CHEBSKO V DOBĚ POSLEDNÍCH PŘEMYSLOVCŮ
-
I:
Druhá polovina třináctého století byla obdobím dramatických událostí a nečekaných zvratů jak v dějinách českého, tak evropského středověku.
Když v roce 1253 nastupoval na český trůn Přemysl Otakar II., propadala se Svatá říše římská stále hlouběji do chaosu interregna, mezivládí započatého smrtí Fridricha II., respektive Konráda IV., jež mělo trvat ještě dlouhých dvacet let. Dvě desetiletí zmatků, kdy papežové nepovažovali německé panovníky za právoplatně zvolené a odmítali je tudíž korunovat císařskou římskou korunou, využil český panovník k nebývalému posílení své moci a rozmnožení územních držav království. Přemyslova diplomatická aktivita zanechala nesmazatelné stopy rovněž v dějinách chebského regionu. Právě činorodost "krále železného a zlatého" svedla posléze tok české a světové historie do jednoho řečiště.
Volba nového římského krále roku 1257 nepřinesla vyřešení komplikované situace. Sbor sedmi kurfiřtů nedokázal sjednotit svá stanoviska. Část volitelů vynesla na trůn Richarda Cornwallského, současně s ním byl druhou skupinou vybrán kastilský král Alfons X. Ani jedna z variant ovšem nebyla příliš šťastná.
Chebsko v této době spravoval poručník posledního štaufovce Konradina, bavorský vévoda Ludvík. Svrchovanost mu potvrdil, jakožto vyjádření díků za podporu své kandidatury, Richard Cornwallský. Navíc roku 1263 mladičký Konradin, který osobně navštívil město o čtyři léta dříve, postoupil vévodovi a jeho bratrovi Jindřichovi, pro případ, že by zemřel bezdětný, všechna práva k Chebsku.
Se svými nároky ale vystoupil i český panovník. Dovolával se přitom skutečnosti, že celé území bylo dáno věnem jeho matce Kunhutě a po její smrti (1248) na něj právoplatně přešlo. Oporou jeho stanoviska se stala plná moc, již si na konci roku 1265 Přemysl dokázal vynutit na Richardu Cornwallském. Ten na českého panovníka přenesl zvláštní ochranu všech říšských statků, ležících na pravém břehu Rýna. Jednalo se o oblast, kterou prý chtěl obsadit a od říše odtrhnout chráněnec bavorského vévody Konradin. Nedaleká budoucnost měla přinést vyřešení tohoto zapeklitého stavu.
II:
Hrozící konflikt o Chebsko mezi Přemyslem Otakarem II. a štaufskou klikou přerostl záhy v ozbrojenou konfrontaci. Spor ohledně bavorského města Pasova posloužil českému panovníkovi jako záminka k zažehnutí válečného konfliktu.
Na konci roku 1265 zahájil boj s vévodou Jindřichem Bavorským, jehož bratr Ludvík se do zápolení prozatím nezapojil. A právě této příznivé skutečnosti využil český král k útoku do Bavor. Jak se praví v kronice Přibíka Pulkavy z Radenína, sepsané ve 14. století z podnětu a pravděpodobně i za osobního dohledu Karla IV., vydal Přemysl nepřátelskou krajinu v plen hordám svých ozbrojenců, kteří ji ohněm a mečem velmi zpustošili. Kromě řádění soldatesky toho roku ovšem k větším bojům nedošlo. Válečné akce se naplno rozhořely až v prvních měsících roku následujícího. V únoru a březnu 1266 vyslal Přemysl silné oddíly na nepřátelské pomezí. Jeden z nich přitom obsadil rovněž Chebsko. Na základě pověření římského krále Richarda Cornwallského si český vládce toto území ponechal. Skončila tak více jak stoletá vláda štaufského rodu, jež přinesla chebskému regionu výrazné zviditelnění a zvýšení proslulosti na spletitém kolbišti mezinárodních vztahů a politiky.
Za přítomnosti nejvýznamnějších šlechticů a nejvyšších úředníků království vydal 4. května 1266 Přemysl listinu, kterou potvrzoval chebským měšťanům všechna dosavadní práva, výsady a svobody, jež město v minulosti obdrželo od římských králů a císařů. Tato privilegia navíc rozhojnil o nová. Osvobodil měšťanstvo například od povinnosti platit mýtné a clo z kupeckého zboží. Toto výhodné a zároveň výnosné opatření se vztahovalo na veškeré země pod Přemyslovou správou.
Příchod nového pána s sebou přinesl rovněž změnu dosavadního správního aparátu. Úřad zemského soudce, zřízený ke správě Chebska již ve 12. století, byl nahrazen královským purkrabím (burggravius Egrensis). První nositel tohoto úřadu, český šlechtic Jaroš z Fuchsberka z rodu pánů z Poděhus, předtím purkrabí pražský a loketský, je doložen v listině Přemysla Otakara II. ze 30. dubna 1267. Správu regionu vykonávali pod přímým dozorem purkrabího hejtman a soudce, kteří tak ve svých rukou soustředili moc vojenskou, správní i soudní.
III:
Chebský region zůstal pod žezlem Přemysla Otakara II. deset let, která znamenala v životě českého panovníka období největší slávy i úspěchů, přinesla ovšem také jeho rychlý a do jisté míry překvapivý pád.
Poté, co se na přelomu šedesátých a sedmdesátých let 13. století zmocnil dědictví po Oldřichu Sponheimském, držiteli alpských zemí Korutan, Kraňska a Vindické marky a v následném střetu překonal odpor bratra zesnulého vévody, jež vystoupil s oprávněnými nároky na rodové državy, dosáhl Přemysl pozice nejsilnějšího říšského feudála. Spravoval obrovské území, které se rozprostíralo ze Střední Evropy až k Jadranu a do severoitalských oblastí.
V prvních měsících roku 1273 se mu podařilo ukončit vleklý konflikt s Jindřichem Bavorským, který se táhnul již osmým rokem. Na základě kompromisní dohody se bavorský vévoda zřekl dalších pokusů o násilné získání Chebska, za což byl odškodněn velkorysým odstupným, které sestávalo z hrabství Bogen a Deggendorf a pevných hradů Schärding, Floß a Parkstein. Přemysl se mohl právem domnívat, že si tímto aktem definitivně pojistil držbu chebské oblasti a odstranil nebezpečí jejího odtržení od svazků zemí jím ovládaných. Netušil ovšem, jak hluboce se mýlil.
Další hrozba vyvstala opět na západě a velmi úzce souvisela s neurovnanou situací v Říši. Po popravě posledního člena štaufského rodu Konradina v Neapoli v roce 1268 a smrti stávajícího římského krále Richarda Cornwallského na jaře 1272, se před českým panovníkem objevila nová výzva. Obrovská ctižádostivost a fakt, že neměl mezi hašteřivými říšskými feudály konkurenta, mu vnukla myšlenku usilovat o uprázdněné královské důstojenství. A právě tato Přemyslova neuhasitelná touha po ještě větší slávě a moci ho posléze přivedla do záhuby. Záhy se totiž dostal do ostrého sváru s takřka neznámým a nepříliš bohatým švábským hrabětem Rudolfem Habsburkým. Tentokrát však hrubě přecenil své síly i možnosti a nová konfrontace se mu stala osudnou.
IV:
Přetrvávající období mezivládí (interregna), jež nadále vnášelo rozbroje do vnitřních záležitostí Svaté říše římské a ochromovalo fungování její politiky navenek, přimělo nejmocnější a dosud většinou znesvářená říšská knížata k rozhodnutí ukončit nedůstojný stav královské hodnosti a napravit stávající neurovnané poměry. K tomuto kroku bezpochyby přispěl i ten fakt, že dlouhodobá absence císařské autority neblaze ovlivňovala rovnováhu sil ve středoevropském prostoru, která se tak povážlivě klonila na stranu českého panovníka Přemysla Otakara II.
Novým římským králem byl po složitých a bouřlivých jednáních zvolen 1. října 1273 hrabě Rudolf Habsburský. Značná část volitelů předpokládala, že rázný a energický šlechtic sice povznese a napraví pošramocenou pověst královského úřadu, na druhé straně ovšem nebude schopen významnějším způsobem omezit moc největších říšských feudálů. Český vladař se volby neúčastnil a její právoplatnost od samého počátku popíral. Jeho vlastní pokus zmocnit se římské koruny totiž nevyšel. Další neúspěchy na sebe nenechaly dlouho čekat.
Říšský sněm svolaný na podzim 1274 do Norimberku prohlásil celé údobí interregna za právně sporné. To ovšem neznamenalo nic jiného, než že veškerá území odtržená od Říše po roce 1250 mají být odňata jejich neoprávněným držitelům. Tento norimberský právní nález se tak přímo dotýkal rovněž držav, kterými Přemysl Otakar II. rozhojnil svá rodová panství, to znamená rakouských i alpských zemí a v neposlední řadě také Chebska.
Netrvalo dlouho a mezi českým a římským panovníkem vypukla urputná diplomatická rozmíška, jež zakrátko zákonitě přerostla v ozbrojený konflikt. Rudolf navenek nevystupoval jako dobyvatel Přemyslových držav, nýbrž jako ochránce říšských práv a zemských svobod. To mu dodávalo nesmírnou popularitu mezi německou šlechtou. V roce 1275 Rudolfovo vojsko obsadilo chebský region. Jeho hlavní nápor však směřoval do Rakous. Přemysl, na něhož jeho soupeř uvalil říšskou klatbu, se náhle ocitnul v izolaci, opuštěný většinou spojenců. Velké potíže byly na obzoru.
V:
Vpád vojska římského krále Rudolfa I. Habsburského do Rakous přinesl Přemyslu Otakarovi II. trpké rozčarování. Český panovník byl velmi rozhořčen takřka okamžitou zradou většiny místní šlechty, jež houfně přecházela na Rudolfovu stranu. Teprve nyní prohlédl a pochopil, na jak vratkých základech byla jeho moc v této oblasti postavena. Pouze v alpských zemích se udrželo několik opevněných bodů, jejichž posádku ovšem tvořily téměř výlučně české oddíly.
Přemyslovo neštěstí však jako by nemělo mít konce. Do ještě prekérnější pozice se dostal ve chvíli, kdy v samém srdci jeho rodových držav vypukla vzpoura odbojného panstva, konkrétně celého rodu Vítkovců na jihu a mocného Boreše z Rýzmburka na severu Čech. Králova autorita v zemi utrpěla povážlivé trhliny.
V této nezáviděníhodné a do jisté míry bezvýchodné situaci, kdy mu z celého Rakouska zachovala věrnost pouze Vídeň, nezbylo Přemyslovi nic jiného, než vypít kalich hořkosti až do dna. Na podzim 1276 se v Rudolfově vojenském ležení u Vídně před svým protivníkem kajícně pokořil a podrobil se jeho rozhodnutí. Ze složitých a pro českého vladaře ponižujících jednání vzešla posléze dohoda, na jejímž základě se Přemysl vzdal ve prospěch římského krále všech alpských zemí a Chebska. Učinil tak ovšem s vědomím holé nezbytnosti a palčivou touhou po odplatě. Tímto ujednáním skončila krátká epizoda prvního přičlenění chebského regionu k českým zemím.
Ale ani po této dohodě nebyl problém držby Chebska definitivně vyřešen. Na jaře 1277 požádal český vladař Rudolfa I. o změnu předchozího stanoviska. Stejně jako na počátku své vlády se přitom opíral o nároky zděděné po matce, Kunhutě Štaufské. Rudolf blahosklonně svolil a proto mohla být v květnu téhož roku uzavřena nová úmluva, ve které římský král přislíbil své dceři Jitce, zasnoubené se synem a následníkem Přemysla Otakara II. budoucím Václavem II., dáti věnem deset tisíc hřiven stříbra a jako zástavu na vyplacení této sumy rovněž město Cheb. Dohoda měla vstoupit v platnost ve chvíli, kdy bude uzavřeno zamýšlené manželství.
VI:
Jedno z ustanovení vídeňského míru uzavřeného na podzim 1276 mezi českým panovníkem Přemyslem Otakarem II. a římským králem Rudolfem I. Habsburským navrátilo Chebsko zpět do lůna Svaté říše římské. Nepopiratelným dokladem tohoto faktu je listina z roku následujícího, ve které je Cheb poprvé ve své historii označen za říšské město (civitas imperii).
Dalším důkazem nového správního postavení regionu se stalo obnovení původního předpřemyslovského administrativního zřízení. Královský purkrabí dosazený do úřadu ještě českým vladařem, Jarek z Waldenberka, je naposledy v pramenech připomínám v polovině září 1275. Krátce poté, co se Rudolf I. zmocnil nově získaného území, nahradil purkrabího opět zemským soudcem. Tento judex provincialis, prvním nositelem této funkce byl příslušník významného ministeriálního rodu Bobo ze Sparnberka, se ovšem, pokud jde o rozsah svěřených pravomocí, nemohl měřit se svými předchůdci ze štaufské éry. Stal se totiž pouhým zástupcem norimberského purkrabí Friedricha III., jehož svrchovanosti římský panovník celou chebskou oblast podřídil.
Nepoddajný Přemysl Otakar II. se ale nemínil dlouhodobě smířit s podstatným omezením své dřívější moci, které navíc pokládal za více než potupné. Když na konci roku 1277 zlomil odpor vzpupných českých feudálů a exemplárně potrestal jejich představitele (Boreš z Rýzmburka byl za zradu popraven, Vítkovci vyhnáni či donuceni se podrobit) rozhodnul se k troufalému kroku. Nová válka s jeho osudovým protivníkem, Rudolfem I. Habsburským, měla přispět jak k obnovení ztracených pozic českého panovníka, tak dodat nového lesku jeho poněkud zašlé slávě. Byl odhodlán vsadit vše na jednu kartu. Proto se starý spor znovu vyhrotil až do krajnosti a záhy došlo k definitivnímu rozkolu.
Rudolf ovšem nehodlal nečinně přihlížet soupeřovým vojenským přípravám. Příliš dobře si uvědomoval, že pokud Přemysla s konečnou platností neporazí, bude jeho vlastní postavení jak v Říši, tak rakouských a alpských zemích neustále ohroženo. Rozhodnutí tedy muselo padnout na poli válečném.
VII:
První měsíce roku 1278 se nesly ve znamení příprav obou znesvářených táborů, to znamená příznivců českého panovníka Přemysla Otakara II. na straně jedné a uskupení kolem římského krále Rudolfa I. Habsburského na straně druhé, ke konečnému měření sil.
Rudolf, který byl nejenom vynikajícím vojákem ale rovněž stejně schopným politikem, nezahálel a v krátké době se dostavily výsledky jeho horečné diplomatické aktivity. Mimo jiné pohnul papeže Mikuláše III. k vyhlášení klatby nad českým králem. Za spojence dále získal uherského vladaře Ladislava IV., jež byl bratrancem Přemyslovy manželky Kunhuty.
Přímé válečné operace byly zahájeny na konci července vpádem Přemyslových oddílů do Rakous. V polovině srpna vyrazila vstříc protivníkovi vojenská hotovost římského panovníka. Český král zastoupil svému sokovi cestu na Moravském poli, u městečka Suché Kruty, kde také po několikadenním vyčkávání došlo na den svatého Rufa, to jest 26. srpna, k rozhodujícímu střetnutí. Přemysl byl připraven buď zvítězit anebo, jak mu velela rytířská čest, v případě neúspěchu padnout. Rozhořela se urputná bitva, v jejímž závěru byl český panovník, poté co se s hrstkou svých nejvěrnějších ocitnul v obklíčení, po líté seči přemožen a proti obvyklým pravidlům rytířského boje nemilosrdně zabit. Přemyslův skon znamenal zastavení mocenské expanze českého království, zároveň ovšem položil pevné základy vzestupu habsburské dynastie.
Výsledek bitvy vyvolal ohlas ve většině oblastí, jež byly předmětem sporu mezi Rudolfem a Přemyslem. Rovněž reakce chebských měšťanů na sebe nenechala dlouho čekat. V roce 1279 se do Vídně vypravila městská delegace, která složila vítězi slavnostní hold. Tento prozíravý či lépe řečeno pragmatický skutek byl náležitě odměněn. Listinou ze 7. června téhož roku potvrdil římský král Chebu všechna dosavadní privilegia, která navíc rozhojnil o řadu nových práv a výsad, z nichž nejvýznamnějším se stalo osvobození od cel a mýt, jež se vztahovalo na celé říšské území.
VIII:
Porážkou českého vladaře Přemysla Otakara II. dosáhl římský král Rudolf I. Habsburský po dlouhé době stabilizace říšských zájmů ve střední Evropě. Svého vítězství využil k upevnění rodových pozic ve východoalpském prostoru a bývalé přemyslovské rakouské země udělil v léno svému synovi Albrechtovi, čímž položil základy budoucí dynastické a teritoriální politiky římsko-německých habsburských panovníků.
Pro pokořenou zemi byly důsledky tragické. V království zavládla anarchie, hladomor, všudypřítomná bída a rozvrat. Kořist si s vítězným Rudolfem rozdělili příbuzní padlého krále, Přemyslovi synovci Ota Braniborský a Jindřich Vratislavský. Ota převzal správu Čech a poručnictví nad nedospělým následníkem trůnu Václavem, Jindřich získal Kladsko a Rudolf Moravu. Teprve po pětiletém období drancování a zmatků, ve druhé polovině roku 1283, byl mladý Václav Otou propuštěn, cizí vojska odešla ze země a království bylo obnoveno v původním rozsahu. Dvanáctiletý Václav se vlády ujal zatím ovšem pouze formálně. Hlavní rozhodovací pravomoc získali přední členové dvora, mezi nimiž si nejvýznamnější místo vydobyl Záviš z Falkenštejna, milenec a posléze manžel královny Kunhuty, vdovy po nešťastném Přemyslovi.
V roce 1285 se opět protnuly osudy království s dějinami Chebska. V lednu téhož roku se ve městě sešel říšský sněm. Na programu setkání však nebyly pouze politické záležitosti. V Chebu se totiž konala slavnost nebývalých rozměrů. Za přítomnosti nejvyšších říšských feudálů a hodnostářů, ať již světských či církevních, nechyběl například vévoda bavorský a opavský, markrabě braniborský, biskupové z Naumburgu, Merseburgu a Prahy, vysvětil řezenský biskup Jindřich kostel minoritů, jež byl součástí komplexu budov františkánského kláštera.
Při této příležitosti byl v Chebu rovněž oficiálně uzavřen sňatek mezi českým panovníkem Václavem II. a dcerou římského krále Rudolfa Jitkou. Formální obřad přitom proběhl již o šest let dříve v Jihlavě. Tímto aktem byla naplněna litera úmluvy sjednané Rudolfem a jeho odvěkým rivalem Přemyslem Otakarem II. na jaře roku 1277.
IX:
Přestože honosné ceremonie a velkolepé svatební slavnosti konané v Chebu na počátku roku 1285 bezpochyby přispěly ke sblížení mezi římským králem Rudolfem I. Habsburským a jeho zetěm, českým panovníkem Václavem II., nepřinesly mladému Václavovi vše, co očekával. Chebsko, jež měl na základě smlouvy z roku 1277 získat jakožto věno Rudolfovy dcery Jitky, k českým zemím prozatím připojeno nebylo a dokonce i králova choť odjela se svým otcem zpět do Říše.
Na druhé straně je ale třeba konstatovat, že toto setkání výkvětu nejmocnějších říšských feudálních pánů opětovně zvýšilo prestiž Chebu a podstatným způsobem vyzdvihlo jeho důležitost a atraktivitu. Výhodná strategická poloha na česko-německém pomezí učinila z města i v dalších letech vhodné místo pro schůzky a mezinárodní jednání významných představitelů světské moci.
Nejbližší příležitost na sebe ostatně nenechala dlouho čekat. Na jaře 1289 se zde znovu sešel Václav II. se svým tchánem. Vzhledem k již pokročilejšímu Rudolfově věku se tématem rozhovorů s velkou pravděpodobností stala otázka volby příštího římského krále. Obsazením tohoto postu některým ze svých synů, chtěl Rudolf zajistit dědičnost římského královského důstojenství v habsburské rodové linii. Na konci 13. století byl však tento projekt dosud hudbou vzdálené budoucnosti.
Ve snaze získat Václavovu podporu a náklonnost, byl Rudolf ovšem připraven k řadě ústupků. Ochotně proto svému zeti potvrdil čestný a mimořádně prestižní úřad nejvyššího říšského číšníka, stejně jako Václavovu kurfiřtskou hodnost. Z titulu českého panovníka totiž vyplývalo výsadní postavení v sedmičlenném sboru kurfiřtů-volitelů, z jejichž vzájemného konsensu měla vzejít osoba budoucího římského vladaře. Rudolf dále Václavovi udělil i řadu říšských lén v Míšni, jež byla vyjmuta z držby míšeňského markraběte Jindřicha I. Zajímavostí ale zůstává skutečnost, že ačkoliv římský král usiloval o vstřícnost a vděčnost svého českého protějšku, k předání území, na něž měl Václav II. opravdu neoddiskutovatelný nárok, to znamená Chebska, dosud stále nedošlo.
X:
Na počátku posledního desetiletí 13. století překonal český král Václav II. s konečnou platností zhoubné následky vleklé politické a hospodářské krize, jež započala smrtí jeho otce, Přemysla Otakara II., v bitvě na Moravském poli. S podporou zahraničních i domácích spojenců, ale také díky taktickému přístupu k vlastní aristokracii, obnovil svou panovnickou svrchovanost a v krátké době dosáhl nového rozkvětu královské moci. Umožnila mu to mimo jiné mimořádná prosperita českých zemí, proslulých v té době především vydatnými nalezišti stříbra, dobývaného již od první poloviny 13. století v jihlavském a po roce 1260 rovněž v kutnohorském revíru.
Podobně jako za vlády Přemysla Otakara II. byla i v době panování jeho následníka přemyslovská politika poznamenána velkou ctižádostivostí, která nalézala oporu v hluboce zakořeněném přesvědčení o výjimečném poslání a urozenosti domácí dynastie. Tato neodbytná vlastnost nutila Václava II. k zahraničním výbojům, jejichž cílem mělo být rozmnožení stávajících držav království. Svou pozornost proto v prvé řadě upřel k chebské oblasti, jež byla již po několik desetiletí jablkem sváru mezi českými a římskými vladaři. Otázka dalšího osudu tohoto území byla nově nastolena po smrti Václavova tchána, Rudolfa I. Habsburského, který zemřel v polovině července roku 1291.
S oprávněnými nároky záhy vystoupil nejenom český panovník, doufající konečně v získání věna své manželky Jitky ale současně též falckrabě rýnský a zároveň vévoda bavorský Ludvík II., který Chebsko dočasně spravoval na přelomu 50. a 60. let 13. století. Proto byla na říjen roku 1291 prostřednictvím norimberského purkrabí sjednána schůzka obou vladařů. Na poloviční cestě mezi Chebem a klášterem ve Waldsassenu došlo k setkání které přineslo, kromě dohody o koordinaci společného boje proti příhraničním loupeživým rytířům, lapkům a jiným raubířům, také novátorské a na tehdejší dobu značně neobvyklé ujednání, dle něhož ponechali obě zainteresované strany rozhodnutí o budoucnosti Chebu a okolí na svobodné vůli a samostatném úsudku jeho obyvatel.
XI:
Chebští měšťané se s velkou chutí chopili neočekávané příležitosti rozhodnout pouze na základě vlastního přání a svobodného výběru o příštích osudech jak města, tak i celého regionu. Tuto možnost jim nabídla kompromisní dohoda uzavřená v podzimních měsících roku 1291 mezi mladým a ambiciózním českým panovníkem Václavem II. a zestárlým bavorským vévodou Ludvíkem II.
Volba nakonec dopadla jednoznačně a navíc příznivě pro syna nešťastného Přemysla Otakara II. Měšťané se bez velkého otálení vyslovili ve prospěch českého krále, jemuž zároveň přísahali věrně a oddaně sloužit až do té doby, než bude opět obsazen římský trůn, uprázdněný smrtí Rudolfa I. Habsburského. Bavorského vévodu odmítli s následujícím zdůvodněním. Příliš dobře si prý pamatují oněch několik trudných a krušných let, kdy to byl právě Ludvík, tehdy poručník posledního příslušníka štaufského rodu Konradina, kdo držel Chebsko ve své moci a velmi zle a kořistnicky se svěřenou državou zacházel. Chebští v jeho rukách zakoušeli mnohá příkoří a křivdy, což je jeden z hlavních důvodů, proč již znovu nechtějí spojovat budoucnost svou i svých potomků s vévodou bavorským.
Václav II. ani na chviličku neotálel a ještě v posledním říjnovém týdnu roku 1291 stihnul pro Cheb vystavit listinu, kterou „svým měšťanům chebským“, podobně jako jeho předchůdci, potvrdil všechna stávající privilegia, práva a svobody. V neposlední řadě je, stejně jako před lety jeho otec, zbavil povinnosti platit clo v celém českém království. Na oplátku si vymohl výhodný ústupek, jímž se Chebští zavázali odvádět každoročně do královské pokladnice poplatek z městské mincovny ve výši sto hřiven stříbra.
Dalším úspěchem, tentokrát na mezinárodním poli, se pro českého vladaře stal výsledek jednání, z něhož vzešel nástupce zesnulého Rudolfa I. Osobou, jež se mohla těšit z římského královského důstojenství se totiž nestal syn mocného a politicky zdatného Habsburka Albrecht, nýbrž málo známý hrabě Adolf Nassavský. Václav II., který pravděpodobně s pocitem jistého zadostiučinění porušil sliby dané ještě tchánovi Rudolfovi, se výrazně přičinil o volební krach svého švagra.
-
<<<
Autor: PhDr. Tomáš Dostál
-