BITVA U MÜHLDORFU
ZÁSADNÍ PŘEDĚL V DĚJINÁCH CHEBSKA
-

Slovo úvodem

V lidských dějinách, jež jsou protkány téměř nekonečným řetězcem válek a konfliktů, lze nalézt řadu bitev, které v dlouhodobém horizontu ovlivňovaly či přímo rozhodovaly o osudu jak rozličných politických systémů, tak někdy i celých civilizací. V dlouhém toku historie se však odehrála i přehršle menších střetnutí řešících dílčí mocenské půtky, jejichž výsledek ovšem rovněž změnil život a především další směřování různých oblastí a území. Jedním z nich je bezesporu bitva u Mühldorfu představující klíčový moment chebských dějin.

Před bitvou
Ve čtvrtek 29. června roku 1312 byla na římského imperátora v Lateránské bazilice slavnostně korunována hlava lucemburského rodu, hrabě Jindřich, v pořadí římských císařů sedmý nositel tohoto jména. Jeho nezměrné úsilí obnovit říšskou autoritu v italských oblastech ovšem skončilo krachem a dne 24. srpna 1313 završila neúspěch lucemburských ambicí předčasná a naprosto neočekávaná Jindřichova smrt, která císaře zastihla v toskánském Buonconvento. Podivné okolnosti ale hlavně nenadálost Lucemburkova skonu se v krátké době staly záminkou pro nepodložené zvěsti hovořící o tom, že vladař byl ze světa sprovozen za pomoci dávky silného jedu.
Ať tak či onak, císařovo překvapivé úmrtí nanovo otevřelo další kolo zápasu o uprázdněný římský trůn, jehož vyústění nakonec tím nejzásadnějším způsobem ovlivnilo pozici Chebu i přilehlého kraje a na několik staletí kodifikovalo jeho postavení v rámci zemí Koruny české. Nemalou snahu o zisk římské královské koruny začali záhy vyvíjet dva uchazeči. Jedním z nich byl bavorský vévoda Ludvík IV. z rodu Wittelsbachů a druhým rakouský vévoda Fridrich Habsburský řečený Sličný. Prozíravý a protřelý Ludvík si před nadcházejícím volebním kláním uvědomil klíčovou důležitost a váhu kurfiřtského hlasu českého panovníka Jana a snažil se proto pojistit si jeho přízeň příslibem tučné odměny. Lucemburská klika sice po určitou dobu koketovala s myšlenkou prosadit na římský královský trůn právě Jindřichova syna. Český panovník ovšem, i vzhledem ke svému mládí, nebyl s to získat obecný souhlas kurfiřtského kolegia. Mohl si být totiž jistý pouze podporou svého strýce trevírského arcibiskupa a zároveň lucemburského hraběte Balduina a dále arcibiskupa mohučského Petra z Aspeltu. To byl s velkou pravděpodobností hlavní důvod, proč u Jana, i přes jeho pověstně hazardérskou a bujnou povahu, alespoň pro tentokrát zvítězil zdravý rozum a smysl pro realitu, který Lucemburka přivedl do tábora příznivců Ludvíka Bavora. Před značně nejistým a spíše komplikace a nemalé těžkosti přinášejícím dobrodružstvím, které zaručeně nabízel případný boj o říšskou korunu, se Jan pragmaticky rozhodnul pro mnohem výhodnější variantu. Otevřená podpora Wittelsbachových nároků měla být vykoupena rozsáhlou odměnou, již si český vladař hodlal na Ludvíkovi razantně a zcela bez skrupulí vynutit.
Během předběžných disputací v létě roku 1314 se bavorský vévoda zavázal k dalekosáhlým ústupkům. Přislíbil Janovi nejen prosazení jeho dědičných rodových zájmů v Lotrinsku, Brabantu či Limburku, dále pak ambicí ve Slezsku a Míšni ale jako kompenzaci předpokládaných výdajů také částku deset tisíc hřiven stříbra, nikoliv však v penězích, nýbrž ve formě zástavy celého Chebska a strategicky položených hradů Floß a Parkstein, což představovalo kořist, o niž mladý český král usiloval především. Poté, co Ludvík v polovině října římský královský majestát skutečně získal, neodkladně potvrdil listinou vystavenou 4. prosince 1314 v Kolíně nad Rýnem svůj předchozí slib.
Vstřícnost bavorského vévody vůči věrnému a mocnému českému spojenci byla zcela na místě. Ludvík nebyl jediným nositelem římské královské hodnosti. Tak jako již několikrát v minulosti i nyní nastala situace, kdy se o tento titul dělili dva znesváření rivalové. Rozpolcený kurfiřtský sbor totiž nezvolil pouze Wittelsbacha ale rovněž jeho protikandidáta, habsburského vévodu Fridricha Sličného. Rozřešení zapeklité situace měla přinést vojenská konfrontace, jež na sebe skutečně nenechala dlouho čekat. Rozhodnutí o jediném právoplatném držiteli římského panovnického majestátu, stejně jako o příštích osudech chebského regionu nakonec padlo na bitevním poli. Líté boje, vypuknuvší z kraje roku 1315, se táhly celých sedm let. Střety, do nichž kromě obou znepřátelených uskupení zasahovali i četní jiní říšští feudálové, se pro habsburskou kliku vyvíjely takřka od samého počátku nepříznivě. První těžkou ránu jak Fridrichovým ambicím, tak především pýše habsburského rodu, zasadily již v polovině listopadu roku 1315 v Morgartenském průsmyku pěší oddíly tří švýcarských kantonů, které zde nevídaným a velmi překvapujícím způsobem rozdrtily armádu vévodova bratra Leopolda.
Bitva u Mühldorfu
Definitivní rozřešení přineslo ovšem až střetnutí, ve kterém změřili síly hlavní rivalové a jež předznamenalo osudy Chebska na následující čtyři století. Výsledek bitvy a na něj navazující právní úkony, nově kodifikovaly vzájemný vztah chebského regionu a českého království až do počátku třetího desetiletí 18. století. Tento dlouhý časový úsek lze pro lepší představu ohraničit životem dvou osobností, které v našich dějinách patří bezesporu k nejvýznamnějším. V době, kdy se na bojišti u Mühldorfu rozhodoval letitý zápas Ludvíka Bavora s habsburským vévodou Fridrichem Sličným, pobýval v nucené internaci na hradě Křivoklátě teprve šestiletý budoucí Karel IV., bezpochyby neslavnější český panovník. A v roce 1721, kdy Chebští přijali tzv. Pragmatickou sankci, čímž byl zdejší kraj s konečnou platností včleněn do rámce Zemí České koruny, dosáhla věku čtyř let Marie Terezie. Ale nepředbíhejme.
U nevýznamné bavorské obce Mühldorf zkřížila, v úterý před svátkem archanděla Michaela roku 1322, to znamená osmadvacátého dne měsíce září, zbraně dvě mocná rytířská vojska. Fridrich Sličný, vpadnuvší na nepřátelské území od východu, doufal, že se mu podaří sevřít soupeře do kleští, jejichž druhé rameno měl vytvořit jeho bratr Leopold postupující ze západu, tj. ze Švábska. Dříve než mohlo vůbec dojít ke spojení habsburských jednotek, zastoupily Fridrichovi cestu ozbrojené houfy Ludvíka Bavora a Jana Lucemburského. Rakouský vévoda, ačkoliv stál tváří v tvář značné přesile, nabízenou bitvu poněkud neuváženě přijal.
Onoho zářijového dne se na bitevním poli proti sobě šikovala dvě nestejně velká vojska. Na jedné straně formoval svých čtrnáct set rytířů Habsburk Fridrich, jemuž měla čelit armáda bavorského vévody Ludvíka a českého krále Jana Lucemburského, jež byla o čtyři sta, do železa zakutých pánů, silnější než její soupeř. Početní převaha se tedy jednoznačně klonila na stranu koaličních oddílů. Na tomto faktu nemohlo nic změnit ani pět či šest stovek uherských jízdních lučištníků, kteří stáli po Fridrichově boku. Jejich příspěvek navíc vyzněl zcela do ztracena, jelikož krátce před započetím vlastního boje, se je podařilo spojencům rozprášit a zahnat. Pěchota, jak bylo ostatně v této době zvykem, byla odsouzena do role pouhého komparsu a střetnutí se většinou, kromě příležitostného rabování tábora a týlových zásob poraženého protivníka, nikterak aktivně neúčastnila. Fridrich nehledě na nepříznivou situaci, neuposlechl dobře míněné rady, aby vyčkal do příchodu jednotek svého bratra Leopolda a s poukazem na skutečnost, že válka trvá již příliš dlouho a je tudíž na čase ji rázně ukončit, se pustil do boje, v němž byl nejenom nepopiratelným způsobem přemožen ale nakonec také zajat skupinou rytířů norimberského purkrabí. K dovršení všeho zlého se i další z jeho bratrů, Jindřich, ocitnul v rukou nepřítele, konkrétně českého vladaře.
Po bitvě
Výsledek líté seče u Mühldorfu jednoznačně určil osobu, jež se i nadále mohla pyšnit titulem římského krále. Tímto důstojenstvím se mohl honosit již pouze bavorský vévoda Ludvík, jenž se zcela oprávněně cítil být hluboce zavázán svým spojencům, mezi nimiž vynikal především český vladař Jan. Právě nejvěrnějšímu druhovi byl Wittelsbach za oddané služby povinován největší odměnou. Vítězové se proto pouhých několik dnů po bitvě sešli v Řezně, kde Bavor dne 4. října roku 1322 signoval listinu, kterou vstupovala v platnost již téměř osm let stará zástava chebského regionu, jenž se nyní tedy konečně stal državou českého vladaře. Dokument obsahoval také ustanovení určující konkrétní podmínky, za nichž mohli římští králové zástavu kdykoliv zpětně vykoupit. Jelikož žádný z Ludvíkových následovníků nikdy v budoucnu sumu stanovenou na dvacet tisíc hřiven stříbra nesložil, zůstalo Chebsko, i přes mnohé spletitosti a četné výkyvy dalšího dějinného vývoje, jednou provždy nedílnou součástí Zemí České koruny.
Lucemburk nezískal ovšem pouze město a zemi Cheb spolu s pevnostmi Hohenbergem, Ostrohem a Starým Hrozňatovem ale rovněž celou řadu zahraničních lén, jako například říšská města Chemnitz, Zwickau a Altenburg, dále pak polovinu z celních poplatků vybíraných v bohatém rýnském městě Bacharachu či příjmy vyplývající ze zboží Stahleck, Stahlberg, Braunshorn, Rheinböllen a Steeg. Územní rozsah tehdejšího Chebska ale ani zdaleka nedosahoval původní rozlohy kraje z dob štaufské éry. Na počátku třetího desetiletí 14. století se od něj, v důsledku rozličných předchozích koupí, darů a směn, oddělila oblast Arzbergu, Aše, Hohenbergu, Mitterteichu, Selbu, Schönbachu, Waldsassenu a Wunsiedelu.
Český panovník nikterak neotálel a oprávněnost držby právě získaného nejzápadnějšího cípu království bez odkladu náležitě právně kodifikoval. Stalo se tak prostřednictvím obšírné listiny vydané v Praze, v sobotu před svátkem Šimona a Judy, to znamená dne 23. října. V sedmi článcích stvrdil Jan veškerá dosavadní chebská práva a privilegia, zprostil Chebské českých celních a daňových povinností, přislíbil jak nevměšování do zavedené praxe chebského soudnictví, tak zachování celistvosti a nezastavitelnosti chebského kraje. V neposlední řadě vyjmul Chebsko z pravomoci královského podkomoří, jemuž podléhala všechna ostatní panovníkova města a jeho správu přiřknul přímo sám sobě, respektive pověřenému hejtmanovi, kterým se stal Jindřich z Weidy.
Symbolickou tečkou za právě ukončeným zápasem o říšský trůn se pro Jana Lucemburského stala pouť, podniknutá na počátku roku 1323 do vzdáleného koutu jižní Francie, kde chtěl ve svatyni Matky Boží v Rocamadour nedaleko Cahors vzdát Panně Marii hold za ochranu ve vítězné bitvě. Nebyl by to však povětšinou nábožensky nepříliš zapálený, ovšem o to více pragmatický český král, aby sledoval pouze duchovní rozměr této strastiplné cesty. Ač ho, jakožto proslulého vyznavače rytířských ideálů, poutní místo, z něhož do boje proti Maurům údajně vyrážel bájný hrdina Roland, nepochybně mocně vábilo, hlavním důvodem Janova putování s největší pravděpodobností byly důvěrné rozhovory se členy francouzského panovnického domu, k nimž se připojil již v Toulouse. Setkání nakonec přineslo očekávané plody. Byly dohodnuty zásnuby mezi nejmladší dcerou Karla z Valois Markétou, jež byla běžně nazývána Blanka a Janovým nestarším synem Václavem, který se do našich dějin posléze zapsal jako český král, římský císař a Otec vlasti, Karel IV.
Bibliografie:
BENKER, Gertrud, Ludwig der Bayer. Ein Wittelsbacher auf dem Kaiserthron, 1282-1347, München 1980.
DELBRÜCK, Hans, Geschichte der Kriegskunst. Das Mittelalter. Von Karl dem Großen bis zum späten Mittelalter, Hamburg 2003.
DRIVOK, P., Ältere Geschichte der deutschen Reichsstadt Eger und des Reichsgebietes Egerland. In ihren Wechselbeziehungen zu den nachbarlichen deutschen Landen und Böhmen, Leipzig 1875.
DRŠKA, Václav, SKŘIVAN, Aleš, STELLNER, František, Kapitoly z dějin evropské politiky do roku 1648.
GRADL, Heinrich, Die Chroniken der Stadt Eger, Prag 1884.
KAVKA, František, Karel IV. Historie života velkého vladaře, Praha 1998.
KUBŮ, František, Štaufská ministerialita na Chebsku, Cheb 1997.
STURM, Heribert, Eger. Geschichte einer Reichsstadt. Bilderband, Augsburg 1952.
ŠMAHEL, František, Cesta Karla IV. do Francie 1377-1378, Praha 2006.
-
<<<
Autor: PhDr. Tomáš Dostál
-