SEDMILETÁ VÁLKA NA CHEBSKU
STŘETNUTÍ U NEBES A ŽĎÁRU
-
Slovo úvodem
Cílem tohoto příspěvku je rekapitulace méně známých událostí dramatického období sedmileté války (1756-1763). Tento první globální konflikt se totiž neodehrával pouze na známých bojištích a světových oceánech. Válečná vřava zanechala zřetelné stopy i v odlehlejších regionech, kterým se jinak velké bitvy a přesuny mohutných armád vyhýbaly. Jedním z takových krajů je i Chebsko. Největší pozornost bude věnována především přímým vojenským operacím. V jejich rámci došlo na jaře roku 1759 nedaleko Aše, u Nebes a Žďáru, k nepříliš velkému střetu pruských a rakouských sil. A právě tato událost tvoří hlavní téma příspěvku. Po podrobném vylíčení průběhu této srážky a jejího vyznění, bude sled událostí doveden až do konce války, to znamená do roku 1763.
V dodatcích je předložen soupis oddílů přímo se účastnících tažení na jaře 1759 a následného boje u Nebes a Žďáru. Opomenut nezůstane také přehled zjistitelných ztrát jak pruské, tak habsburské armády. Nechybí rovněž nezbytný poznámkový aparát a závěrečný seznam pramenů a literatury.
Kapitola I - 1757-1758
Území na pomezí Čech, Saska a Bavorska nepatřilo v průběhu sedmileté války mezi hlavní bojiště. Přesto i sem, do prostoru Horní Falce, Vogtlandu a Chebska zavítala válka ve všech svých podobách.
Především z důvodu strategické polohy na významných silničních spojích, Cheb - Hof, Cheb - Plavno a Hof - Plavno trpělo zdejší civilní obyvatelstvo poměrně častými průtahy i ubytováním jednotek jak vlastních, to znamená říšských a rakouských, tak nepřátelských, tj. pruských. V průběhu roku 1757 podnikli Prusové několik menších výpadů do chebského regionu. Ohrozili přitom spíše hmotné statky bezbranných vesničanů než oddíly říšské armády, operující na tomto území. Ty držely na počátku roku 1758, kromě českých oblastí, také část saského Vogtlandu.
Z klidného nicnedělání v jejich leženích je však vyvedlo rozhodnutí pruského panovníka Friedricha II. pověřit, v březnu 1758, svého bratra, prince Jindřicha, velením nad jednotkami v Sasku. Friedrich od svého sourozence očekával splnění odvážného plánu, který spočíval v provedení rázného vpádu do Franska. Cílem akce bylo zničení hlavních sil říšské branné moci stojících v blízkosti Bayreuthu. Princ Jindřich se měl dále pokusit zmocnit vojenských skladů nepřítele, naverbovat rekruty a pokud možno vybrat od obyvatelstva válečné kontribuce. Hlavní úkol výpravy však nespočíval v oblasti vojenské, ale politické. Tímto vpádem měli být místní vládci - markrabě z Ansbachu a Bayreuthu a biskupové z Bambergu a Würzburgu - donuceni k vyhlášení neutrality a ke stažení svých oddílů.
Od 23. května do 5. června rozmístil princ Jindřich své vojáky v prostoru jižně od Plavna. Z těchto pozic vyrazil na princův rozkaz již 25. května generál Driesen do Franska. Podařilo se mu postoupit až do těsné blízkosti Bayreuthu a Bambergu, kde se smělým přepadem zmocnil velkého vojenského skladiště císařských jednotek. Ke krytí tohoto Driesenova postupu podnikl plukovník von Belling v krátkém časovém období od 29. května do 3. června sérii riskantních výpadů nevelkých jednotek ve směru na Aš, Cheb, Žandov a Kynžvart. Ihned jak se vrchní velení říšské armády dozvědělo o Bellingových operacích, rozkázalo generálu Lucinskému, stojícímu se svými oddíly v okolí Toužimi, vyrazit na Aš. Jako posilu mu dále přidělilo šest tisíc mužů knížete Esterházyho. Jeden odřad z těchto císařských sil provedl 4. června diverzní útok směrem k Hofu a Olešnici, při kterém napadl a rozprášil nepřátelský transport vezoucí potraviny a další potřebný materiál. Prusové přitom přišli také o patnáct mužů eskorty, kteří se ocitli v rakouském zajetí.
Již 14. června se vojáci generála Driesena vrátili z úspěšné výpravy do Franska. Podle rozkazu se stáhli až do okolí Hofu, kde se mezitím rozložil s hlavními silami princ Jindřich. Příštího dne vyrazila z ležení u Aše menší jednotka rakouské armády za účelem rekognoskace postavení pruských sil mezi Aší a Hofem. Jakmile byl o tomto princ Jindřich prostřednictvím vlastních jízdních hlídek zpraven, vyslal na hraniční linii, k městu Rehau, menší jízdní odřad majora Röhla sestávající z tří set husarů. Tito narazili již za úsvitu příštího dne na rakouské předsunuté hlídky, které bleskově přemohli, aby dále pokračovali v jim předepsaném směru postupu. V dalším průběhu akce se major Röhl se svými muži střetl se silnějším oddílem císařské pěchoty, který se před kavaleristy stáhl na křovinami porostlou výšinu v blízkosti Rehau, kde urychleně zformoval nejúčinnější pěchotní formaci pro nastávající střet s nepřátelskou jízdou, to znamená karé. Ani toto výhodné postavení ovšem nezabránilo pruským husarům protivníka nakonec rozprášit a zajmout přitom ještě jednoho majora, dva další důstojníky a padesát devět pěšáků. Avšak i Prusové zaznamenali ztráty, přesněji jedenáct mužů a čtrnáct koní.
Válečné události se ale nezastavily. Již 17. června vyrazily pruské jednotky plukovníka Mayera, operující ve spolupráci s oddíly plukovníka Bellinga, který mezitím vytvořil regiment tzv. „černých husarů“, do útoku proti císařskému předvoji u městečka Hranice, aby ve stejný den zároveň napadly také uskupení rakouských a říšských sil stojící ve výhodných pozicích na výšinách před Aší. V celém průběhu dne ztratili Prusové tři sta mužů, zatímco Rakušané takřka pět set. Přesto Prusové svého cíle, obsazení dominantních kopců u Aše, nedosáhli. Z deníku 5. pruského husarského pluku se o této akci dovídáme následující: „Sedmnáctého června došlo k těžkému boji s nepřítelem, kterého se zúčastnily čtyři eskadrony našeho regimentu, dvě eskadrony „zelených husarů“ a Freibatalion plukovníka Mayera. Plukovník Belling byl s těmito oddíly poslán na průzkum pozic nepřátelského generála Lucinského, stojícího v opevněném ležení u Aše, který ve stejnou dobu a také za účelem rekognoskace soupeřových pozic komandoval proti Prusům průzkumný oddíl vlastního vojska“.
O dva dny později, 19. června, Prusové svůj ofenzivní pokus zopakovali. Generálporučík Finck se v čele čtyř tisíc mužů jízdních i pěších oddílů a s podporou šesti děl rozhodl přece jenom dobýt pozice habsburské armády, neúnavně držené generálem Lucinským. Ten kromě jednoho husarského pluku disponoval také detašovaným oddílem říšské armády. Navíc byl podpořen generálem Esterházym, který přivedl na bojiště dva tisíce vojáků. Takto posílen zatlačil rakouský velitel nepřítele, po boji trvajícím od třetí hodiny ranní do desáté hodiny dopolední, zpět k Olešnici.
Těmito letními střety skončily hlavní válečné akce roku 1758 v chebském regionu. V druhé polovině roku byly v kraji pouze několikrát ubytovány nevelké jednotky říšského vojska. Přesto si právě toto období vyžádalo na obyvatelstvu daň mnohem větší než jakou představovaly zabavené hmotné statky v průběhu řádění vojsk, ať už nepřátelských či vlastních, v jarních a letních měsících. Na podzim 1758 na Ašsku totiž vypukla, možná také jako důsledek strádání a zbídačení obyvatelstva, epidemie tyfu, která si vyžádala více než pět set životů.
Nejvýznamnější vojenské střetnutí v celém průběhu sedmileté války přineslo zdejšímu kraji jaro následujícího roku.
Kapitola II - 1759 - Střetnutí u Nebes a Žďáru
Princ Jindřich strávil zimu 1758/59 v Sasku. Počátkem jara mu jeho bratr, pruský král Friedrich, odebral část jednotek, které potřeboval na východě k obraně proti Rusům. Se zbylými silami překročil Jindřich začátkem dubna 1759 Krušné hory a provedl překvapivý výpad do severozápadních Čech. Podařilo se mu zničit zásoby rakouských oddílů ve vojenských skladištích umístěných v Litoměřicích, Lovosicích, Žatci a Ústí. Zajal také 2500 vojáků císařské armády. Cílem této pruské akce zřejmě bylo ochromení, v severních Čechách se nacházejících, habsburských jednotek, což mělo následně umožnit výpad sboru prince Jindřicha na jihozápad do Franska. Rakouské oddíly byly skutečně na určitou dobu paralyzovány a tak nehrozilo, že by překazily další ofenzivní akce protivníka neočekávaným vpádem do jeho týlu.
Princ Jindřich se tedy po úspěšné pětidenní výpravě do nepřátelského území stáhnul zpět do Saska, aby se připravil realizovat další Friedrichovy plány. Pruský panovník potěšen úspěchem svých zbraní a připravený využít právě získané strategické výhody, pověřil bratra provedením útoku proti říšské armádě.
Již koncem dubna uskutečnili Prusové několik drobných diverzí ve směru na Hof s cílem rekognoskovat pozice nepřátelských předních hlídek. Tyto akce však říšskou armádu a s ní spojené rakouské jednotky nijak neohrozily. Jediným výsledkem pruských aktivit bylo probuzení soupeře z nečinnosti a uvedení jeho jednotek do stavu pohotovosti. Dokládá to mimo jiné i nařízení chebské městské rady o strážní službě na hranicích. Podle tohoto výnosu ze 30. dubna 1759 se měly na předměstích a v pohraničních obcích rozmístit hlídky. Dále byly připraveny signální hranice pro případ pruského vpádu. Kdyby k němu skutečně došlo, měly být do bezpečí, na druhý břeh Ohře, dopraveny společně s dobytkem i zásoby obilí a píce.
Hlavní ofenzivní manévry Prusů ovšem přinesly teprve první květnové dny. Než se jimi začneme podrobněji zabývat, podívejme se blíže na postavení a pozice již zmiňované říšské armády. Ta byla koncem dubna připravena, v souladu s plány vrchního velitele, maršála Dauna, provést útok do Saska. Její hlavní síly byly rozmístěny v okolí bavorského Kulmbachu, kde se rovněž nacházel hlavní stan těchto jednotek. Větší část detašovaných rakouských oddílů pod Hadikovým velením zaujala pevné postavení v okolí Münchbergu. Přední hlídky střežící všechny strategické přístupové cesty do Franska byly rozloženy v širokém oblouku od knížectví Reuss na západě až do prostoru Aše na východě. Nejzazšímu levému křídlu velel generál Ried, stojící se svými vojáky u Lobensteinu. Střed, od Hofu až po Pirk, drželi generálové Kleefeld a Palffy. A konečně u Aše na krajním pravém křídle se nacházel rakouský polní maršálek Macquire. Jeho uskupení bude hrát v námi sledované události jednu z hlavních rolí. Ale nepředbíhejme, a vraťme se zpět k Prusům.
Princ Jindřich se rozhodl, zřejmě také pod nátlakem svého dravějšího bratra, udeřit proti, od západu hrozící říšské armádě, a překazit tak její útočné choutky. Dne 5. května 1759 vyráží ze Cvikova ve směru na Hof s úmyslem pokračovat potom dále na Münchberg. Proti křídlům protivníkovy sestavy vyslal již předchozího dne dva větší oddíly. Na Lobenstein, to znamená vstříc soupeřovu levému boku, pochodoval generál Knobloch. A na Aš, v ústrety polnímu maršálkovi Macquirovi, postupoval generálporučík Finck. Ten disponoval přibližně šesti tisíci muži všech druhů zbraní. Po porovnání nepříliš přesných a často protichůdných údajů z pramenů i literatury se dá konstatovat, že mohl nasadit následující útvary. Devět praporů pěchoty, včetně jednotek granátnických a tzv. „Freibatalionů“, oddílů nahrazujících lehkou pěchotu a využívajících jejího způsobu boje. Jeden kyrysnický pluk a několik eskadron husarů z 5. a 8. pluku, elitních jednotek pruské armády. Jako palebnou podporu mu princ Jindřich přidělil deset šestilibrových kanónů.
S těmito silami vyráží generálporučík Finck 4. května 1759 z hlavního ležení u Cvikova. V následujících dnech pochodují Prusové přes Hauptmanngrün, Waldkirchen, zde se utábořili 5. května, Lengenfeld, Reumtengrün, Poppengrün (6.5.), Werdu, Arnoldsgrün až k Adorfu, kde dochází k prvnímu střetnutí soupeřících stran. Pruská lehká jízda se zmocňuje smělým přepadem rakouského předsunutého pozorovacího stanoviště a zajímá přitom celou jeho osádku čítající pět mužů. Zbylé císařské jednotky se urychleně a bez jediného výstřelu stahují k hlavním silám Macquirova sboru, rozloženého na území dnešního ašského výběžku. A tím se dostáváme k další důležité věci, k síle a rozmístění habsburského uskupení, které bude následujícího dne čelit hlavnímu ofenzivnímu úsilí Prusů.
Polní maršálek Macquire měl pod svým velením devět praporů pěchoty, z nich byl minimálně jeden granátnický. Dále mohl počítat se třemi pluky jízdy, jmenovitě kyrysnickým plukem Modena, husarským plukem Baranay a Liechtensteinovými dragouny. Přítomnost posledně jmenované jednotky na bojišti je ale doložena pouze jejím zachycením na mapě tvořící spolu s ostatními plány a nákresy kartografické dílo s podrobným popisem Jindřichovy výpravy z jara 1759. Do sestavy sboru patřil také předvoj tvořený třemi sty husary a pandury. Panduři byli zvláště obávanou jednotkou, často ovšem spíše civilním obyvatelstvem ať už vlastním či „nepřátelským“, než organizovanou a k odporu odhodlanou silou. Nejenom jejich neskrývaná brutalita a divokost, ale i hrůzu nahánějící výzbroj, puška, dvě pistole , šavle a dva turecké nože, budily oprávněný respekt. Úhrnem tedy polní maršálek mohl nasadit takřka šest tisíc mužů, což v podstatě odpovídalo protivníkovým silám.
Nyní se soustřeďme na rozložení císařských oddílů. Hrabě Macquire bravurně využil výhodného terénu. Především dva strategicky umístěné kopce, střežící přístupovou cestu ze Saska, přímo volaly po obsazení. Zkušený rakouský velitel tyto prosby prozíravě vyslyšel. Na vrchu Hainberg, tehdy zalesněném pouze na severním a východním svahu nechal vybudovat hvězdicovitou šanci obsazenou sedmi děly. Na nižším a na západ od Hainbergu se nacházejícím kopci zvaném Kaplanka, zřídili Rakušané čtyřbokou redutu se dvěma kanóny. Obě tyto důležité pozice nechal hrabě zesílit početnými pěšími jednotkami, které se na jejich, proti nepříteli obrácených svazích zakopaly. Jako přední stráž s úkolem včas zaregistrovat postup nepřítele se u zámku Sorg a k němu přilehlém lese rozložilo, výše zmíněných, tři sta husarů a pandurů. Vlastní jádro sboru zaujalo výhodné postavení na severozápadním a západním svahu Skřivánčího vrchu až po dnešní chebskou silnici. Tím vznikla v podstatě souvislá linie vpředu zajišťovaná po pravé straně vrchem Hainberg, po levé Kaplankou a před nimi vysunutými lehkými jezdeckými setninami.
Z výše uvedených skutečností vyplývá jediné. Rakušané se nacházeli v pozicích velmi těžko napadnutelných. Pokud by byli odhodláni k houževnatému odporu mohli útočící Prusy poměrně snadno odrazit a způsobit jim přitom těžké ztráty. Prusové neměli před nadcházejícím bojem příliš dobré vyhlídky na konečný úspěch. Zvláště uvědomíme-li si, že oba proti sobě stojící sbory byly početně přibližně stejně silné, což se v tuto chvíli stávalo zjevnou výhodou obránce. Generálporučík Finck mohl ovšem využít lesnatý a kopcovitý terén k bočním obchvatným manévrům, zejména přihlédneme-li ke skutečnosti, že pruské jednotky byly bezesporu zkušenější a takticky vyspělejší. Toto řešení by ale vyžadovalo svižnější přesuny menších útvarů útočících přímo z pochodových kolon a prorážejících přitom strnulé lineární formace protivníka. Toho se však evropská bojiště dočkala až o bezmála půl století později, v éře napoleonských válek. Je však otázkou nakolik by pruské pokusy o obchvat soupeřových pozic unikly pozornosti Rakušanů majících vynikající přehled o krajině ze dvou nejvyšších kopců v oblasti. Nesmíme také zapomínat na těch několik set značně mobilních pandurů a husarů jejichž prvořadým úkolem bylo, když ne těmto pokusům zabránit, tak alespoň o nich zpravit velícího důstojníka.
Ale zanechme hypotetických úvah o vyhlídkách obou stran a možnostech řešení vzniklé vojenské situace a věnujme se událostem tak, jak se onoho 8. května 1759 skutečně seběhly.
Generálporučíka Fincka jsme opustili v pondělí 7. května 1759 v obsazených rakouských pozicích u Adorfu. Následujícího dne Prusové obnovili svůj postup. Předvoj vedený plukovníkem Bellingem a tvořený 8. husarským plukem, Freibatalionem majora von Monjou, čtyřmi sty dalších pěšáků a konečně dvěma sty jezdci z kyrysnického pluku Horn táhne přes Elster, Doubravu a Kopaniny směrem na Aš. Zákonitě se dostává do kontaktu se soupeřem, jmenovitě husary a pandury, držícími své pozice mezi zámkem Sorg a obcí Podhradí. Zatímco plukovník Belling útočí čelně, generálporučík Finck s dvěma sty kyrysníky z pluku Horn a granátníky z praporu von Bornstädt obchází soupeře a stáčí se doprava k silnici s úmyslem nepřátelské jezdce odříznout od hlavních sil Macquirova sboru stojících na výšinách u Aše. Husaři a panduři se konečně probírají z letargie, včas zpozorují nebezpečí a unikají v poslední chvíli z hrozícího obklíčení, Finckovi doslova před nosem. Projíždějí západně od Aše, přes obec Krásná a kolem reduty na Kaplance, hluboko za hlavní pozice svého sboru. Pořádek ve svých řadách obnovují až na okraji tzv. Špitálského lesa, který se rozkládá několik kilometrů za Aší a přes který dnes vede hlavní silniční komunikace do Chebu. Zde se znovu formují do bojeschopných svazků. Panduři vlevo u vesnice Nový Žďár obsazují roh lesa blízko cesty do bavorského Mühlbachu. Husaři se rozdělují do pěti skupin a vytvářejí tak dlouhou a velmi tenkou linii napravo od pandurů až ke staré chebské silnici vedoucí přes Špitálský les.
V tuto chvíli se do boje zapojuje také rakouská artilerie. Nedosahuje však žádných zásahů a nepříliš přesnou palbou se jí nedaří odhodlaného a rychle postupujícího nepřítele zastavit či alespoň zpomalit. Zřejmě pod dojmem zhroucení ochranného jezdeckého deštníku a zjevné neškodnosti vlastní dělostřelby se polní maršálek Macquire rozhoduje vyklidit vybudované pozice a stáhnou hlavní síly sboru Špitálským lesem až na výšiny před obcí Hazlov, jimž dominuje Šibeniční vrch. Zanechává za sebou zadní voj s úkolem krýt spořádaný ústup zbytku sil po nepříliš kvalitní lesní cestě přes Špitálský les. Tuto defenzivní záštitu tvoří přibližně třetina sboru, to znamená dva tisíce mužů z kyrysnického pluku Modena, husarského pluku Baranay, společně s třemi sty husary a pandury uniknuvšími obklíčení. K těmto oddílům se krátce poté připojuje granátnický prapor plukovníka prince Salma. Z pramenů ani literatury není zřejmé, zda se jedná o jednotku střežící jedno ze dvou dělostřeleckých postavení nebo o jeden z praporů stojících v hlavní linii mezi Skřivánčím vrchem a chebskou silnicí. Nakonec nově vzniklé pozice císařského vojska zesilují obě dělostřelecké jednotky. Sedm děl z Hainbergu se stahuje východně od Aše do předem připraveného opevněného postavení u vesnice Nebesa. Tuto šanci obsazuje také další rakouská pěchota. Levé křídlo se stává novým stanovištěm pro dva zbývající kanóny umístěné dosud na Kaplance. Ty ustupují západně od Aše až k Novému Žďáru, kde se přidávají ke zde usazeným pandurům. Tak vzniká nová rakouská obranná linie podepřená dělostřeleckými stanovišti na obou křídlech. V ní by se měl podle mapy, patřící k výše zmíněnému kartografickému dílu o tažení prince Jindřicha, nacházet také dragounský pluk Liechtenstein. Tato mapa či nákres je však jediným zdrojem informací o účasti této jednotky v nadcházející druhé fázi boje. Jelikož se žádné další prameny ani literatura o tomto oddílu nezmiňují a protože se nic nedovídáme ani o ztrátách, které by případně mohl utrpět, je jeho přítomnost přinejmenším diskutabilní.
Habsburský zadní voj se tedy ve spěchu chystá k obnovení boje na mírně zvlněném, směrem na západ se svažujícím území mezi vesnicemi Nový Žďár a Nebesa. Nachází se tak v diametrálně odlišné situaci než na počátku střetnutí. Rakušané přenechali Prusům strategickou iniciativu. Takřka bez odporu, pouze po několika planých výstřelech z děl, opustili výborně opevněná postavení. Nyní se dostali snad do ještě horší výchozí pozice než v jaké byli ráno jejich soupeři. Stáli zády k lesu, s vidinou jediné nekvalitní únikové komunikace, navíc momentálně přeplněné ustupujícím jádrem vlastního sboru. Horším místem pro konfrontaci, s odhodlaným a dosavadním překvapivě lehce dosaženým úspěchem povzbuzeným nepřítelem, mohlo být snad už jen bojiště, na kterém by jedna ze stran stála zády k široké řece.
Jak zareagovali na nově vzniklou situaci Prusové? Nespokojili se samozřejmě pouze s tím, že zahnali protivníkův jízdní předvoj. Naopak se snažili využít nepříliš uspořádaného stahování nepřítele ve svůj prospěch. A tak Bellingův útvar, společně s Finckovým obchvatným uskupením urychleně zdolává obě, Rakušany dříve obsazená návrší, a pokračuje dále v pronásledování císařských oddílů. Zbývající a podstatnější část pruského sboru se teprve nyní objevuje v osadě Podhradí u zámku Sorg a v blízkých lesících, již před drahnou dobou vyklizených císařskými jezdci. Generálporučík Finck nedbá na slabost s ním postupujících jednotek, nenařizuje počkat na hlavní části sboru, právě naopak. Jako zkušený polní velitel ví, že nesmí dát dezorganizovanému soupeři šanci na oddech a postupuje proto v čele granátnického praporu Bornstädt, dvou set kyrysníků z pluku Horn v součinnosti s Bellingovým 8. husarským plukem a Freibatalionem Monjou až na úroveň kopce zvaného Kegelberg.
Dostává se tak do prostoru vzdáleného jen několik set metrů od nově se formující obranné linie habsburských útvarů. Zde se zastavují granátníci z praporu Bornstädt a dvě stě Hornových kyrysníků. Bellingovi husaři a lehká pěchota z praporu Monjou se formují k útoku. Než k němu dojde jsou pruské předvojové šiky přece jenom částečně posíleny. Přidávají se k nim husaři podplukovníka Kleista a další lehká pěchota z Freibatalionu Collignon. Tyto nové oddíly se připravují k výpadu proti rakouskému pravému křídlu, to znamená proti pozicím u Nebes zesíleným sedmi, z Hainbergu se stáhnuvšími, děly.
Bellingovi budou z rakouské strany čelit jednotky stojící nalevo od chebské silnice. Panduři, granátníci a dva kanóny připravené k boji u Nového Žďáru, souběžně se silnicí do bavorského Mühlbachu. Pruské síly určené k této fázi střetnutí čítaly asi dva tisíce mužů. Jejich nespornou výhodou bylo oprávněně vyšší sebevědomí, ale především jistota příchodu vlastních čerstvých jednotek, což byla skutečnost se kterou jejich soupeři nemohli rozhodně počítat. Rakušané se naopak museli spolehnout na to, čím v tuto chvíli disponovali a mohli pouze doufat, že nepřítel je rázným úderem nerozbije dříve, než polní maršálek Macquire vytvoří další obrannou linii ve zvlněném terénu před Hazlovem.
Vlastní boj začal ofenzivním postupem pruské lehké pěchoty a husarských setnin přímo proti rakouským pozicím. Příliš jiných možností ani nebylo. Případný boční úder neumožňoval jednak charakter krajiny, jednak fakt, že se obě strany navzájem viděly jako na dlani. Rakouští dělostřelci na sebe vzali odpovědnost a zahájili palbu. Střílela především děla z opevněné šance u Nebes, která se snažila zasáhnout nejen nastupující soupeřovy smíšené oddíly, ale i zbývající části Finckova sboru procházející právě v tuto chvíli Aší. Pruští kanonýři nechtěli samozřejmě zůstat pozadu a začali Rakušanům oplácet stejnou mincí. Avšak palba ani z jedné strany příliš škody nezpůsobila. Macquirovi dělostřelci pálili s příliš velkým náměrem, takže všechny projektily prolétly neškodně nad hlavami protivníkových vojáků. Finckovi kanonýři nemohli zase do rakouských pozic vůbec dostřelit. Přesto se jim podařilo vypálit dvě rány mezi nepřátelské husary stojící mírně před vlastními liniemi.
A nyní se dostáváme k nejproblematičtější části střetnutí u Nebes a Žďáru. Ze zpráv přímých účastníků i z literatury se dají vysledovat dvě diametrálně odlišné verze následujících událostí. Jedna z nich se objevuje ve větší části odborných publikací, zatímco druhá vychází především z popisu akce v deníku Bellingova husarského pluku. Podívejme se blíže na první z nich.
Jak už bylo řečeno, pruské artilerii se údajně podařilo zasáhnout útvar císařské lehké kavalerie, která v důsledku vzniklého nebezpečí propadla panice. Jezdci ve zmatku otočili koně a začali ujíždět zpět k vlastním, nepříliš vzdáleným, pozicím. Když k nim dorazili, vnesli zákonitě zmatek a nepořádek do zde stojících pěších a jízdních oddílů. Ty zřejmě příliš velkou disciplínou ani morální silou a houževnatostí nevynikaly a celkem odevzdaně se také nechaly strhnout k všeobecnému útěku. Prusové vidouce před sebou bortící se nepřátelské postavení na nic nečekali a prudce na soupeře udeřili. Větší odpor jim kladli pouze vojáci držící opevněnou šanci na pravém křídle, zřejmě také s vědomím toho, že svým postojem umožní sedmičlenné baterii bezpečný ústup. Jsou však velmi brzo přemoženi a následně vrženi pruskými jezdci do zmateného davu spolubojovníků, který se už ve spěchu prodíral Špitálským lesem do bezpečí, k Macquirovým vojákům u Hazlova. Bellingovi a Kleistovi husaři, společně s oběma bataliony lehké pěchoty, dokončují rozvrat rakouského zadního voje a zmocňují se přitom jednoho rytmistra, dvou dalších důstojníků a sedmdesáti mužů z kyrysnického pluku Modena. Od tohoto okamžiku se všechny relace o dalším průběhu střetu vzácně shodují. Vraťme se tedy zpět k druhé možné verzi právě naznačených událostí.
Jejím hlavním rysem je to, že je oproti první mnohem, troufám si říci, dramatičtější. Je to způsobeno už zdrojem, ze kterého se o ní dovídáme. Tím je deník 8. husarského pluku, který patřil k hlavním aktérům bitvy a to je zřejmě důvod, proč je jeho podíl na ní náležitě zveličen. Z deníku se tedy dovídáme následující: „Plukovník Belling vrhnul do útoku na rakouské pozice na výšinách u Nebes jeden svůj prapor, který byl ve svém útočném snažení podpořen pěti setninami lehké pěchoty z Freibatalionu Monjou. Tito vojáci rozprášili oddíl rakouských husarů a karabiníků, které zatlačili do sestavy císařských granátníků a tím způsobili paniku a zmatek i v jejich řadách. Nepřítel přesto ještě nebyl přemožen a postavil se na houževnatý odpor. Prusové byli při svých pokračujících útocích několikrát odraženi, což bylo zapříčiněno nejenom rázným soupeřem, ale hlavně jeho přesilou a pro útok jezdectva naprosto nevhodným lesnatým terénem. Přesto byl protivník nakonec poražen, přičemž ztratil jednoho rytmistra, dva důstojníky a sedmdesát kyrysníků z pluku Modena“.
Zde se dostáváme už k údaji, který se objevuje i v ostatní literatuře zabývající se potyčkou u Nebes. Čím je způsoben tak podstatný rozdíl v podání stejné akce v různých zdrojích? V případě deníku Bellingova husarského pluku je logickou příčinou zjevné úsilí vyzdvihnout vlastní zásluhy a zamlčet aktivní podíl dalších složek pruské branné moci na vítězství. Zdá se být rovněž pochopitelná snaha nepřiznat nepřítelův kolaps dříve, než k nějakému vážnějšímu střetu vůbec mohlo dojít. Otevřeně se postavit za teorii, že Rakušané se rozpadli po dvou dělostřeleckých ranách, které dopadly do jejich řad, propadli panice a byli napadeni až ve chvíli, kdy žádný odpor klást nemohli nebo lépe řečeno vůbec nechtěli, by vojenské cti pruských oddílů příliš neprospělo.
Jak to doopravdy tehdy bylo se dnes můžeme už pouze dohadovat. Pravděpodobnější se jeví to z obou předložených řešení, které se drží rakouského selhání hned po několika výstřelech pruské artilerie. Tato verze by totiž přímo potvrzovala neochotu Macquirových oddílů bojovat, o čemž nás přesvědčuje jak včasný úprk císařských husarů a pandurů při spatření nastupujících Prusů, tak následné vyklizení výhodných postavení na dominantních výšinách u Aše.
Vraťme se nyní zpět do okamžiku, kdy Prusové rozvracejí rakouskou sestavu a zajímají část vojáků z kyrysnického pluku Modena. V tuto chvíli mají před sebou překážku skoro hůře překonatelnou než nepevnou linii nepřátelského vojska. Jedná se o již několikrát zmiňovaný Špitálský les, kterým se právě prodírají necelé dvě tisícovky habsburských vojáků. Prusové nemeškají a bez váhání vnikají do lesního porostu ve snaze zasadit prchajícím ránu z milosti.
V tomto prostoru vzápětí dojde ke třetí, závěrečné, etapě boje u Nebes. Mezi rozloženými císařskými silami se přece jenom najdou muži, kteří nezapomínají na svou povinnost. Jedná se o granátnický prapor plukovníka prince Salma. Ten se naposled otáčí čelem k nepříteli a s využitím nepřehledného a neprůchodného terénu jeho postup zpomaluje a posléze zastavuje. Tato takřka zoufalá akce má umožnit zbytku demoralizovaných vojáků vyhnout se pruskému zajetí, které zajisté neslibovalo nic dobrého, a dosáhnout relativního bezpečí pozic vlastního sboru na druhé straně lesa. Salmovi granátníci se však nemohou měřit s rozjetými pruskými husary, ani s několika setninami lehké pěchoty, která je právě pro podobný rozptýlený způsob boje v nerovném terénu cvičena a skvěle ho ovládá. To se také podepíše na výsledku této epizody, který byl ostatně předem jasný. Salmův prapor je i přes veškeré úsilí na hlavu poražen a z větší části se jeho vojáci ocitají právě v rukou protivníka. Přestože granátnický oddíl přestal po boji s dotírajícími Prusy jako bojeschopné vojenské uskupení existovat, jeho obětování přece jenom své plody přineslo. Skutečně umožnilo ostatním císařským jednotkám překonat zrádný les a dospět k Macquirovým liniím u Hazlova.
Tím jsme se přiblížili k úplnému závěru bitvy. Vítězní Prusové ještě protáhli Špitálským lesem, na jeho k Chebu otočenou stranu, několik děl. Z nich se pilní pruští kanonýři pokusili, toho dne naposled, ohrozit pozice rakouských útvarů na Šibeničním vrchu a přilehlých svazích. Onoho 8. května 1759 však asi neměli dělostřelci ani na jedné straně svůj den a Prusové tento fakt svým výkonem jenom potvrdili. Po několika nepřesných výstřelech a asi také pod vlivem rychle se tenčících zásob střelného prachu, palbu přerušili a stáhli se zpět. Plukovník Belling rozvinul předvojové oddíly v právě obsazených nepřátelských postaveních. Hlavní síly Finckova sboru se stáhly do Aše, kde se usadily v protivníkově opuštěném ležení. Táborové ohně vzápětí vzplály v pásu od Skřivánčího vrchu po Kegelberg.
Důsledky střetnutí byly pro obě armády zcela odlišné. Tento fakt se týká především ztrát, které ať pruské či habsburské oddíly během celého dramatického dne utrpěly. I když vzhledem k výhodným opevněným pozicím protivníka mohli s těžkou krvavou daní počítat před začátkem boje hlavně Prusové, sled událostí měl za následek pravý opak. Překotné vyklízení jedné obranné linie za druhou způsobilo Rakušanům velké zmatky a bezesporu přispělo k poměrně snadno získanému úspěchu pruských zbraní. Oddíly lehké pěchoty a lehké jízdy dokázaly svou taktickou převahu nad soupeřem a strhly tak, v neposlední řadě díky větší pohyblivosti a flexibilitě, vrtkavou válečnou štěstěnu na svou stranu.
Rakušané museli z početního stavu odepsat několik set mužů. Ti leželi buď mrtví, v lepším případě ranění, na polích a kopcích mezi Aší a Nebesy nebo v hustém porostu Špitálského lesa. Další se ocitli jako váleční zajatci v pruských rukou. Přibližme si tedy konkrétněji tyto počty. Z granátnického praporu prince Salma padlo do zajetí 240 mužů spolu s 12 důstojníky, včetně samotného velitele. K nim je třeba připočíst 40 husarů z pluku Baranay, kteří se vzdali zřejmě zároveň s granátníky. Nesmíme zapomenout ani na 70 jezdců a 3 důstojníky z kyrysnického pluku Modena. Tím se dostáváme k číslu 366 vojáků a důstojníků, kteří skončili v nepřátelském zajetí. Na základě tohoto údaje můžeme přijmout konečnou sumu, která se objevuje v literatuře. A to rovných šest stovek vojáků. Tato informace se zdá být dostatečně seriózní, připustíme-li, že všichni rakouští vojáci zapletení do přímého boje se určitě vzdát nestihli.
V porovnání s rakouskými ztrátami se pruské údaje zdají až příliš nízké. Prusové přišli o osm až devět mužů, z nich byl jeden poddůstojník, ostatní řadový vojáci. Dále nemohli počítat se dvěma raněnými poddůstojníky a osmnácti stejně postiženými vojíny. Avšak nejvážnější újmu utrpěli mezi svými velícími důstojníky. Konkrétně šlo o plukovníka Bellinga, který byl výstřelem z pušky raněn na noze.
Takové tedy byly výsledky bitvy pokud jde o úbytek živé síly účastnících se znepřátelených armád. Podívejme se teď pro zajímavost na hodnocení dvou rakouských vysokých důstojníků. Na jedné straně se jedná o zprávu polního maršálka hraběte Macquira, na druhé o relaci generálmajora Güldenhofa, velitele města Chebu.
Hrabě Macquire ve svém hlášení napsaném den po střetnutí obhajuje svůj defenzivní postup značnou převahou protivníka a přítomností samotného prince Jindřicha na bojišti. O průběhu boje píše pouze to, že byl nepřátelským útokem donucen k ústupu na Šibeniční vrch, blíže k Chebu. Dělostřelba z obou stran podle něj trvala dvě hodiny, zatímco palba z ručních zbraní přibližně tři hodiny. Dále hlásí, že dnes, to znamená 9. května, se soupeř objevil před Hazlovem a zdá se, že je odhodlán postupovat na Cheb. Díky vlastní nevýhodné pozici, obtížemi s ní spojenými a mnohonásobné přesile je rozhodnut v případě útoku nařídit ústup za Ohři a opřít se svým levým křídlem o město.
Generálmajor Güldenhof svému kolegovi v podstatě přizvukuje, když říká, že: „nepřítel jehož síla byla odhadnuta na sedmnáct až osmnáct tisíc mužů, napadl s částí těchto sil 8. května ráno zadní voj polního maršálka hraběte Macquira, který byl rozmístěn u Aše. Po těžkém boji se hrabě před přesilou stáhl a zaujal postavení na Šibeničním vrchu blíže k Chebu. Při tomto ústupu utrpěly granátnické setniny Salm a Marschall a kyrysnický pluk Modena značné ztráty. Avšak také nepřítel, těžce otřesen, po boji couvnul zpět k Aši“.
Co nám však právě uvedené ukázky potvrzují, je částečná neinformovanost obou habsburských důstojníků, kteří se domnívali, že se 8. května císařské oddíly střetly s mnohem silnějším soupeřem. My však víme, že hrabě Macquire čelil pouze části sboru prince Jindřicha, která nebyla větší než šest tisíc mužů. Přímých bojů se účastnil dokonce pouze pruský předvoj v síle přibližně dvou tisíc vojáků. Polní maršálek, zřejmě pod dojmem nedostatečných údajů, myslel především na zachování bojeschopného jádra vlastního sboru, což se mu včasným ústupem i za cenu vyklizení vynikajících pozic vcelku úspěšně zdařilo. Tímto svým defenzivním počinem vlastně zmařil Finckův záměr dosáhnout totální destrukce habsburských jednotek a přispět tak významně ke konečnému úspěchu tažení prince Jindřicha. To totiž nakonec vyznělo do ztracena, protože hlavních cílů, to je rozbití říšského vojska a s ním operujících rakouských sborů, také díky Macquirově, jak se posléze ukázalo, prozíravému stažení, nedosáhlo. Ale nepředbíhejme příštím událostem.
Den po bitvě, 9. května 1759, strávily obě, nedaleko od sebe ležící armády, odpočinkem. Zabývaly se věcmi, které jsou s válečným řemeslem přímo spojené. Vedle rabování okolních vesnic, kde vojáci brali skutečně všechno, co jim přišlo pod ruku, museli také zajistit alespoň minimální pomoc a ošetření raněným a v neposlední řadě připravit na poslední cestu padlé. To dokládá soupis škod z osady Nebesa. Podle něj pruské oddíly sebraly místním vesničanům devět železných motyk a lopat nutných právě k pohřbení mrtvých vojáků. Po jednom dni volna nutném, aby z vojska spadla bitevní fúrie, se oba sbory daly zase do pohybu.
Generálporučík Finck zanechal v ležení u Aše dva prapory pěchoty, část kyrysnického pluku a sto třicet Bellingových husarů. Všechny tyto útvary byly svěřeny velení generálmajora Horna. Jejich hlavním úkolem bylo krýt Finckův odchod do Franska a dále pozorovat jakékoliv nepřátelské přesuny.
Ovšem ani rakouské síly nezahálely. Již v noci na 10. května vyrazil polní maršálek Macquire na Münchberg, aby se zde spojil s hlavní císařskou mocí pod velením generála jezdectva Hadika, jehož oddíly však mezitím rychlým přesunem dosáhly Kulmbachu. Sem tedy, po změně pochodové trasy, dirigoval své jednotky hrabě Macquire. Ještě v průběhu 10. května dosáhli Rakušané Wunsiedlu a jejich předvojové jízdní setniny se objevily v blízkosti Weissenstadtu.
Do tohoto prostoru však směřoval i jejich soupeř od Aše, generálporučík Finck, který vydal povel k postupu rovněž 10. května. Prusové urychleně vyrazili na cestu a přes Erkersreuth, Selb a Spielberg přitáhli do Kirchenlamitzu. Zde však v důsledku štábní chyby v určení osy pochodu zahnuli místo na Weissenstadt doprava na Münchberg. Tento omyl byl záhy napraven, ale přesto se musely pruské oddíly vrátit zpět až ke křižovatce u Kirchenlamitzu, aby se odtud vydaly znovu po správné cestě. Ve chvíli, kdy konečně dospěly k Weissenstadtu, čekalo na ně nemilé překvapení.
Generálporučík Finck totiž v okamžiku, kdy rekognoskoval terén vhodný pro vybudování ležení, spatřil po chebské silnici rychle postupující Macquirův sbor. Dejme nyní opět slovo kartografické relaci, která přináší o strhnuvším se boji následující svědectví: „Generálporučík Finck při spatření silnějšího nepřítele o této skutečnosti urychleně zpravil prince Jindřicha, který mu jako posilu poslal jízdní regiment Friedrich a Spaan pod vedením generálmajora von Ascherslebena. Protivník při pohledu na naši čelní záštitu propadl panice a začal v největším spěchu a nepořádku vyklízet pole. Nevadil mu ani nepřetržitý a neustávající déšť. Rakušané prchali celou noc až k Zordorfu. U tohoto městečka také zřídili svůj hlavní tábor. Jednotlivé pluky se rozmístily po okolních vesnicích. Vyčerpaný soupeř nebyl s to, v důsledku těžkého nočního úprku, dále pokračovat. Proto generálporučík Finck již v jednu hodinu ráno 11. května obnovil pronásledování ustupujících. Táhl se svými oddíly přes Zordorf, Leupoldsdorf a Brechhammer. Během tohoto postupu zajaly naše jednotky více než sto císařských pěšáků. V blízkosti kopce Nagel u Wunsiedlu zaujal nepřítel strategicky výhodnou pozici na návrší. Střílel na naše nastupující oddíly velmi silně ze svých kanónů. Většina střel však prolétla neškodně vysoko nad námi“. Jak je vidět, rakouští kanonýři se příliš nepoučili a zopakovali svůj tragický výkon od Aše a Nebes. Ale vraťme se zpátky k pruské relaci: „Nedbaje protivníkovy palby, vrhli jsme se na rakouské pozice, kde došlo k boji zblízka. Soupeř byl poražen a opět zahnán. Ztratil přitom patnáct důstojníků a přes sto vojáků. Nepřítele jsme i nadále pronásledovali, přesto se mu posléze podařilo uprchnout na jih do lesnaté krajiny Smrčin. Proto jsme zřídili opevněný tábor na výšině u Dobreinu. Protivník, když zjistil, že svých cílů nedosáhne, pokračoval v ústupu po silnici přes Horní Falc až do Norimberka".
Tam také hrabě Macquire přivedl 16. května zbytky svého sboru. Den poté se ve městě objevila hlavní říšská armáda pod vedením vévody Falcko-zweibrückenského.
Vítězní Prusové se na krátkou chvíli usadili v okolí Bayreuthu. Ovšem již koncem května byli nuceni obsazené území vyklidit a zahájit stahování zpět do Saska. V průběhu těchto ústupových operací se Jindřichovy jednotky objevily opět v ašském výběžku. Větší koncentrace Prusů vyvolala i vážné obavy chebské městské rady. Ta se ve dnech 18. až 24. května zabývala návrhy na obranná opatření, které předložil velitel města generálmajor Güldenhof. Ten zamýšlel, v případě přímého ohrožení, nařídit stržení střech a vypálení předměstí. K těmto drastickým krokům však nakonec, jistě k velké úlevě chebských obyvatel, nedošlo. Prusové totiž během svého pochodu město nenapadli a začátkem června prošli Chebskem do přilehlých saských oblastí. K událostem posledních květnových dnů se váže také „salva quardia„ vydaná 25. května 1759 generálporučíkem Finckem v Hofu. Jednalo se o nařízení na ochranu civilního obyvatelstva ašského výběžku proti řádění soldatesky. Tato Finckova listina tak tvoří jakýsi epilog celého jarního tažení prince Jindřicha do Franska.
Výprava byla v konečném hodnocení i přes zjevnou pruskou taktickou převahu v jednotlivých střetnutích strategickým neúspěchem Friedrichových zbraní. Díky včasnému ústupu unikla říšská armáda, dle mínění pruského velení, smrtelnému sevření, které by bylo bývalo vedlo k jejímu zničení. Friedrichův nesporně dobře vymyšlený plán se nepodařilo splnit ani jeho vojensky nadanému bratrovi. Naopak. Říšská branná moc zůstala, zvláště pokud ji podpořili její rakouští spojenci, důležitou součástí protipruské koalice. A již v červenci 1759 ukázala Prusům útočnou sílu a vpadla do Saska. V této době však už v jejím rámci neoperovaly detašované svazky císařské armády. Hadikův i Macquirův sbor byly odveleny v první polovině června do Čech, aby podpořily akce hlavní habsburské armády proti jádru nepřátelských sil. V průběhu plnění tohoto úkolu protáhly oba sbory 11. června Chebem.
Po několika letních výpadech říšských jednotek ve směru na Hof a Plavno, se Prusové opět chopili iniciativy. Plukovník Belling, vyléčený ze zranění, které utržil u Nebes, zaútočil na Cheb, město částečně oblehl a nechal ho od 25. do 29. srpna, naštěstí bez efektu, ostřelovat. Těmito akcemi doznívaly poslední válečné události roku 1759. Na podzim byli Prusové z Vogtlandu vytlačeni, což mělo v průběhu zimy za následek přítomnost „vlastních“, to znamená císařských a říšských oddílů v chebském kraji. Tyto útvary tvořily součást předního kordonu táhnoucího se od Aše přes Hof až k Sále, jehož úkolem bylo zajistit bezpečné přezimování, na horním a středním Mohanu rozložených, hlavních sil říšské armády.
Kapitola III - 1760-1763
Další válečný rok byl svědkem vyklizení Vogtlandu říšskými silami, které se na podzim, pod tlakem protivníka, stáhly do zimních ležení připravených v pásu od Hofu přes Bamberk až k Saalfeldu. Na saské straně udržely pouze opevněné Plavno.
Na Chebsko byl koncem roku 1760 přemístěn rakouský sbor pod velením generále Quaska, aby zde zajišťoval spojení mezi říšskými a císařskými oddíly. V důsledku toho byl celý region, jako už mnohokrát předtím, celou zimu obsazen vojskem. S příchodem jara 1761 byly obnoveny vojenské akce také na česko - sasko - bavorském pomezí. Říšská armáda opustila před dalším pruským náporem i zbytek Vogtlandu, stejně jako území kolem Sály. Velitel rakouského sboru nechal z obavy před pruským vpádem, ale hlavně k ochraně vojenského skladiště v Aši, budovat v průběhu jarních měsíců záseky na hranicích. Tím si zajisté nevysloužil přílišný vděk zdejšího obyvatelstva, které bylo k pomocným pracím pro vojsko, občas i za použití násilí, nuceno. Toto trápení však nemělo dlouhého trvání, jelikož již 9. května 1761 byly rakouské jednotky odveleny do Saska, k Drážďanům, kterých se na podzim skutečně zmocnily. Tím končí přímé vojenské akce na Ašsku a Chebsku v průběhu sedmileté války.
Až do podepsání konečných mírových smluv v únoru 1763 bylo civilní obyvatelstvo zdejšího kraje ušetřeno ničivých bojů. Nevyhnuly se mu však občasné průtahy vojsk obou stran a s nimi spojené dodávky zemědělských surovin, ale i hotových peněz a osobního majetku. I když tyto kontribuce měly jistě tíživé důsledky a přispívaly k celkovému zbídačení obyvatelstva, nemohly už přímo ohrozit to jediné co některým vesničanům po válce zbylo, to znamená holý život.
Celkový početní stav rakouského a pruského sboru:
Rakouský sbor: 6000 mužů
Velitel: polní maršálek Macquire
Předvoj: 300 pandurů a husarů
Pěchota: 9 praporů střelců a granátníků
Jezdectvo: husarský pluk Baranay, kyrysnický pluk Modena, dragounský pluk Liechtenstein
Dělostřelectvo: 9 kusů

Pruský sbor: 6000 mužů
Velitel: generálporučík Finck
Pěchota: 7 praporů střelců a granátníků, 2 prapory lehké pěchoty
Jezdectvo: kyrysnický pluk Horn, několik eskadron husarů 8. a 5. pluku
Dělostřelectvo: 10 šestiliberních děl

Jednotky prokazatelně se účastnící boje na linii Nový Žďár - Nebesa - Špitálský les:
Rakouské oddíly: 2000 mužů
Jezdectvo: husarský pluk Baranay, kyrysnický pluk Modena
Pěchota: prapor granátníků prince Salma
Dělostřelectvo: 9 kusů

Pruské oddíly: 1500 - 2000 mužů
Předvoj: plukovník von Belling
Jezdectvo: husarské setniny 5. a 8. pluku
Pěchota: Freibatalion Monjou a Collignon

Celkové ztráty obou stran:
Rakušané: 600 mrtvých, raněných a zajatých
Zajatí:
jezdectvo: 70 mužů, 3 důstojníci z pluku Modena, 40 mužů z pluku Baranay
pěchota: prapor granátníků - princ Salm, 12 důstojníků, 240 pěšáků

Prusové: 28 - 29 mrtvých a raněných
Mrtví: 1 poddůstojník, 7 - 8 vojáků
Ranění: 2 poddůstojníci, 18 vojáků
+ zranění velitele předvoje plukovníka von Bellinga na noze

Prameny:
SOkA Cheb, fond 1 archiv města Cheb, kniha č. 579 (Proclambuch 1759-1760), fol. 37b-38b.
SOkA Cheb, fond 1 archiv města Cheb, fascikl 155, karton 118 ve složce A 583.
SOkA Cheb, fond 1 archiv města Cheb, kniha č. 116 (Stadtbuch 1759).
SOkA Cheb, fond 1 archiv města Cheb, fascikl 644, karton 472.
Seznam odborné literatury, článků a studií:
ALBERTI, Karel, Beiträge zur Geschichte der Stadt Asch und Ascher Bezirkes, Band III., Asch 1937.
DORSCH, Josef, Das Egerland zur Zeit des Siebenjährigen Krieges III., in: Unser Egerland 35, 1931, s. 74-80.
DORSCH, Josef, Zur Geschichte von Egrischreuth - Himmelreich, in: Unser Egerland 37, 1933, s. 88-90.
DORSCH, Walter, Noch einmal die „Affaire bey Himmelreich“, in: Unser Egerland 17, 1913, č. 2, s. 23 an.
HONZÁK, František, PEČENKA, Marek, STELLNER, František, VLČKOVÁ, Jitka, Evropa v proměnách staletí, Praha 1997.
JOHN, Alois, Die „Affaire bey Himmelreich“ den 8. May A. 1759, in: Unser Egerland 15, 1911, č. 10, s. 115-118.
KALENDER für das Egerland, 1884, s. 102 an.
SRÁŽKA U NEBES. Sborník příspěvků z komplexního výzkumu vojenské epizody ze sedmileté války, Cheb 1992.
STELLNER, František, Fridrich Veliký. Cesta Pruska k velmocenskému postavení, Praha 1998.
STELLNER, František, Sedmiletá válka v Evropě, Praha 2000.
-
<<<
Autor: PhDr. Tomáš Dostál
-