CHEBSKO V DOBĚ NASTUPUJÍCÍCH LUCEMBURKŮ
-
I:
Zákeřnou smrtí krále Václava III. uprostřed léta roku 1306 skončila sice několik set let trvající vláda přemyslovského rodu, čas se ovšem nezastavil. Před českými zeměmi se otevíralo velmi dramatické období bojů a půtek o osiřelé dědictví. Byla to doba ne nepodobná krušným a hladovým létům plných anarchie, jež království před téměř třiceti lety přinesl neméně bolestný skon „krále železného a zlatého“ Přemysla Otakara II.
O uprázdněnou korunu se hned od počátku usilovně svářela celá řada kandidátů. Naděje uchazečů vzbuzovalo několik dcer a manželek posledních Přemyslovců. Výhodná ale povětšinou navýsost pragmatická sňatková rošáda bývala totiž spolehlivým a mnohokrát prověřeným prostředkem, díky němuž mohl jakýkoliv středověký panovník vztáhnou ruku po takřka libovolných uvolněných državách. Nejprve se zdálo, že úspěchu se dočká korutanský vévoda a tyrolský hrabě Jindřich, kterého Václav III. ještě krátce před svým tragickým koncem ustanovil zemským správcem a jehož ambice posilovala skutečnost, že byl manželem šestnáctileté Anny, dcery Václava II. a zároveň sestry zavražděného vladaře. I proto provolali čelní zástupci domácí šlechty Jindřicha na počátku září 1306 králem.
S nároky však záhy vystoupili rovněž představitelé habsburského mocenského uskupení. Jejich reakce byla opravdu blesková. Římský král Albrecht prohlásil Čechy a Moravu za odumřelé léno, jež spadlo na Říši. Bez skrupulí a velmi razantně požadoval královské důstojenství pro syna Rudolfa. Nerozpakoval se přitom zcela ignorovat klíčová ustanovení Zlaté buly sicilské, která garantovala zemským feudálům výsadní právo vlastní volby případného panovníka. Svá slova neváhal podepřít důraznými argumenty. Netrvalo dlouho a habsburské ozbrojené houfy vpadly dvěma proudy do Čech. V prvním říjnovém týdnu dosáhl Rudolf, pochodem přes Jihlavu, Prahy. Druhé rameno kleští vytvořilo uskupení pod Albrechtovým vedením, postupující přes Cheb a Žatec na Louny, kde posléze vybudovalo opevněný tábor. Právě město Cheb se v těchto měsících stalo spolehlivou týlovou operační základnou římského vladaře a odhodlaným zastáncem habsburské věci v Čechách.
II:
Jindřich Korutanský se mohl z držby českého královského majestátu radovat pouze několik málo týdnů. Nedokázal totiž odolat dvojímu tlaku ozbrojenců římského krále Albrechta a jeho syna Rudolfa a uprchl ze země. Cesta na trůn se tak otevřela pro mladého Habsburka, který byl v polovině října roku 1306, po překonání jistých peripetií při vyjednávání se zástupci českých feudálních pánů, opravdu zvolen novým panovníkem. Vítězná strana musela ovšem stvrdit staré zemské svobody a sklonit se před volebním právem domácí šlechty. Rudolf rovněž pragmaticky pojal za ženu vdovu po Václavu II. Elišku Rejčku, čímž nejenže upevnil svou právě získanou pozici ale současně vznášel nároky i k polské koruně.
Jedny z nejčelnějších exponentů prohabsburské strany představovali u pražského dvora příslušníci mocného a váženého patricijského rodu Kornbühlerů, pocházejícího z Chebu. Jejich předák Wolfram byl jedním z nejhlasitějších odpůrců Jindřicha Korutanského, proti kterému téměř bez ustání opravdu vehementně brojil. Právě do těchto říjnových dnů je datován pobyt Albrechta Habsburského v Chebu, kde signoval nařízení, o němž jsme si pověděli již v jednom z předchozích příspěvků a které zavádělo nový daňový systém v celém regionu.
Rudolf se již od počátku projevil jako schopný a rozhodný panovník. Avšak především jeho péče o zlepšení žalostného stavu chatrných a rozvrácených královských financí vyvolávala krajní nelibost šlechtické skupiny sdružené kolem Viléma Zajíce z Valdeka. Vojenská výprava do jihozápadního cípu Čech v červenci 1307, během níž Rudolf usiloval o pacifikaci vzpurného Bavora ze Strakonic, stála vladaře život. Panovník ovšem neskonal příliš rytířským způsobem. Nedaleko Horažďovic podlehl silnému záchvatu úplavice.
To byl jasný signál k návratu pro korutanského vévodu Jindřicha, kterého již v polovině srpna uvítal Pražský hrad opět jako krále. Albrecht Habsburský se rovněž nemínil tak snadno vzdát. V září téhož roku se v doprovodu význačných představitelů říšské církevní i světské politiky ale především v čele mohutné armády znovu objevil na zemských hranicích. K vpádu do Čech využil mnohokrát osvědčenou a důkladně prověřenou bránu, kterou jako již několikrát v minulosti ztělesňovalo město Cheb.
III:
Opětovný vpád Habsburků do českých zemí na počátku podzimu roku 1307 jim tentokrát nepřinesl očekávané plody. Domácí šlechta podpořila staronového vladaře Jindřicha Korutanského a tak se v království rozhořela únavná poziční válka, kterou ani jedna ze stran nebyla sto rozhodnout ve svůj prospěch. Řešení přinesla až násilná smrt římského krále Albrechta, jenž 1. května 1308 padl rukou vlastního synovce Jana, pocházejícího po otci z habsburské a po matce z přemyslovské krve. Jan byl totiž synem Albrechtova bratra Rudolfa a dcery Přemysla Otakara II. Anežky. Hlavní motivy vraždy lze s největší pravděpodobností hledat v rodinných sporech o mladíkovo zadržované dědictví, jež mu prý hrabivý strýc odpíral vydat. Jindřich se tak konečně mohl ujmout vlády v celých Čechách a na Moravě. Panovnické žezlo si udržel následující tři roky.
Zároveň s dramatickými událostmi na českém trůnu se měnilo rozložení sil i na kontinentě. Zvláště palčivou se jevila především otázka Albrechtova nástupce. Uprázdněné místo nakonec zaujal exponent francouzské diplomacie, lucemburský hrabě Jindřich, jenž vzešel vítězně z voleb, konaných v závěru listopadu 1308 ve Frankfurtu nad Mohanem. Jednalo se o člověka mimořádně schopného a obratného, se skutečně celoevropským rozhledem, který se svých povinností chopil s velkým zaujetím a vervou. Jeho činnost se záhy promítla i do dějin chebského regionu. Na jaře roku 1310 se v Chebu sešel říšský sněm projednávající spor města Erfurtu s markrabětem míšeňským Friedrichem I. zvaným Pokousaný. Při příležitosti tohoto slavnostního setkání propůjčil Jindřich VII. Lucemburský Albrechtu VI. Notthafftovi úřad správce říšských hvozdů na Chebsku, jenž byl s tímto bývalým mocným chebským ministeriálním rodem spjat již od počátku 14. století.
V této době také stále více klesala prestiž a popularita, ostatně nikdy nepříliš vysoká, českého krále Jindřicha Korutanského, jehož v zemi nebral již téměř nikdo vážně. Další vrcholné shromáždění představitelů říšské politiky, svolané na počátek léta 1310 do Frankfurtu nad Mohanem, se zástupcům české světské i církevní feudality zdálo být ideální příležitostí k projednání jejich problémů.
IV:
Na konci června roku 1310 se v Praze ke společnému jednání sešli představitelé zemské šlechty, duchovenstva i měšťanstva. Jelikož panovala téměř všeobecná shoda, dospěli všichni zúčastnění velmi rychle k rozhodnutí, na jehož základě se k římskému králi Jindřichu VII. Lucemburskému vypravilo dvanáctičlenné poselstvo pověřené delikátním úkolem. Již nějakou dobu totiž probíhaly tajné rozhovory, vedené z české strany ve spletitých zákoutích nejvyšší dvorské diplomacie mimořádně zkušenými cisterciáckými opaty Konrádem Zbraslavským a Heidenreichem Sedleckým. Jejich obsahem byl plánovaný sňatek Elišky, dcery Václava II., s některým z členů lucemburského rodu.
Sněm říšské světské i duchovní elity konaný v letních měsících ve Frankfurtu nad Mohanem, jemuž předsedal Jindřich Lucemburský, nabídl českým zástupcům možnost dotáhnout tato jednání ke zdárnému konci. Delegaci, vedené Janem z Vartemberka a Bohuslavem ze Švamberka a kterou dále tvořili cisterciáčtí opati spolu se zástupci nejvýznamnějších měst království, to znamená Prahy a Kutné Hory, se po delším přemlouvání nakonec přece jenom podařilo přesvědčit římského panovníka, aby vyslovil souhlas s českými svatebními návrhy. Není bez zajímavosti, že v čele pražských vyslanců stál nám již dobře známý Wolfram z patricijského rodu Kornbühlerů, pocházejícího z Chebu, sveřepý odpůrce stávajícího vladaře Jindřicha Korutanského, jehož dny na českém trůně byly v tuto chvíli v podstatě sečteny.
Na konci srpna se osmnáctiletá Eliška Přemyslovna odebrala ve slavnostním průvodu ke dvoru římského vladaře a prvního zářijového dne se ve špýrském dómu konal smluvený sňatek s Jindřichovým čtrnáctiletým synem Janem. Právě nabyté državy ovšem museli Lucemburkové nejdříve získat s mečem v ruce. Jindřich Korutanský se nemínil tak snadno podvolit. Jeho převážně míšeňským žoldnéřům, svádějícím po řadu měsíců líté boje s oddíly domácího panstva, se podařilo obsadit Prahu a Kutnou Horu. Ozbrojenci české šlechty se na kratičký okamžik ocitli v defenzívě. Pomoc však byla nedaleko. V polovině října vyrazil od Norimberka v čele mohutného vojska, dobýt nyní již vlastní království, mladičký Jan, v následujících třiceti letech nejproslulejší válečník Evropy. A jak se v těchto pohnutých letech stávalo již téměř tradicí, zemské hranice překročil na dohled od Chebu.
V:
Dva proudy mocného vojska se na podzim roku 1310 valily Evropou. V čele jednoho stál římský panovník Jindřich VII. Lucemburský, jenž směřoval na jih, do Itálie, aby zde dosáhl nejvyššího možného světského důstojenství, to znamená římského císařského majestátu. Druhá armáda mířící do srdce starého kontinentu, to jest českých zemí, doprovázela jeho syna Jana. Mladý Lucemburk, postupující přes Cheb a Žatec, dosáhl v prvních prosincových dnech bez větších problémů a aniž by musel překonávat výraznější odpor, Prahy. Hlavní město království proto urychleně opustil jeho sok a zároveň švagr Jindřich Korutanský, který i se svou chotí Annou uprchl na svá panství v Alpách, kde ovšem až do smrti v roce 1335 užíval titulu krále českého a polského. O vánočních svátcích roku 1310 se vítězný Jan Lucemburský dočkal slavnostního holdu domácí šlechty a na konci prvního únorového týdne roku následujícího také slavnostní korunovace na českého krále v bazilice sv. Víta.
Nový český vladař musel záhy prokázat cit i pro řešení složitých diplomatických záležitostí. Z titulu generálního říšského vikáře, to znamená nejvyššího zplnomocněného zástupce římského panovníka po dobu jeho nepřítomnosti v Říši (tuto hodnost zapůjčil Janovi jeho otec Jindřich před odjezdem na nejisté italské dobrodružství) svolal český král v březnu 1311 do Chebu shromáždění říšských světských i církevních hodnostářů. Za účasti kupříkladu mohučského arcibiskupa Petra z Aspeltu, würzburského biskupa Andrease, lantkraběte Fridricha Durynského, rýnského falckraběte Rudolfa a norimberského purkrabí Fridricha, se projednávala otázka vykoupení zástavního práva Fridricha Habsburského na markrabství moravské. Jindřich VII. totiž zastavil Moravu rakouským Habsburkům za příslib vojenské pomoci pro syna Jana při dobývání Čech. Jelikož si Jan nakonec vystačil s vlastními silami, hodlal nyní Moravu vyplatit. Dne 23. března 1311 byla proto v Chebu uzavřena smlouva, na jejímž základě se habsburský vévoda za sumu třiceti tisíc hřiven stříbra vzdal veškerých nároků. Toto čestné vyrovnání potvrdil ve vojenském ležení před italským městem Brescia 15. června 1311 rovněž Jindřich VII.
VI:
Římský král Jindřich VII. Lucemburský i ze vzdálené ciziny nadále ovlivňoval osudy chebského regionu. Nejenom, že v létě roku 1311 stvrdil úmluvu svého syna a zároveň českého panovníka Jana, uzavřenou se zástupci rakouských Habsburků, jež řešila budoucnost moravského markrabství ale během pobytu ve Florencii pro Chebsko vydal důležité nařízení zasahující do oblasti soudního práva a náležitě reglementující adekvátní trestní postihy za násilné delikty. Listinou signovanou 15. prosince 1312 ustanovil následující. Pokud se nějaký chebský měšťan dopustí vraždy a dobrovolně a náležitě se nevyrovná s rodinou oběti, mají dvě třetiny pachatelova majetku připadnout nejbližším pozůstalým a zbylá třetina má být úředně zabavena rychtářem. Dokonaný mord tedy znamenal faktickou likvidaci veškerého násilníkova jmění. Vykonavatelé právní a soudní moci tak byli obdařeni účinným a snad též dostatečně odstrašujícím privilegiem, které navíc neslo pečeť nikoliv již pouze římského krále, nýbrž císaře. Jindřich Lucemburský byl totiž 29. června 1312 v Lateránské bazilice slavnostně korunován na římského imperátora. Jeho úsilí obnovit říšskou autoritu v italských oblastech ovšem skončilo krachem a dne 24. srpna 1313 završila neúspěch lucemburských ambicí předčasná a naprosto neočekávaná Jindřichova smrt, která císaře zastihla v toskánském Buonconvento. Podivné okolnosti ale hlavně nenadálost Lucemburkova skonu se v krátké době staly záminkou pro nepodložené zvěsti hovořící o tom, že vladař byl ze světa sprovozen za pomoci dávky silného jedu.
Ať tak či onak, císařova smrt nanovo otevřela další kolo zápasu o uprázdněný římský trůn, jehož vyústění nakonec tím nejzásadnějším způsobem ovlivnilo pozici Chebu i přilehlého kraje a na několik staletí kodifikovalo jeho postavení v rámci zemí Koruny české. Nemalou snahu o zisk římské královské koruny záhy začali vyvíjet dva uchazeči. Jedním z nich byl vévoda bavorský Ludvík IV. z rodu Wittelsbachů a druhým rakouský vévoda Fridrich Habsburský řečený Sličný. Prozíravý a protřelý Ludvík si před nadcházejícím volebním kláním uvědomil klíčovou důležitost a váhu kurfiřtského hlasu českého panovníka Jana a snažil se proto pojistit si jeho přízeň příslibem tučné odměny. Svůj zrak přitom upínal právě k západnímu cípu českého království.
VII:
Po nenadálé smrti Jindřicha VII. lucemburská klika po určitou dobu koketovala s myšlenkou prosadit na římský královský trůn Jindřichova syna Jana. Český panovník ovšem, i vzhledem ke svému mládí, nebyl sto získat obecný souhlas kurfiřtského kolegia. Mohl si být totiž jistý pouze podporou svého strýce trevírského arcibiskupa a zároveň lucemburského hraběte Balduina a dále arcibiskupa mohučského Petra z Aspeltu. To byl s velkou pravděpodobností hlavní důvod, proč u Jana, i přes jeho pověstně hazardérskou a bujnou povahu, alespoň pro tentokrát zvítězil zdravý rozum a smysl pro realitu, který Lucemburka přivedl do tábora příznivců dalšího z kandidátů, Ludvíka Bavora. Před značně nejistým a spíše komplikace a nemalé těžkosti přinášejícím dobrodružstvím, které zaručeně nabízel případný boj o říšskou korunu, se Jan pragmaticky rozhodnul pro mnohem výhodnější variantu. Otevřená podpora Wittelsbachových nároků měla být vykoupena rozsáhlou odměnou, již si český vladař hodlal na Ludvíkovi razantně a zcela bez skrupulí vynutit.
Během předběžných disputací v létě roku 1314 se bavorský vévoda zavázal k dalekosáhlým ústupkům. Přislíbil Janovi nejen prosazení jeho dědičných rodových zájmů v Lotrinsku, Brabantu či Limburku, dále pak ambicí ve Slezsku a Míšni ale jako kompenzaci předpokládaných výdajů také částku deset tisíc hřiven stříbra, nikoliv však v penězích, nýbrž ve formě zástavy celého Chebska a strategicky položených hradů Floß a Parkstein, což představovalo kořist, o niž mladý český král usiloval především. Poté, co Ludvík v polovině října římský královský majestát skutečně získal, neodkladně potvrdil listinou vystavenou 4. prosince 1314 v Kolíně nad Rýnem svůj předchozí slib.
Dne 26. srpna roku následujícího o tomto svém kroku zpravil rovněž samotné město Cheb, když městské radě a měšťanské obci středověkou němčinou napsal: "Wir Ludowich, von Gotes genaden roemischer chunig… unseren lieben getriuwen, dem rat und der gemain der purger von Eger… Wir lan euch wizzen, daz wir euch mit gewöhnlichem dienst und undertaenicheit… dem hochgebornen Johannes, chunige von Behaim und des reiches getriuwen fursten, verseczt haben".
VIII:
V listině vydané v Mnichově 26. srpna roku 1315 římský král Ludvík Bavor nejenže Chebským oznamoval zastavení jejich města spolu s přilehlým krajem českému panovníkovi Janovi, zároveň jim též nařizoval zachovávat Lucemburkovi maximální poslušnost a prokazovat mu obvyklé služby. A to vše až do opětovného vykoupení celého chebského regionu Říší, respektive jejím svrchovaným představitelem.
Vstřícnost bavorského vévody vůči věrnému a mocnému českému spojenci byla zcela na místě. Ludvík nebyl jediným nositelem římské královské hodnosti. Tak jako již několikrát v minulosti i nyní nastala situace, kdy se o tento titul dělili dva znesváření rivalové. Rozpolcený kurfiřtský sbor totiž na podzim předchozího roku nezvolil pouze Wittelsbacha ale rovněž jeho protikandidáta habsburského vévodu Fridricha Sličného. Rozřešení zapeklité situace měla přinést vojenská konfrontace, jež na sebe skutečně nenechala dlouho čekat. Líté boje, vypuknuvší z kraje roku 1315, se následně táhly celých sedm let.
Také v českých zemích panoval na přelomu druhého a třetího desetiletí 14. století neklid. V království se vyprofilovalo několik zájmových skupin domácích feudálů, kteří neustávali ve vzájemných půtkách a malicherných sporech. Do těchto třenic byl až příliš často zatažen i Jan Lucemburský či jeho choť Eliška, jež si nenechala ujít jedinou vhodnou příležitost k opakovaným pokusům o prosazovaní vlastních politických představ. Právě s úmyslem urovnat nejožehavější rozbroje s českými šlechtickými předáky se v březnu roku 1318 Jan Lucemburský sešel na chebském hradě s Ludvíkem Bavorem. Římský vladař měl svými radami a nezpochybnitelnou autoritou přispět k obroušení alespoň těch nejostřejších hran kalících vztah českého panovníka s jeho poddanými. V průběhu těchto diplomatických konzultací, dne 1. dubna 1318, potvrdil Ludvík, podobně jako celá řada jeho předchůdců, městu Cheb všechna dosavadní privilegia, výsady a svobody. Téměř přesně o tři léta později Cheb ve svých zdech římského a českého krále hostil znovu. Na jaře 1321 se ovšem neprojednávaly jen politické záležitosti, nýbrž také budoucí sňatkové spříznění mezi rodem Lucemburků a Wittelsbachů.
IX:
Na počátku dvacátých let 14. století začínal český panovník Jan Lucemburský pomalu ztrácet trpělivost a čím dál silněji naléhal na římskoněmeckého krále Ludvíka, aby tento dostál svému již letitému slibu a předal českému spojenci dlouho odkládanou zástavu, kterou představovalo město Cheb a k němu náležející území. Bavor ovšem dokázal i nadále mistrně manévrovat a vyhýbat se své čestné povinnosti. Žádný pokrok proto nepřinesla ani další schůzka obou vladařů, jež se uskutečnila v dubnu roku 1321 právě v Chebu. Kromě vojensko-diplomatických příprav na závěrečné střetnutí s Ludvíkovým vzdorokrálem, habsburským vévodou Fridrichem Sličným, se na programu jednání objevila také sňatková aliance Lucemburků s rodem bavorského vévody. Byl zde totiž domluven budoucí svazek mezi Janovou dcerou Markétou a Jindřichem XV. Dolnobavorským, jenž byl synem Ludvíkova příbuzného Oty III. Dále se uvažovalo o možnosti přetáhnout, rovněž pomocí výhodné svatby, z habsburského tábora korutanského vévodu, kterým nebyl nikdo jiný, než bývalý český král Jindřich Korutanský.
O jediném právoplatném držiteli římského královského majestátu, stejně jako o příštích osudech chebského regionu se ale nakonec nemělo rozhodnout za jednacím stolem, nýbrž na bitevním poli. Boje, do nichž kromě obou znepřátelených uskupení zasahovali i četní jiní říšští feudálové, se pro habsburskou kliku vyvíjely takřka od samého počátku nepříznivě. Těžkou ránu Fridrichovým ambicím zasadily již v polovině listopadu roku 1315 v Morgartenském průsmyku pěší oddíly tří švýcarských kantonů, které zde nevídaným a velmi překvapujícím způsobem rozdrtily armádu vévodova bratra Leopolda.
Definitivní rozřešení přineslo ovšem až střetnutí, ve kterém změřili síly hlavní rivalové. U malé bavorské obce Mühldorf zkřížila dne 28. září 1322 zbraně dvě mocná rytířská vojska. Fridrich Sličný, vpadnuvší na nepřátelské území od východu, doufal, že se mu podaří sevřít soupeře do kleští, jejichž druhé rameno měl vytvořit jeho bratr Leopold postupující ze západu, tj. ze Švábska. Dříve než mohlo vůbec dojít ke spojení habsburských jednotek, zastoupily Fridrichovi cestu ozbrojené houfy Ludvíka Bavora a Jana Lucemburského. Rakouský vévoda, ačkoliv stál tváří v tvář značné přesile, nabízenou bitvu poněkud neuváženě přijal.
X:
Osmadvacátého dne měsíce září roku 1322 se u nevýznamné bavorské osady Mühldorf odehrálo střetnutí, jež tím nejzásadnějším způsobem předznamenalo osudy Chebska na následující čtyři století. Výsledek bitvy a na něj navazující právní úkony, nově kodifikovaly vzájemný vztah chebského regionu a českého království až do počátku třetího desetiletí 18. století. Tento dlouhý časový úsek lze pro lepší představu ohraničit životem dvou osobností, které v našich dějinách patří bezesporu k nejvýznamnějším. V době, kdy se na bojišti u Mühldorfu rozhodoval letitý zápas Ludvíka Bavora s habsburským vévodou Fridrichem Sličným, pobýval v nucené internaci na hradě Křivoklátě teprve šestiletý budoucí Karel IV., bezpochyby neslavnější český panovník. A v roce 1721, kdy Chebští přijali tzv. Pragmatickou sankci, čímž byl zdejší kraj s konečnou platností včleněn do rámce Zemí České koruny, dosáhla věku čtyř let Marie Terezie. Ale nepředbíhejme.
Onoho zářijového dne se na bitevním poli proti sobě šikovala dvě nestejně velká vojska. Na jedné straně formoval svých čtrnáct set rytířů Habsburk Fridrich, jemuž měla čelit armáda bavorského vévody Ludvíka a českého krále Jana Lucemburského, jež byla o čtyři sta, do železa zakutých pánů, silnější než její soupeř. Početní převaha se tedy jednoznačně klonila na stranu koaličních oddílů. Na tomto faktu nemohlo nic změnit ani pět či šest stovek uherských jízdních lučištníků, kteří stáli po Fridrichově boku. Jejich příspěvek navíc vyzněl zcela do ztracena, jelikož krátce před započetím vlastního boje, se je podařilo spojencům rozprášit a zahnat. Pěchota, jak bylo ostatně v této době zvykem, byla odsouzena do role pouhého komparsu a střetnutí se většinou, kromě příležitostného rabování tábora a týlových zásob poraženého protivníka, nikterak aktivně neúčastnila. Fridrich nehledě na nepříznivou situaci, neuposlechl dobře míněné rady, aby vyčkal do příchodu jednotek svého bratra Leopolda a s poukazem na skutečnost, že válka trvá již příliš dlouho a je tudíž na čase ji rázně ukončit, se pustil do boje, v němž byl nejenom nepopiratelným způsobem přemožen ale nakonec také zajat skupinou rytířů norimberského purkrabí. K dovršení všeho zlého se i další z jeho bratrů, Jindřich, ocitnul v rukou nepřítele, konkrétně českého vladaře.
XI:
Výsledek líté seče na bojišti u Mühldorfu jednoznačně určil jediného právoplatného držitele římského královského majestátu. Tímto titulem se nadále mohl honosit pouze bavorský vévoda Ludvík, jenž se zcela oprávněně cítil být hluboce zavázán svým spojencům, mezi nimiž vynikal především český panovník Jan Lucemburský. Právě nejvěrnějšímu druhovi byl Wittelsbach za oddané služby povinován největší odměnou. Vítězové se proto pouhých několik dnů po bitvě sešli v Řezně, kde Bavor dne 4. října roku 1322 signoval listinu, kterou vstupovala v platnost již téměř osm let stará zástava chebské regionu, jenž se nyní tedy konečně stal državou českého vladaře. Dokument obsahoval také ustanovení určující konkrétní podmínky, za nichž mohli římští králové zástavu kdykoliv zpětně vykoupit. Jelikož žádný z Ludvíkových následovníků nikdy v budoucnu sumu stanovenou na dvacet tisíc hřiven stříbra nesložil, zůstalo Chebsko, i přes mnohé spletitosti a četné výkyvy dalšího dějinného vývoje, jednou provždy nedílnou součástí Zemí České koruny.
Lucemburk nezískal ovšem pouze město a zemi Cheb spolu s pevnostmi Hohenbergem, Ostrohem a Starým Hrozňatovem ale rovněž celou řadu zahraničních lén, jako například říšská města Chemnitz, Zwickau a Altenburg, dále pak polovinu z celních poplatků vybíraných v bohatém rýnském městě Bacharachu či příjmy vyplývající ze zboží Stahleck, Stahlberg, Braunshorn, Rheinböllen a Steeg. Územní rozsah tehdejšího Chebska ale ani zdaleka nedosahoval původní rozlohy kraje z dob štaufské éry. Na počátku třetího desetiletí 14. století se od něj, v důsledku rozličných předchozích koupí, darů a směn, oddělila oblast Arzbergu, Aše, Hohenbergu, Mitterteichu, Selbu, Schönbachu, Waldsassenu a Wunsiedelu.
Český panovník nikterak neotálel a oprávněnost držby právě získaného nejzápadnějšího cípu království bez odkladu náležitě právně kodifikoval. Stalo se tak prostřednictvím obšírné listiny vydané v Praze, v sobotu před svátkem Šimona a Judy, to znamená dne 23. října. V sedmi článcích stvrdil Jan veškerá dosavadní chebská práva a privilegia, zprostil Chebské českých celních a daňových povinností, přislíbil jak nevměšování do zavedené praxe chebského soudnictví, tak zachování celistvosti a nezastavitelnosti chebského kraje. V neposlední řadě vyjmul Cheb z pravomoci královského podkomoří, jemuž podléhala všechna ostatní panovníkova města a jeho správu přiřknul přímo sám sobě, respektive pověřenému hejtmanovi, kterým se stal Jindřich z Weidy.
XII:
Definitivní ovládnutí chebského regionu na podzim roku 1322 představovalo pro českého panovníka Jana Lucemburského zisk nadmíru důležité obchodní křižovatky, přes kterou procházely významné kupecké cesty spojující prostor českých zemí nejenom s říšskými oblastmi ale v širším horizontu rovněž s celou Střední Evropou.
Kromě respektu k tradičním místním privilegiím a výsadám, jež si Chebští vždy úzkostlivě střežili a z nichž odvozovali svou specifičnost a do jisté míry i samostatnost, to byla právě tato ekonomická hlediska a samozřejmě též výhodná strategická poloha Chebska, jež vedla krále ke snaze o co nejtěsnější kontrolu nabytého území. Proto správu zdejšího kraje převzal osobně nebo lépe řečeno svěřil ji do rukou úředníkovi, který byl odpovědný přímo jemu. A tak se nejvyšším správcem chebské zástavy a současně vladařovým zástupcem stává hejtman, nazývaný tehdy Hauptmann, capitaneus, Landvoigt, Pfleger nebo Burgpfleger, který sídlil a své povinnosti vykonával na chebském hradě. V období vlády Jana Lucemburského a krátce také na počátku panování jeho syna Karla, zastávali hejtmanský úřad postupně dva členové fojtské rodiny z blízkého Vogtlandu, nejprve v letech 1322 - 1344 Jindřich z Weidy, a poté od roku 1344 do roku 1349 jeho stejnojmenný syn. Za Karla IV. byli do této funkce jmenováni již vesměs šlechtici pocházející ze starých českých rodů, ať už se jednalo o Ruse z Litic, Bohuslava ze Švamberka či Boreše z Rýzmburka.
Do agendy hejtmana spadala jak moc správní, tak soudní. Výkon soudních záležitostí mohl ovšem přenést na svého zástupce, jenž se poté nadále zaobíral pouze právnímu případy. Hejtmanova nižší i vyšší soudní pravomoc byla uplatňována před soudem, jenž byl nazýván Achtgericht. Mezi chebské úřady patřil v této době též takzvaný Lehenhof, do jehož jurisdikce náležely otázky související s hradními lény.
Pokud jde o vlastní město Cheb, tak to si vůči královskému hejtmanovi zachovalo naprostou samostatnost. Díky nezastřené podpoře panovníků z lucemburské dynastie se navíc pomalu ale jistě stávalo naprostým mocenským hegemonem v celém chebském kraji.
XIII:
Přechod chebského regionu pod svrchovanost a žezlo vládce českých zemí zasadil symbolickou poslední ránu chebských ministeriálním rodům. I když tato kdysi mocná sociální vrstva postupně ztrácela na svém lesku a významu již od konce štaufské éry, to znamená od poloviny 13. století, teprve trvalá existence českého zástavního práva s sebou přinesla její definitivní ústup z dřívější slávy, rozklad a pozvolný zánik.
Až do roku 1322 si příslušníci ministeriálních rodin dokázali uchovat téměř výsadní monopol při obsazování nejvýznamnějších chebských zemských správních úřadů. Svou spoluúčastí také přispívali k fungování samotného města Chebu a proto i nadále ztělesňovali hlavní mocenský potenciál v celém kraji. Po převodu do rukou českého krále se ovšem dosavadní stav radikálně pozměnil. Ministeriálové totiž zůstali primárně vázáni na říšské politické zázemí, s nímž se, i s ohledem na svůj původ, zákonitě více ztotožňovali. Tato situace ale nemohla být pro nového držitele Chebska do budoucna přijatelná a vyhovující. I to byl jeden z důvodů, proč členové lucemburské dynastie nezakrytě podporovali město Cheb, které již od přelomu 13. a 14. století vystupovalo v roli největšího, nejvytrvalejšího a zároveň nejzatvrzelejšího konkurenta a soupeře ministeriální šlechty. Síla Chebu vzrostla po roce 1322 natolik, že zcela běžný zápas o získání rozhodujícího vlivu v kraji, mohl skrývat za pláštíkem potírání nezákonné či přímo kriminální aktivity raubířů, loupeživých rytířů a dalších nekalých živlů z řad místní feudality. Střety nabyly charakteru drobné záškodnické války plné léček, náhlých bleskových a povětšinou zákeřných přepadů a obléhání jednotlivých panských sídel těch ministeriálů, kteří se Chebským odhodlali otevřeně postavit.
Tato odvaha se ovšem často nemusela vůbec vyplatit. Příkladem toho, jak rázně, rozhodně a nebojácně se Chebští dokázali se svými konkurenty vypořádat, je případ Konráda z Neubergu, jehož spor s Chebem se táhl řadu let, až nakonec počátkem podzimu roku 1324 vyvrcholil krátkým tažením chebské hotovosti, při němž byl obležen a následně též dobyt Konrádův, tehdy ještě pevný hrad, stojící na vysokém skalním ostrohu nad vsí Podhradí nedaleko Aše. Vzpupný Konrád byl nucen se podrobit a písemně stvrdit svou podřízenost městu Cheb.
-
<<<
Autor: PhDr. Tomáš Dostál
-