro nového panovníka byla ta skutečnost, že starobylé hodnosti v žádném případě nedosáhl vlastními silami. O jeho volební úspěch se přičinili především porýnští duchovní kurfiřti, arcibiskupové kolínský, trevírský a mohučský, nepříjemně překvapeni a do jisté míry i zaskočeni samozřejmostí, s níž se členové habsburského rodu zabydlovali na římském trůnu. Další osobou, které musel být Adolf zavázán, byl český vladař Václav II., jenž se rovněž podstatnou měrou postaral o konečnou proklamaci nassavského hraběte a nyní se vehementně a bezostyšně dožadoval patřičného vděku a odměny.
Z tajných rokování, která předcházela samotné volbě vzešla celá řada ústupků ve prospěch českého panovníka. Patřil mezi ně například závazek sňatkového spojení Přemyslovců s Adolfovým rodem či s touto záležitostí přímo související ujištění v komplikované otázce držby Chebska. Jednalo se totiž v podstatě o spojité nádoby. Celou chebskou oblast Václav II. získal nepřímo jakožto zástavní zboží nebo lépe řečeno věno své dcery Agnes, jež byla přislíbena Adolfovu synovi Ruprechtovi. Právě potvrzení legitimních nároků na tuto významnou enklávu na západě českého království, z níž bylo navíc možno kontrolovat strategické přístupy do říšských oblastí, se stalo cenou za ruku Václavovy dcery. Tímto aktem se změnil rovněž charakter dosavadní držby chebského regionu. Václav II. ho dosud ovládal na základě svobodného rozhodnutí místních obyvatel z podzimu roku 1291. Jeho úkolem bylo chránit zdejší území do té doby, než se úřadu ujme nový římský král. Vztah ochranný se tedy nyní proměnil ve vztah zástavní. Česká svrchovanost nad Chebskem měla následně trvat bezmála půldruhého desetiletí.
XIII:
Jedním z nejvýznamnějších faktorů, který podstatným způsobem přispíval k formování pestrého života různorodé společnosti středověkého města bylo náboženství, jež často nacházelo své praktické vyjádření především v každodenní mravenčí práci rozličných církevních řádů, zaměřujících své záslužné a bohulibé úsilí obvykle na vzdělávací a v ještě větší míře obecně charitativní činnost.
Výjimku v tomto pro tehdejší dobu typickém trendu nepředstavovalo samozřejmě ani město Cheb. V první polovině 13. století zde své působiště nalezl Řád německých rytířů, vzniknuvší na konci 12. století během křížových výprav do Palestiny. Před rokem 1247 do města přichází minorité, působící na široké vrstvy prostého lidu zvláště emotivní a srozumitelnou, ale o to více přitažlivou zbožností. O čtvrt století později je následuje ženská odnož františkánské řehole - klarisky. Za panování mocného Přemysla Otakara II. se v městských zdech usazuje jediný původem český řád Křížovníků s červenou hvězdou, založený tetou krále „železného a zlatého“ blahoslavenou Anežkou.
V době, kdy zdejší kraj spadal pod žezlo Václava II., začínají svou horečnou aktivitu v Chebu rozvíjet rovněž dominikáni, kazatelský řád, který byl ve městech 13. století, podobně jako františkáni, velmi oblíben. Jednalo se ovšem současně o uskupení mimořádně vzdělaných řeholníků, nadmíru zběhlých ve věroučných otázkách křesťanského vyznání a právě z tohoto důvodu se dominikáni stali ztělesněním inkvizice, jež byla roku 1231 zřízena jako kontrolní orgán dohlížející na dodržování víry v intencích římské církve a v neposlední řadě také k vyhledávání kacířů. Mocnou zbraň v rukách inkvizitorů představovala tortura neboli mučení, jejíž použití u zvláště zatvrzelých a nepoddajných heretiků povolil v polovině 13. století papež Innocenc IV.
Listinou ze 24. května roku 1294 schválil Václav II. záměr dominikánského řádu vybudovat ve městě, v dnešní Kamenné ulici, klášter s kostelem. Velkou měrou se na tomto panovníkově rozhodnutí podílel bratr římského krále Adolfa Nassavského Dieter, pozdější arcibiskup trevírský, jenž se zákonitě stal také prvním převorem nově budovaného konventu.
XIV:
Do počátku vlády krále Václava II. nad chebským regionem s velkou pravděpodobností spadá vznik dnes již neexistujícího hrádku, který nesl jméno tohoto českého panovníka. Václavův hrad stával v severozápadní části městského obvodu, na levém břehu řeky Ohře, přímo naproti starší císařské falci. Přesný časový údaj, kdy byl hrad založen se v historických pramenech nedochoval.
Bohužel ani otázka vzhledu této stavby není nikterak konkrétně doložena a o její tehdejší podobě proto můžeme pouze spekulovat. Jasnější se již ovšem zdá záměr, jenž se stal klíčovým podnětem k jejímu vybudování. Důvodem, který pohnul Václava II. k tomuto kroku byl nejspíše fakt, že dosavadní chebský hrad, plnící funkci královské pevnosti, ležel v srdci svobodného říšského města a mohl jím proto být kdykoliv bezprostředně ohrožen. K nápravě této nezáviděníhodné a strategicky nepříliš výhodné pozice měl velkou měrou bezpochyby přispět právě nový hrad, představující nezávislou výspu či lépe řečeno záštitu přímé královské moci, která by dokázala účinněji hájit panovníkovy zájmy a současně podpořit jeho mocenskou základnu v celé chebské oblasti.
Dalším přitažlivým aspektem regionálních dějin ve 13. století je otázka teritoriálního rozsahu tehdejšího Chebska, který v průběhu tohoto dramatického a na události bohatého věku doznal zásadních změn. Proces postupného zcizování jeho periferních oblastí ostatně započal ještě v době, kdy zdejší kraj ve svých rukách pevně drželi příslušníci mocného rodu Štaufů. V neposlední řadě k tomuto pozvolnému trendu rovněž podstatným dílem přispělo výrazné oslabení neřku-li absence centrální říšské autority v chaotickém údobí interregna, jež zmítalo Svatou říší římskou od poloviny padesátých do počátku sedmdesátých let 13. století.
O nejznatelnější redukci území historického Chebska se na západě přičinili norimberští purkrabí z rodu švábských Hohenzollernů, jimž na jihu zdatně sekundovali bavorští Wittelsbachové, které navíc na severozápadě doplňovali fojtové z Weidy a z Plavna. Na přelomu 13. a 14. století se tak chebský kraj nacházel v situaci, kdy byl ze západu, jihu a severu obklopen doménami výše zmíněných feudálních pánů.
XV:
Dějiny Chebska ve 13. století se neskládaly pouze z událostí širšího nebo lépe řečeno nadregionálního charakteru, kdy docházelo k významnému a často velmi překvapivému propojování a vzájemnému ovlivňování historie místní s děním v celém českém království, neřku-li přímo se záležitostmi dotýkajícími se spletitého a obvykle i velmi nepřehledného kolbiště mezinárodních vztahů a politiky. Dějiny chebské oblasti totiž v neposlední řadě dokládají i různé zajímavosti z dob dávno minulých, které se nám jako němí svědkové „ztraceného času“ dochovali až do současnosti. Ale právě z těchto různorodých a kuriózních střípků lze složit pestrou mozaiku rozmanitého života našich předků.
Z pramenného materiálu se tak například dovídáme, že město Cheb je jakožto samostatná a soběstačná „právnická osoba“ poprvé připomínáno na přelomu 12. a 13. století, konkrétně v roce 1197 respektive 1203. Listina z roku 1277 označuje Cheb již dokonce jako říšské město (civitas imperii). K roku 1242 je doložen první historicky známý městský rychtář (judex civitatis). Pojmenování této funkce ovšem prodělalo ještě v průběhu 13. století jistou genezi. Roku 1282 je rychtář nazýván scultetus a o jedenáct let později richter. Ve druhé polovině šedesátých let, tedy v době kdy Chebsko nakrátko ke svým rozsáhlým državám přičlenil Přemysl Otakar II., byl zřízen úřad královského purkrabí (burggravius Egrensis) a roku 1281 se prvním jmenovitě známým purkmistrem města Chebu (magister civium) stává příslušník vlivného a bohatého patricijského rodu Höferů, František.
Zmínky o první městské pečeti pochází, stejně jako údaje o rychtáři, z roku 1242, přičemž z roku 1257 jsou dochovány zlomky tohoto znaku městské svrchovanosti, avšak teprve na konci osmdesátých let 13. století byl vytvořen exemplář, jenž se v celé neporušené kráse a úplnosti zachoval dodneška. Dalším nesporným dokladem významu a váhy města je existence mincovny razící pod dohledem mincmistra (připomínán je na počátku 40. let) ve své době proslulé stříbrné feniky. Cheb je tak možno přiřadit k těm několika málo evropským městům, která již před polovinou 13. století produkovala vlastní kvalitní měnu.
XVI:
Českého panovníka Václava II. jsme opustili ve chvíli, kdy se na počátku posledního desetiletí 13. století výrazně zasadil o zvolení hraběte Adolfa Nassavského novým římským králem a krátce na to ke svým državám připojil, ve formě zástavního vztahu, území Chebska. Pro tehdejší dobu typická královská nenasytnost, zděděná pravděpodobně i po otci Přemyslu Otakarovi II., hnala Václava vstříc dalším výbojů.
Expanzi, velice vhodně kombinující sílu zbraní i pověstného českého stříbra, zaměřoval především dvojím směrem. Soustředil se jednak na rozsáhlé oblasti roztříštěného piastovského Polska, představující do jisté míry poměrně snadnou kořist, neopomínal avšak ani rozdrobená říšská léna ležící na severozápadním pomezí českých zemí. A právě jedno z nich, Míšeňsko, se stalo jablkem sváru mezi českým a římským vladařem. Bohaté markrabství vnitřně rozklížené rodinnými spory vládnoucího rodu Wettinů, oplývající navíc zásobami drahých kovů, lákalo pozornost obou budoucích rivalů. Ačkoliv Václav mlčel, jeho pouta k Adolfovi zvolna slábla. Český král se sbližoval s Albrechtem Habsburským a vzájemné návštěvy v Praze a Vídni na sklonku roku 1293 ohlašovaly první krůčky rodícího se spojenectví. Nikdo ještě netušil, že jsou předzvěstí dalšího mocenského přeskupování sil. Václavům švagr Albrecht se totiž nikdy úplně nezbavil chuti na římskou korunu. Zatím ovšem takticky v povzdálí trpělivě vyčkával a sledoval, kterak se Adolf stále hlouběji zaplétá do nebezpečných tenat říšské politiky. Schůzka konající se v únoru roku 1298 ve městě na Dunaji přinesla již zcela konkrétní nabídku. Albrecht Václavovi přislíbil opětovné potvrzení zástavního práva na chebskou oblast. Svou velkorysost dále stvrdil nabídkou území Plíseňska, hradů Floß, Parkstein a města Weiden. Když si takto zajistil podporu českého panovníka, již více nelenil a zjara téhož roku vyrazil v čele početného vojska vstříc konečné konfrontaci, k níž došlo počátkem července 1298 u Göllheimu nedaleko Mohuče. V urputném střetnutí se válečné štěstí přiklonilo na habsburskou stranu. Definitivní porážku protivníka navíc zpečetila Adolfova smrt přímo na bojišti.
V době, kdy krveprolití na bitevním poli rozhodlo, alespoň tedy pro tuto chvíli, další kolo nekonečného zápasu o římské královské důstojenství, začínalo se hrozivě harašit zbraněmi i na Chebsku.
XVII:
Habsburským vítězstvím v bitvě u Göllheimu v červenci 1298 se konečně uvolnila cesta na říšský trůn pro syna a následníka Rudolfa I. Albrechta. Ten se ostatně nespoléhal pouze na sílu zbraní a ještě před samotnou krvavou sečí si zajistil přízeň kurfiřtů. V červnu téhož roku se místem setkání části volitelského sboru stala Mohuč. Z kurfiřtů byl přítomen mohučský arcibiskup Gerhard, disponující dokonce třemi hlasy. Své volební právo na něj totiž speciálně pro tuto příležitost přenesl jak český panovník Václav II., tak arcibiskup kolínský Wigbold. Dále nechyběl ani saský vévoda Albrecht a braniborský markrabě Ota IV. Naproti tomu falckrabě rýnský a metropolita trevírský zachovali věrnost nassavskému hraběti Adolfovi. Tři Albrechtovi naklonění kurfiřti tedy silou svých pěti hlasů obvinili Adolfa z vážných prohřešků proti Říši a zbavili ho trůnu. Vzápětí zvolili novým vladařem ambiciózního Habsburka, který se zaštítěn takto pochybně a úskočně získaným důstojenstvím již více nerozpakoval hledat řešení na bitevním poli.
Po sedmi letech se tak římská královská koruna ocitla znovu v rukách Habsburků. Je do jisté míry paradoxem, že jim v roce 1292 unikla především díky nemalému úsilí Václava II. a nyní to byl zase Albrechtův švagr, kdo se výrazně přičinil o její opětovné získání. Proto možná nikoho příliš nepřekvapí, že slibovaného vděku a odměny se český panovník nedočkal. Bylo tomu právě naopak. Během několika málo let vypluly na povrch staré záště a příkoří, která vnesla nové komplikace do habsbursko-přemyslovských vztahů. Tyto nevyřízené účty a s nimi spojené dramatické události poznamenaly na počátku 14. století výrazně rovněž dějiny chebského regionu. Chebu samotnému přinesly celou řadu důležitých výsad, právních úkonů a privilegií, která podstatným způsobem upevnila vnitřní řád a fungování městských záležitostí a nově kodifikovala jeho vztahy navenek.
Jak již bylo naznačeno v minulém pokračování, bojová nálada nabývala v této době na síle i na Chebsku. Mračna se totiž začínala povážlivě stahovat nad dosud stále mocným ale přece jenom slábnoucím reliktem štaufské éry - chebskými ministeriály.
XVIII:
Na konci 13. a na počátku století čtrnáctého se začaly povážlivě množit a výrazně narůstat rozpory a konflikty mezi městem Cheb a oporami panovnické svrchovanosti v chebském kraji. Vzhledem k pozvolnému ale nezpochybnitelnému růstu síly a významu města, bylo v podstatě jen otázkou času, kdy dojde mezi oběma škorpícími se centry moci k rozmíšce. Konfrontace se pomalu stávala neodkladnou. Velký podíl na stupňujícím se napětí mělo samo bujně se rozvíjející město, jež se chtělo vymanit z královského područí, které mimo jiné reprezentovali chebští ministeriálové.
Původně se jednalo o nesvobodné služebníky feudálních pánů, kteří byli povoláváni k plnění rozmanitých správních, hospodářských ale hlavně vojenských úkolů. Feudálové jim bez rozpaků svěřovali obvykle ty nejodpovědnější a nejčestnější funkce, jelikož z důvodu svého nízkého a nesvobodného původu byli vděčnější a proto i spolehlivější než svobodní leníci. Na Chebsku zažili zlatý věk během 120ti let štaufské vlády, kdy se ministerialita konstituovala ve specifickou společenskou vrstvu sestávající z více jak čtyřiceti rodů, která ve svých rukou držela téměř veškerou moc. S koncem štaufské éry je ovšem úzce spjat pozvolný zánik chebských ministeriálů. Již během druhé poloviny 13. století vymřeli čtyři z nejvýznamnějších rodů - pánové z Kinsberka, Falkenberka, Hohenberka a Liebensteina. Jejich konec jakoby předznamenal definitivní rozpad celé ministeriální soustavy. Signifikantní je jistě ta skutečnost, že termín ministeriales se naposledy objevuje v roce 1306. Po tomto datu se pro členy někdejších ministeriálních rodů užívá již pouze označení miles - nobilis - civis nebo jejich německé ekvivalenty ritter - edelherr - bürger. Zbylí ministeriálové splynuli v průběhu následujících desetiletí s místní šlechtou či položili základy patriciátu vznikajícího chebského městského státu.
Ještě předtím se ale odehrála celá řada ozbrojených střetů. K prvnímu došlo na přelomu 13. a 14. století, kdy podle svědectví kronikářů dobyla chebská branná hotovost kolem dvanácti ministeriálních hradů. Větší či menší boje pokračovaly po celé 14. století. Posledním sídlem, které potkal tento trpký osud, se v roce 1509 stala Libá. Město Cheb bylo v této době natolik silné, že svůj zápas dokázalo dovést do vítězného konce.
XIX:
Přelom 13. a 14. století se ve středoevropském prostoru nesl ve znamení zřetelné dominance přemyslovského rodu, jehož obvyklá ambiciózní zahraniční politika dosáhla v tomto období nesporných, ovšem jak se mělo v několika málo letech ukázat, poměrně vratkých úspěchů. Dokladem této skutečnosti se v srpnu roku 1300 stalo získání polské královské koruny Václavem II. a téměř vzápětí i koruny uherské, již po smrti posledního arpádovského krále Ondřeje III. na počátku roku 1301 přijal český panovník pro svého syna a následníka Václava III.
Ačkoliv přemyslovská expanze tentokrát směřovala především na východ a brala tak ohled na habsburské zájmy, stala se trnem v oku římskému králi Albrechtu Habsburskému, který neváhal oživit letitý habsbursko-přemyslovský antagonismus. Růst vlivu českého státu považoval za naprosto nepřijatelný a nebezpečný. Nerozpakoval se proto přistoupit ke krajnímu řešení a zkrotit přemyslovské aspirace silou. Nejprve svého švagra Václava II. požádal o navrácení Chebska, zástav v Míšni a Horní Falci a postoupení výnosů kutnohorských dolů na dobu šesti let.
Poté, co se dočkal zamítavé odpovědi, uvalil v létě roku 1304 na českého vladaře říšský acht (klatbu) a na počátku podzimu vpadl s různorodým vojskem složeným ze všech koutů Evropy do Čech a na Moravu. Především neukáznění Uhři a divocí Kumáni si během postupu ke „stříbrnému srdci“ království, to znamená Kutné Hoře, počínali zvláště nevybíravě. Ovšem nadmíru defenzivní a mimořádně lstivá taktika Václava II., jenž se poučil z rytířské přímočarosti svého otce Přemysla Otakara II. zapříčinila, že Albrechtova výprava skončila absolutní a úplnou blamáží. Se začátkem zimy se zbědované vojsko muselo s nepořízenou vydat na zpáteční cestu. Do Rakous v následujících týdnech dospěly pouze žalostné trosky kdysi mocné a pyšné armády.
A tak se jediným hmatatelným úspěchem římského panovníka nakonec stalo obsazení chebského regionu, kterého se habsburské oddíly dokázaly zmocnit již na počátku tažení. Jednalo se ale o poměrně slabou náplast na celkové fiasko právě skončené kampaně.
XX:
Ač se na konci roku 1304, to znamená po definitivním krachu habsburského vojenského dobrodružství v Čechách, mohlo zdát, že se štěstěna po delší době rozhodla ukázat českému království svou přívětivější tvář, opak byl pravdou. Již zjara následujícího roku totiž těžce ochořel Václav II. Záhy bylo více než zřejmé, že se blíží panovníkův neodkladný konec. Jelikož Pražský hrad byl zle poznamenán nedávným požárem, prodléval slábnoucí vladař v domě zlatníka Konráda na Starém Městě pražském a ačkoliv nesmírně vyčerpán, usiloval o mírové dořešení letitého sváru s Habsburky. Václav doufal, že uzavřením rozumného kompromisu ušetří svého dědice dalších kolizí s houževnatým protivníkem. Římský král Albrecht reagoval na tyto vstřícné kroky navýsost pozitivně. Vždyť za poměrně nízkou cenu mohl lehko získat alespoň některý z požadavků, o něž před krátkou dobou marně usiloval zbraněmi. Po překonání jistých peripetií při vyjednávání se český panovník zřekl v Albrechtův prospěch Chebska a práv v Míšeňsku. Václavův švagr po těchto ústupcích souhlasil s obnovením předválečného stavu.
Záhy po ukončení diplomatických rozhovorů, zrána 21. června 1305, Václav II. zemřel. Nástupcem se stal jeho jediný legitimní mužský potomek, tehdy šestnáctiletý Václav III. Když se Albrecht Habsburský ve Špýru dozvěděl o skonu velkého soupeře, dal k uctění jeho památky sloužit velkolepou zádušní mši a po určitých upřesněních potvrdil v srpnu 1305 podmínky míru s Přemyslovci. Odvolal mimo jiné říšskou klatbu a ustoupil rovněž z nároků na povinný desátek z kutnohorských dolů.
Jedním z nejpodstatnějších výsledků právě proběhnuvších jednání se stala skutečnost, že území Chebska se načas znovu zařadilo mezi bezprostřední a nepopiratelná říšská zboží. Držitel římského královského majestátu se tak mohl radovat ze staronových držav. Je ovšem nutné zdůraznit, že si přitom nepočínal nikterak kořistnicky. Naopak prokázal mimořádnou velkorysost a státnické nadání. Jasným důkazem tohoto faktu jsou četná privilegia a výsostná práva, kterými Albrecht Cheb obdařil. O tom, co městu a jeho obyvatelům přinesla a jaký pro ně měla význam, si povíme příště.
XXI:
Z řady velmi důležitých výsad, které nový pán chebského regionu římský král Albrecht Habsburský pro město vydal, představovala jednu z prvních, listina ze 7. března roku 1305, kodifikující obchodní vztahy mezi Chebem a Norimberkem. Spolupráce těchto dvou měst v oblasti hospodářské byla již nepoměrně staršího data. K těsným a oboustranně prospěšným kontaktům ve značné míře přispívala rovněž nesporně výhodná strategická poloha Chebu. Město totiž vytvářelo jakýsi pomyslný průsečík významných evropských obchodních a zásobovacích tras. Jedné, vedoucí ze západu na východ a spojující tok Rýna a Mohanu s labsko-oderskou oblastí, a druhé, jež propojovala území kolem horního Dunaje s obchodními centry ležícími na pobřeží Severního a Baltského moře, která se v průběhu 13. století sdružila v ekonomicko-politický spolek hanzovních měst. Právě toto uskupení, k němuž patřil například Hamburk, Wismar, Stralsund, Lübeck či Riga, představovalo v této době v Říši jeden z nejpodstatnějších mocenských elementů. Tyto zeměpisné faktory dozajista pozitivně ovlivnily rozvoj Chebu, jakožto klíčového obchodního střediska na česko-německém pomezí.
Výše zmíněné privilegium římského panovníka Albrechta bylo odpovědí na list norimberských měšťanů z 8. března 1303, ve kterém tito navrhovali urovnání drobných rozepří a nesvárů, které kalily vzájemnou kooperaci obou tradičních partnerů od počátku 14. století. Projevem dobré vůle a ochoty k dohodě se stala nabídka odstranění veškerých dosavadních cel a ostatních dávek, jež k oboustranné nespokojenosti dosud zatěžovaly většinu kupeckého zboží i jiných komodit. K 10. březnu roku 1305 je datována další norimberská listina, v níž je s konečnou platností formulována a současně definitivně ustavena úmluva o časově neomezeném bezcelním obchodním styku mezi Chebem a jeho německým sousedem. Toto ujednání se vzápětí po zanesení do městských knih stalo součástí právních regulí jak Chebu, tak Norimberku. Jistou zajímavost představuje skutečnost, že první norimberská listina z března 1303 je pravděpodobně nejstarším německy psaným oficiálním dokumentem v českých zemích. Poprvé tak byla nahrazena do té doby zcela dominantní latina.
XXII:
Dalším ze série výsostných práv a svobod, které v průběhu prvního desetiletí 14. století udělil městu Cheb římský vladař Albrecht Habsburský se 25. června 1305 stalo privilegium přiznávající chebským měšťanům úplnou soudní samostatnost. Tato zcela klíčová zásada zaručovala jednak autonomii městského soudnictví a dále pak znemožňovala předvolání chebských obyvatel před jakýkoliv cizí soud a to i v takovém případě, kdy se žalující straně nepodařilo svých práv před chebským městským soudem dobrat. V dalších staletích, tedy v době kdy bylo Chebsko jakožto říšská zástava toliko pouze přivtěleno k Zemím České koruny, nikoliv včleněno přímo do rámce Českého království, sehrálo toto privilegium podstatnou roli při různých střetech a konfliktech města a přilehlého kraje s ústřední panovnickou mocí.
V jarních měsících následujícího roku se Chebským podařilo na Albrechtovi vydobýt povolení ke konání čtrnáctidenního trhu, čímž byla úspěšně završena předchozí iniciativa městské rady, jež se pokoušela dosáhnout prodloužení dosavadních maximálně osmidenních jarmarků. V souvislosti s jejich pořádáním dále římský král přislíbil držet ochranou ruku nad každým kupcem, jeho majetkem a zbožím a to nejen po dobu pořádání jarmarku ale i během cesty těchto obchodníků do Chebu a poté zpět do jejich domovů.
Na podzim téhož roku zavítal Albrecht Habsburský do Chebu osobně a v průběhu pobytu na zdejší císařské falci rozhodnul o nařízení, na jehož základě bylo do praxe uvedeno vybírání daňových dávek ode všech obyvatel přímo ve městě bydlících nebo v chebském regionu usedlých a to bez rozdílu stavu.
Na přelomu léta a podzimu 1306 vyvstal v českých zemích problém do té doby netušených rozměrů, jehož zdárné vyřešení ovlivnilo již za několik málo let další směřování a osudy chebského regionu. V časném odpoledni 4. srpna došlo v děkanském domě v areálu starého olomouckého hradu k zákeřné a nikdy neobjasněné vraždě posledního mužského potomka jediného původem domácího panovnického rodu, krále Václava III. Smrtí v pořadí sedmého držitele královského majestátu v našich dějinách byla po více jak čtyřech stoletích násilně završena přemyslovská éra. Česká koruna se stala ženským lénem.
-
<<<
Autor: PhDr. Tomáš Dostál
-