PŘÍCHOD TOVARYŠSTVA JEŽÍŠOVA DO CHEBU
náhled do historie církevní
"OMNIA AD MAIOREM DEI GLORIAM"
-

(1) Reformace - konfese augšpurská.

-

Evropské dějiny šestnáctého a sedmnáctého věku možno v zásadě charakterizovat jako dějiny mohutných střetů náboženských. Všeobecný boj o církevní dogma zachvacuje mysl jedincovu, jakož i vědomí společenské, aby ospravedlnil a omilostnil trudný běh skutků lidských před neproniknutelnou tváří Boží. Pohnutkou k tomuto úpornému a neslitovnému boji, v němž vedle praporců idejí duchovních zavlály nad hlavami válečníků také (a především) korouhve zájmů ekonomických, bylo vystoupení anglických a německých kazatelů (John Viklef, Konrád Waldhauser aj.) ve století čtrnáctém, pranýřujících světský nešvar v životním obyčeji katolického duchovenstva a obracejících pozornost hříšníkovu k věroučným pramenům samotného Písma, jehož částečné - komentované - a později i úplné převody do národních jazyků dávají těmto očistným snahám venkoncem všelidový ráz. Tragickým preludiem obrodného procesu je pak především mohutné hnutí husitské podpalující věchet náboženské a duchovní nesnášenlivosti nejenom v samotných Čechách, nýbrž v celém středoevropském prostoru. A hle: požár není dosud nadobro uhašen a z dýmu nad žhavými oharky již vyskočil plamínek nového ohně, ohně, který zachvátí pevninu evropské historie na dalších sto padesát let. Tentokrát je to živel německý, jenž rozdmýchává ústy Martina Luthera stravující plameny duchovní spásy, plameny do nichž leckteří přilévají a v nichž leckteří hynou, plameny proti plamenům, plameny na nespočetných hranicích navršených lidskou pýchou z hlubin dávných let, kde zoufalství jedněch chroptí zoufalstvím druhých. Tentokrát je to živel německý, který je též živlem starého Chebu. Zde nezapustilo hlubokých kořenů hnutí kališnické ani utrakvistické (jež pod Paškem z Vratu otřásalo českou zemi ještě v druhé polovině patnáctého století), ba právě naopak, v době husitských válek se město staví na stranu katolickou, a také za vlády Jiřího z Poděbrad - ovšem tehdy již s okázalou mírou loajality - si zachovává svoji katolickou tvář, z níž každou utrakvistickou vrásku (kazatelská činnost reformovaného minority Jana z Wirsperka) hladí příznačná výřečnost i duchovní zápal katolických kněží a řádových bratrů, kteří zde našli existenční prostor v neobvyklém počtu klášterních kongregací. K upevnění a posílení pozic římské církve v Chebu přispěl i pobyt velkého apologeta a misionáře papežského katolicismu italského minority sv. Jana Capistrana, jenž zde udivoval svou strhující výmluvností v první polovině 50. let. (Zásadní odpor městského patriciátu a duchovenstva k českému reformnímu hnutí ilustruje i list, jímž se obrací abatyše zdejšího kláštera klarisek na pražského arcibiskupa Antonína Bruse z Mohelnice, zasazujícího se o sto let později - tedy již v období triumfujícího protestantismu - u tridentského koncilu o povolení laického přijímání z kalicha pro české země: "Laický kalich působí jen zmatky a katolíci se protestantům stávají na posměch. Je to ústupek, jenž nikoho nezíská a věrného katolíka odradí.")

-
Avšak ani vyznání augšpurské nenachází v době svého prvního velkého rozmachu v německých a českých zemích u chebského patriciátu příliš mnoho stoupenců, spíše naopak: město, které odevzdalo císaři mimořádnou daň na vedení bojů se spolkem říšských protestantských knížat a měst v čele s Janem Fridrichem Saským a Filipem Hessenským (válka šmalkaldská) slouží dokonce za shromaždiště císařských vojsk, pročež je později vyjmuto ze sankcí, jimiž trestá Ferdinand Habsburský obyvatelstvo mnohých českých měst po jeho neúspěšném vystoupení na podporu svých německých souvěrců (1547). Avšak i zde se pozvolna začíná reformované náboženství prosazovat. Silný odpor, jenž kladly postupujícímu luterismu vedle mocných žebravých řádů především němečtí rytíři, jejichž komenda spravovala také městskou farnost při kostelu sv. Mikuláše, rok od roku ochabuje a nová víra proniká právě tam, kde se dříve střetávala s nejzarytějším odmítáním: po smrti komtura Mikuláše Sachse (1556) je povolán do čela řádu durynský šlechtic Krištof z Dacherode (1561), sám vyznavač reformovaného náboženství, aby z jeho popudu vstoupil do města i jeden z nejhorlivějších a nejpřesvědčivějších apologetů luterského protestantismu té doby, osobní rádce knížete Viléma Saského: Jeroným Tilesius z Mühlhausenu, jehož kazatelský vliv je zde takový, že valná většina městského obyvatelstva přestupuje posléze na novou víru. V roce 1566 jsou z kostela sv. Mikuláše vykázáni poslední dva katoličtí kněží a o rok později se dostává městu i konečné kodifikace augšpurské náboženské konfese listinou císaře Maxmiliána II. Poslední zbytky aktivní katolické víry přetrvávají toliko v uzavřeném prostředí chebských klášterů, stižených nepřízní konvertujících mecenášů a úbytkem členstva. Avšak ještě dříve, než-li měšťané a duchovenstvo nalézá zalíbení v novém světonázoru, západočeská šlechta (Žampachové, Zedtwitzové, Griesbeckové, Švamberkové, Pflugové, Felsové etc.), z níž si především mocný rod chebských Šliků kalí štít pochodní Lutherova slova. O přízni, kterou projevoval velký německý reformátor rodině Šliků svědčí mimo jiné i to, že svým prvním příznivcům v Čechách: hraběti Šebestiánu Šlikovi pánovi na Lokti a jeho příbuznému Wolfovi Šlikovi pánovi z Falknova věnoval dva ze svých teologických traktátů; přátelské styky udržoval i s hrabětem Štěpánem Šlikem pánem na Ostrově. Organizátorem první německé církevní obce v Čechách byl vzdělaný luterán Leonard Eleuthoropolius, který na popud hraběte Šebestiána Šlika sestavil roku 1523 nejstarší luteránský církevní řád v Čechách (a současně jeden z nejstarších luteránských chrámových řádů vůbec) nazvaný: "Jak se mají konati služby boží ve farním kostele města Lokte". Nové náboženství znamenalo pro šlechtu především osvobození od přímého diktátu církevní hierarchie a vytvářelo tak skrze prisma očištěného evangelia neodvislý poměr k rodovým statkům. Také okázalé vyjádření politického odporu (po vzoru německých protestantských knížat) ku katolickému panovníkovi sehrálo při úspěšném postupu reformace ve šlechtickém prostředí neméně významnou roli.
-
Značný vliv na rozrod chebského protestantismu, který ke konci 16. století ve městě zcela vítězí a stává se tak jedním z nejpevnějších na východ od saských a bavorských hranic, měl netoliko styk s protestantskými městy a knížaty německými, ale taktéž s okolními baštami luterství na území Čech, z nichž nejpřednější a nejpočetnější byly luterská obec v Horním Slavkově s německou reformovanou školou a především obec Jáchymovská (později jeden z nejčastějších cílů misijních cest chebských jezuitů), kde působil vedle saského učeného kněze Jana Mathesia také známý chebský rodák - humanista Jan Wildenauer zvaný podle svého rodiště Egranus. Avšak připomeňme si na tomto místě ještě jednoho významného muže narozeného v protestantském Chebu, muže, který se ovšem na rozdíl od svého staršího soukmenovce postavil na opačný břeh duchovního řečiště doby, jehož se stal předním a náruživým zvelebovatelem. Byl jím Jan Lohelius, potomní arcibiskup pražský (1612 - 1622), klerik, v jehož osobě se dostalo veškeré katolické frontě zemí Koruny české energické a vzdělané duchovní hlavy. (Lohelius pocházel z chudých rodičů a jako čeledín přišel do tepelského kláštera premonstrátů, kde záhy vzbudil pozornost opatovu, jenž jej dal pro jeho nevšední nadání zapsat na teologická studia. Po jejich dokončení oblékl kněžskou kutnu, aby se stal později - vlastní pílí a přičiněním - opatem strahovského kláštera, zakladatelem strahovské knihovny a nakonec i vůdčí osobností opětovné národní rekatolizace.) A právě se jménem Jana Lohelia vstupujeme do další - vrcholné - etapy náboženských rozporů a střetů, do etapy nastupující protireformace, kdy vedle katolické obce české a jejího arcibiskupa proniká do popředí dějinného rotu také nově založený řád Tovaryšstva Ježíšova. Nyní tedy o něm.
-
(2) Societas Jesu.
-
Zakladatelem řádu Tovaryšstva Ježíšova (úřední pojmenování je buďto: "Jezuitský řád" nebo "Tovaryšstvo Ježíšovo" - latinsky "Societas Jesu"; koncil tridentský jej v zápise ze svého 25. sezení jmenuje: "Religio clericorum Societatis Jesu", což přeloženo značí: "Řád kleriků Tovaryšstva Ježíšova"; v češtině se vžily názvy: "Tovaryšstvo Ježíšovo", "Synové sv. Ignáce", či lidově "Jezuité") byl španělský šlechtic a důstojník, posléze kajícník, student filozofie a teologie, řeholník, poutník do Svaté země, velký znalec lidských povah, mystik, muž modlitby, světec, autor proslulých "Exercitia spiritualia" (knížky duchovních cvičení), služebník Kristův, horlivý šiřitel myšlenky posílení a plné obnovy institucionální církve: Ignác z Loyoly (1491 - 1556). Tento kromobyčejně pevný a nekompromisní muž uzavřel v době svých pařížských studií spolek a přátelství se svými krajany: Petrem Faberem, Františkem Xaverským, Jakubem Laynezem, Alfonsem Salmeronem, Šimonem Rodriguezem a Mikulášem Bobadillou, s nimiž složil (jsa již dříve - v čase, kdy se léčil ze svého válečného zranění - mysticky osvícen) 15. srpna roku 1534 (v kryptě Montmartreského kostela) vedle slibu chudoby, čistoty a poslušnosti, tedy slibu, který bylo zvykem skládat při vstupu do církevních řeholí, i slib: "Zasvětiti svůj život ustavičné službě Ježíši Kristu a papeži, bojovati pod praporem kříže, sloužiti Bohu i jeho viditelnému zástupci na zemi, a to tak, že cokoli on poručí ve příčině spásy duší a šíření víry, či do kterýchkoliv zemí nás pošle, ve všem všudy bez váhání a výmluvy uposlechneme, pokud síly naše budou stačit", čímž položil základní kámen k mohutné stavbě budoucího chrámu veškeré protireformace. Současně pojal i neochvějné rozhodnutí založit vlastní církevní řád, a když se mu poté, co dosáhl diplomu mistra filozofie i teologie a následovně také kněžského svěcení, nepodařilo uskutečnit plánovanou misijní cestu do Palestiny, odešel se svými druhy do Říma, kde navrhl a sepsal statuta nového řeholního společenství, na jehož korouhev vepsal své duchovní: "Omnia ad maiorem Dei gloriam", tedy : "Vše ku větší cti a slávě Boží" (- v budoucnu duchovní krédo celého jezuitského řádu). Nová statuta byla po několikatýdenním jednání - 27. září roku 1540 - schválena a slavnostně potvrzena papežem Pavlem III. Do čela řádu se staví sám jeho otec a zakladatel. Podle původního předpokladu nemělo tvořit Tovaryšstvo více než 60 bratrů, ale již v roce 1543 povolil papež přijímat nové zájemce bez omezení, a tak se po smrti Ignácově rozrůstá řád asi na 1000 řeholníků, o dvacet let později je to již 4000 řeholníků, kolem roku 1600 téměř 8520 řeholníků a koncem 17. století dokonce více než 20000 řádových duchovních i laiků, kteří se vydávají ve jménu Ježíše Krista a jeho pozemské nevěsty - katolické církve římské - šířiti slovo boží a papežovo požehnání do celého světa. O charismatické síle řádové konstituce a její náboženské pevnosti svědčí mimo jiné i nemalý počet světců a mučedníků, kteří z řádu vzešli a kteří své aureoly dosáhli především obětavou a mnohdy i životem vykoupenou (asi 950 řádových bratrů) misijní činností (jmenujme například: velký apoštol německý a zakladatel jezuitské koleje v Praze sv. Petr Canisius, misionář indický a japonský sv. František Xaverský, třetí generál řádu sv. František Borgia a mnoho dalších).
-
(3) Tovaryšstvo Ježíšovo v Čechách.
-
Již zběžný pohled na dějinný vývoj zemí koruny svatováclavské v 16. století nás přesvědčí o členitosti a neuspořádanosti poměrů náboženských. Vedle přetrvávajícího kališnictví (utrakvismu), nastupujícího luterství a kalvinismu, do defenzívy naopak ustupujícího katolicismu a s protestantstvím se postupně stále více sbližující Jednoty Bratrské, je to i značný počet všelijakých herezí a sekt (mikulášenci, sbor bratří habrovanských, novokřtěnci, šwenkfeldští etc.), které se podílejí na bohaté a vrstevnaté struktuře českého duchovního spektra. O hrozivém úpadku katolického rytu, způsobeném nejprve hnutím husitským a později německou reformací zde není třeba hovořit, stačí jen připomenout skutečnost, že arcibiskupský stolec pražský zůstává po 140 let neobsazen a že dokonce ještě i koncil v Triedentě povoluje Čechám přijímati z kalicha. V zemi je nedostatek vysvěceného kněžstva, chybí duchovní správa, množství far a klášterů rok od roku pustne, mnohý církevní majetek je zloupen; jen málokterý příslušník vyššího stavu zachovává věrnost katolickému náboženství. Ferdinand I. (1526 - 1564), sám horlivý (nikoli však fanatický) stoupenec římského vyznání, se snaží posílit pozice své církve smířením s hnutím kališnickým (snaha o potvrzení kompaktát) a ustavením obranné katolické fronty domu Habsburského, jejíž úspěch ve válce šmalkaldské, je vlastně prvním velkým vítězstvím postupující rekatolizace. Toto vítězství má za přímý následek důsažné posílení katolického sebevědomí, k čemuž přispívá i opětovné obsazení arcibiskupského stolce roku 1561 (Antonín Brus z Mohelnice) a v neposlední řadě i uvedení řádu Tovaryšstva Ježíšova do Čech roku 1556. Po smrti Ferdinandově však nastupuje na zemský trůn jeho nejstarší syn Maxmilián I. (1564 - 1576), jehož vlažnost v otcovské víře (Česká konfese) do značné míry usnadňuje další postup reformního hnutí. Ani stále se vnitřně oslabující vláda Maxmiliánova syna a nástupce - melancholického Rudolfa II. (1576 - 1611) - nepřináší v tomto směru zásadní obrat, spíše naopak (Majestát), a tak vše spěje nezadržitelně k tomu, aby z mračna nad krajinou katolickou zaburácel osudný hrom Bílé hory. Avšak jako po letní bouři ochabuje úmor i znoj a vlahý vzduch rozlévá po dechu sílu, tak pokropena prolitou krví, vydává půda svůj očistný květ: mámivou lodyhu zadostiučinění! Popravy, stíhání, kontribuce, reparace. - Hle jak živel německý (Habsburkové) potírá živel německý (luterány) pro větší slávu církve římské! Ale to se již ocitáme v době mohutného nástupu Tovaryšstva Ježíšova, v době kdy Ignácova idea o vojsku vyvolených rytířů nastupujících pod velením Ježíše Krista do neslitovného boje za církev a její viditelnou hlavu - papeže - nabývá svého zásadního uskutečnění. Nyní se však vraťme ještě o několik let zpět, do doby Ferdinanda I., kdy se jako obrodný vítr nad skomírajícími lopatkami katolických mlýnů počala šířit od národu k národu zvěst o duchovních synech sv. Ignáce, zvěst, která inspirovala českého panovníka k žádosti u římské kurie o zřízení katolické školy, popřípadě akademie krásných umění a bohosloví (Karlova univerzita náležela v té době vyznavačům podobojí), jejíž správa by byla odevzdána jezuitům. Úspěch Ferdinandova poselství (probošt kapitoly Svatovítské Jindřich Píšek - Scribonius spolu s arcijáhnem Janem z Puchova následováni deputací šlechtickou) byl nabíledni (dříve než v Praze podařilo se totiž Ferdinandovi založit jezuitskou kolej ve Vídni - r. 1551), a tak přichází (roku 1556) na rozkaz Ignácův do českého sídelního města jako zplnomocněnec řádu jeden z předních apoštolů zaalpských zemí, Holanďan: sv. Petr Canisius, aby vyjednával zřízení koleje. Jsa pohostinně přijat křížovníky s červenou hvězdou, vybírá si za budoucí sídlo pražských jezuitů dominikánský klášter u sv. Klimenta, kde v té době přebývají poslední tři řeholní bratři (kteří následně odcházejí do opuštěného kláštera sv. Anežky na Františku). A aby nebránili potomnímu úsilí jezuitů ani okolnosti ekonomické, dostává Canisius od krále nádavkem také připiš výnosných pozemků pustého kláštera Coelestínů u Žitavy.
-
Ještě téhož roku je vysláno (pěšky) z Říma do Čech dvanáct jezuitů - cizinců (Dr. P. Ursmar de Goisson, dr. P. Kornelius Brogelmann, dr. P. Jindřich Blyssem a dr. P. Jindřich Tilian, dále magistři filosofie P. Vilém z Geldrů, P. Petr Sylvius, P. Florian, P. Baltazar Pfarrkirchen a P. Kašpar Konger, konečně tři bratři laikové), kteří otvírají krátce po svém příchodu do Prahy gymnasiální kolej, na níž vzápětí zahajují vyučování filosofie a teologie. Roku 1562 uděluje císař Ferdinand koleji právo povyšovat posluchače do hodnosti akademické, čímž de facto zakládá druhou pražskou universitu (Ferdinandovu) o dvou fakultách. Současně je při pražské koleji (zvané Klementinum - jeho dnešní podoba pochází až z doby pozdější, z let 1653 - 1722) zřízen i konvikt Bartolomějský pro šlechtice a svatováclavský seminář pro chudší žáky. Na Ferdinandově universitě se přednášelo latinsky, bezplatně, žáci mohli být katolíci i nekatolíci a jejich počet na rozdíl od University Karlovy stále vzrůstal. Další aktivitu jezuitů představovalo pořádání divadelních produkcí, koncertů a slavnostních disputací, zájem budilo okázalé vedení bohoslužeb (zprvu držených v jazyce latinském, později také českém, německém a italském), zřizování veřejných betlémů a organizování honosných průvodů. Po prvotní nedůvěře a odmítání dostává se jezuitskému řádu stále příznivějšího přijetí stran pražské veřejnosti. Ale netoliko v sídelním městě, nýbrž po celých Čechách nalézá Tovaryšstvo Ježíšovo půdu pro svoji misijní a pedagogickou činnost. Po příkladu králově zakládají jezuitská gymnasia i přední představitelé české katolické šlechty (Vilém z Rožmberka v Krumlově, Adam z Hradce v Jindřichově Hradci, Jiří Popel z Lobkovic v Chomutově). Značný vliv na posílení pozic řádu mají i španělské katolické šlechtičny provdané za přední české pány (Kateřina z Montfortu - choť Adama z Hradce, Marie Manriquez de Lara - manželka Vratislava z Pernštejna), pod jejichž vůlí přichází do Čech několik předních jezuitských misionářů (P. Václav Sturm, P. Baltazar Hostounský) stavících se do čela katolického hnutí na příslušných panstvích. Zásadní roli na úspěšném postupu jezuitů sehráli jejich vlastní odchovanci, šířící řádové učení v národních jazycích a vytvářející tak vhodné duchovní zázemí pro vznik četných jezuitských misií a rezidencí (Krumlov, Most, Duchcov, Blatná, Smečno, Chlumec, Kadaň, Plzeň, Bílina, Litoměřice, Litomyšl, Kost). Tento příznivý vývoj je zabrzděn až rokem 1618, kdy se proti Tovaryšstvu obrací se vší silou vítězné strany protestantská zášť- 1. června 1618 je vydán vládou třiceti direktorů dekret, který vypovídá jezuity z Čech: "nyní i na časy budoucí a věčné". Leč vypovězení jezuitů netrvalo dlouho, neboť již o rok později vrací se někteří z nich zpátky (na katolická panství) a po vítězné bitvě na Bílé hoře je jejich činnost se vší intenzitou obnovena. Na našem území vznikají nové koleje (Jičín -1623, Kutná Hora - 1626, Menší město pražské - 1628, Cheb - 1629, Litoměřice - 1630, Nové město pražské - 1632, Hradec Králové - 1634, Klatovy - 1636, Březnice -1650, Doupov - 1756), misie (Mnichovo Hradiště, Žumberk, Nasavrky, Římov) i řádové rezidence (Golčův Jeníkov, Žampach, Chlumek, Svatá Hora, Doupov, Žacléř, Liběšice, Tuchoměřice, Opořany, Stará Boleslav, Sejnov). Množství lidu se (z důvodů obojakých - upřímných i vynucených) obrací na katolickou víru, k rozkvětu dochází jezuitská věda a kultura, předně literatura (Bohuslav Balbín, Felix Kadlinský, Bedřich Briedl, Antonín Koniáš...), dějepisectví (František Pubička, Ingác Cornova, Josef Dobrovský...), přírodní vědy (Jiří Bohm - fyzik, Ignác Franc - přírodovědec, Jan Klein - hvězdář, Josef Stepling a Stanislav Vydra - matematikové, František Zeno - paleontolog...), dále lingvistika (péče o český jazyk!), homiletika, knihovnictví a především pedagogika (vyučování zdarma, mnohde česky). Příkladným lze nazvat postoj jezuitů v době saského a švédského vpádu do Čech, vyzdvihnout možno jejich přímou účast v obranných bojích, či zásluhy při obětavé péči o nemocné v době velkého moru roku 1680.
-
O stále rostoucí moci řádu se netřeba rozepisovat, o jejich kladném (duchovním, kulturním, ekonomickém, politickém) i záporném (duchovním, kulturním, ekonomickém, politickém) významu pro národní dějiny také ne, připomeňme si snad jen ještě, že dne 16. srpna 1773 o šesté hodině večerní bylo v římském kostele "al Gesu" za přítomnosti vojáků a policejních úředníků přečteno papežské breve z 21. července téhož roku nadepsané: "Dominus ac Redemptor noster", jímž papež Kliment XIV. (františkán Vavřinec Ganganelli) řád Tovaryšstva Ježíšova - proti své vůli ("Coactus, feci") - pod cíleným nátlakem evropských burbunských dvorů (Španělsko, Francie, Portugalsko, kde získali rozhodující ekonomický i duchovní vliv jansenisté, protestanti, osvícenci a encyklopedisté), k nimž se přidala (ponoukána svými osvícensky smýšlejícími dětmi - synem Josefem a za příslušníky burbunských panovnických rodin provdanými dcerami) i jezuitům do té doby nakloněná habsburská císařovna Marie Terezie - zrušil. Jako důvod k tomuto kroku byla uvedena potřeba obnovení pokoje v mezinárodním křesťanstvu a nemožnost toho, aby řád i nadále vydával obdobné plody činnosti jako dříve. Ovšem je třeba podotknout, že k faktickému (úplnému) zrušení řádu nedošlo nikdy, neboť ten trval i nadále v některých krajinách a zemích, jejichž páni či panovníci odmítli papežský výnos uznat (v určitých oblastech západní Evropy, v Neapoli, v Prusku - Fridrich II., v Rusku - Kateřina Veliká). Ostatně následný tlak na opětovné uznání řádu byl takový, že roku 1814 schválil papež Pius VII. návrh na jeho znovuobnovení. V době zrušení řádu náleželo k provincii české 1215 řeholníků (z toho 653 kněží, 250 scholastiků a 222 koadjutorů) usedlých ve 32 řádových domech, 20 gymnasiích a dvou universitách (Praha, Olomouc). Z majetku zrušeného řádu byl pořízen studijní fond, koleje se proměnily na kasárna či nemocnice, bohaté knihovny byly svezeny do Prahy a Olomouce, bývalí členové se stali buďto faráři či zámeckými kaplany, a nebo působili nadále jako učitelé ve svých školách, popřípadě se věnovali misionářské činnosti. Někteří z nich stanuli v čele českého kulturního a vědeckého života (např. na zrodu první vědecké akademie v habsburských zemích - České společnosti nauk - se spolupodíleli bývalí jezuité: Tesánek, Stepling, Strnad, Šeršník a nejznámější z nich - Josef Dobrovský), aby tak vyoraly nezpochybnitelnou brázdu na roli formujícího se procesu národního obrození.
-
(4) Příchod Tovaryšstva Ježíšova do Chebu.
-
I přes své pevné protestantské jádro nepřiklonil se Cheb v době českého stavovského povstání ku straně Fridricha Falckého nijak zvlášť aktivně a přesvědčivě (pouze peněžitá výpomoc), za což se mu dostalo v letech po Bílé hoře částečného omilostnění a privilegia, kterým císař Ferdinan, ponechal městu - po zaplacení vyměřené pokuty - veškerá práva, svobody a přináležící statky. Ovšem naděje na zachování reformovaného (v chebském případě luterského) náboženského vyznání netrvala příliš dlouho, neboť již v roce 1624 dorazila do města katolizační komise, v jejímž čele stál jezuita P. Lamormain, císařův osobní zpovědník, který prohlásil náboženské poměry uvnitř církevní obce za velmi neuspokojivé. Zvláště pak působení reformovaného řádu německých rytířů spravujících městskou farnost zdálo se komisi nadmíru nebezpečné a nežádoucí, pročež byla městská rada nucena (pod císařským nařízením) prodat správu farního kostela sv. Mikuláše spolu s řádovou komendou, které příslušelo i patronátní právo nad všemi městskými a venkovskými farami na Chebsku, komturovi řádu maltézských rytířů, Kryštofovi Šimonovi z Thunu, jenž se posléze rozhodl předat tuto správu s příslibem tisíce vyplácených říšských tolarů ročně (vázaných na podporu městského faráře a jeho dvou pomocníků) řádu Tovaryšstva Ježíšova a vytvořil tak základní předpoklad pro vznik jezuitské koleje v Chebu. Nad prodejem městské farnosti dohlížela zvláštní komise (1627), kterou tvořili: hrabě Heřman Černín, Jiří Michna z Vacínova a rytíř Kryštof Gradt, a jejímž úkolem bylo kromě zmíněného dohledu také uzavření všech chebských kostelů a kaplí, kde se prováděly bohoslužby podle reformovaného rytu. Městská rada - s převahou evangelicky smýšlejících radních - však císařská nařízení nerespektovala, a tak musela přijít do města další prováděcí komise (1628,1629), která po zjištění, že z Chebu odešli pouze někteří kazatelé a že císařská nařízení nejsou dostatečně dodržována, vyměnila nejpřednější evangelické purkmistry: Junckera, Dittera a Pachelbela, čímž s konečnou platností prosadila protireformační ideu uvnitř městského patriciátu a posléze i v širokých lidových vrstvách. Podobnou myšlenku jako rytíř Thun pojal současně ještě jeden příkladný šiřitel katolického náboženství, který si - ač světský šlechtic - ve své zištné horlivosti nikterak nezadal s představitelem řádu maltézských rytířů a kterým vystoupil na parter chebského náboženského života první poloviny 16. století další významný příslušník rozvětvené rodiny Šliků: pán v Plané, rytíř zlatého rouna, polní maršálek a prezident dvorní válečné rady Jindřich Šlik. Tento bývalý bojovník z řad českých stavů na Bílé hoře, v bitvě zajatý, ve vězení probuzený a na pravou víru obrácený protestant, se totiž rozhodl nadat a osadit řádnou jezuitskou rezidenci v Chebu, které přislíbil 350 000 zlatých, čímž si naklonil císaře tak, že i on neváhal přispěti ku zdaru Šlikova plánu dalšími 50 tisíci říšských tolarů. (Jindřich Šlik sice Tovaryšstvu 50 000 slíbil, avšak nevyplácel jich, podporoval řád pouze pravidelným ročním důchodem vypočítaným jako příslušný úrok ze slíbené sumy a až ve své závěti z 19. července 1649 určil, aby jeho syn a dědic František Arnošt Šlik oněch 50 000 zlatých jezuitům skutečně odevzdal. Ani ten se však nechtěl slíbených peněz vzdát, a když na něho jezuité roku 1652 naléhali, přislíbil sice učinit otcově závěti zadost, ale pouze tehdy, bude-li od představených koleje uznán za jejího zakladatele, kterážto podmínka byla posléze naplněna. Ovšem ani poté nevyplatil František řádu celou dohodnutou sumu, nýbrž pouze 2000 zlatých - roku 1652 - určených na vydržování dvanácti v Chebu usedlých jezuitů a místo zbývající částky nabídl koleji statky Hauenštejn (Horní Hrad) a Měděnec, které však jezuité pro jejich značnou vzdálenost a celkem zanedbatelnou výnosnost odmítli).
-
Základní podmínky byly tedy vytvořeny a tak nic nebránilo tomu, aby dne 1. září roku 1628 přišli do Chebu první dva členové řádu Tovaryšstva Ježíšova: páter Jan Emrich (později ověnčený přívlastkem: "apoštol Chebska") a laický bratr Jan Seel. Nemaje zpočátku vlastního sídla, nalezli dočasné útočiště v domě u křížovníků při kapli nedaleko kostela sv. Mikuláše, kde jim představený řádu Georg Brunner von Kaltischin hradil skromnou stravu i ubytování. (Tuto čestnou povinnost posléze přenechal jejich donátorovi - Jindřichu Šlikovi). A neboť se nevyskytly žádné vážnější překážky, mohli již třetí den po svém příchodu - opět po šedesáti čtyřech letech - vypravit v městském farním kostele nedělní katolické bohoslužby, na nichž pronesl superior Jan Emrich zanícené kázání na obhajobu papežské církve a katolické víry. (Pravidelné bohoslužby zde začaly o dva měsíce později - 3. listopadu.) Ještě téhož roku přibyli do Chebu další dva jezuité: P. Hochholzer a P. Fellman, ale ani s jejich pomocí se dosud nepočetné stádo katolických věřících nijak viditelně nerozrostlo, toliko čtyři občané nalezli počátkem roku 1629 cestu do lůna papežské církve. A tak přijíždějí (koňmo) další dva řádoví bratři: P. Michael Albrecht a P. Petr Merkel, za jejichž přispění je 15. května 1629 otevřena městská církevní škola čili gymnasium. Neboť zde vyučování (latině) probíhalo zdarma a neboť v té době již platil výnos katolizační komise (působící ve městě od předešlého roku - viz. výše) o zákazu studia mimo okrsek města, našlo se záhy dostatečné množství žáků, kteří byli ochotni přestoupit na katolickou víru; v důsledku toho počet konvertitů utěšeně narůstal, takže již koncem roku 1629 bylo lze v Chebu nalézti 195 katolíků (mezi nimi 105 řádných měšťanů - k významným patřili např.: Wolfgang Vetterle, Johann Marstadt či Albrecht Chemnitzer), z nichž mnozí byli ke svému obratu inspirováni příkladem místního luteránského predikanta (kazatele), jenž dne 21. prosince 1629 učinil v kostele sv. Mikuláše veřejné vyznání katolické víry, načež své rozhodnutí plamenně a přesvědčivě ospravedlnil a všemu shromážděnému měšťanstvu nadmíru srozumitelně vyložil. Téhož roku byly o Vánocích vystaveny jesle a pořádány pastýřské hry, což se setkalo s nadšeným přijetím nejen u řádového donátora Jindřicha Šlika, ale i u patriciátu a mnohého prostého lidu. Rok 1629 je i prvním rokem chebských jezuitských misií do okolí města, kde se nejčastějším cílem jejich katolizačních poutí stává vedle Abrtam, Bohdalce, Oloví, Čisté, Slavkova a Krásna především veskrze protestantský Jáchymov, v němž je poprvé na Chebsku uplatněno (29. listopadu) nechvalně proslulé jezuitské nařízení o povinnosti obyvatel předložit ke kontrole knihy. - Na tomto místě se však sluší podotknout, že za škodlivé byly považovány netoliko knihy protestantské, ale především knihy nevalné hodnoty "víru a mravy hubící", všelijaké pověrčivé modlitbičky, zaříkávání, "psaní z nebes" apd., tedy knihy, které dnes možno označit jako literární brak a škváry. (V této souvislosti nelze neodbočit a nevzpomenout v minulosti tolik zatracované persony pátera Antonína Koniáše, jenž je dodnes považován za jednoho z čelných hubitelů českého jazyka a národní kultury. Málokdo si ovšem uvědomuje, že to byl právě tento rodilý Pražan, horlivý misionář a kazatel, který přispěl do pokladnice české bohoslovecké literatury osmi česky psanými spisy a který svou cenzorskou činnost pojímal především v přísném duchu pedagogickém a vzdělávacím. Ostatně stačí nahlédnout do jeho nejznámějšího spisku, jímž je dodnes diskutovaný: "Klíč kacířské bludy k rozeznávání otvírající, k vykořenění zamykající", abychom se přesvědčili, které z knih - zde je si ovšem třeba uvědomit, že valná většina uvedených protestantských spisů byla díla nejenom protikatolická, ale především protihabsburská a tedy v dnešním slova smyslu protistátní - jsou Koniášem shledány jako nevyhovující.)
-
V roce 1630 vzrostl počet chebských jezuitů na osm osob (tři kněží, tři magistři, dva laičtí bratři), následkem čehož se stal dům při křížovnické kapli, který řádoví bratři doposud obývali, pro své nedostatečné prostory nevyhovujícím. Za nové sídlo si Tovaryšstvo vyvolilo budovu městské školy, kde byly pro potřeby řádu uvolněny dvě podkrovní místnosti v prvním poschodí. Následně jsou založeny latinská a německá kongregace "Neposkvrněného početí", do nichž mají přístup - vyjma žen - všichni konvertité a které existují při hřbitovním kostele téměř po celou dobu působnosti řádu. Téhož roku postupují jezuité městský farní kostel novému faráři Johannu Troyerovi von Arnschheim, kterého jmenoval chebský magistrát, a sami si ponechávají k dispozici pouze kazatelnu a jeden postranní oltář. V téže době jsou řádem vyhlášeny a oslaveny také čtyři význačné katolické svátky, a to svátky Božího Těla, z nichž první připadá na den památky ustanovení svátosti Božího Těla a další tři pak na následující neděli, úterý a čtvrtek. (Zasvěceným svátkem Božího Těla oslavuje církev přítomnost Ježíše Krista v nejsvětější svátosti oltářní. Dnes je počet čtyř dnů redukovaný na dva, z nichž první - samotný svátek Božího Těla - připadá na čtvrtek po svátku nejsvětější Trojice - tj. po první neděli po božím hodu svatodušním, který je desátým dnem po svátku nanebevstoupení Páně, jenž připadá na čtvrtek bezprostředně následující čtyřicátý den po božím hodu velikonočním - a druhý - nezasvěcený svátek nejsvětějšího srdce Páně - na pátek po oktávu Božího Těla - tj. po období každodenní mše před nejsvětější svátostí oltářní.) O úspěšném působení Tovaryšstva Ježíšova svědčí mimo jiné i ta skutečnost, že se po druhém roce jejich kazatelského a pedagogického úsilí rozrůstá chebská katolická obec o dalších 188 duší, k nimž následujícího roku přibývá 146 nových konvertitů. Rok 1631 s sebou přináší pohromu nejen pro chebské jezuity, nýbrž i pro celé město. Vítězné tažení švédského krále Gustava Adolfa (porážka generála Tillyho u Breitenfeldu, obsazení Franků a Durynska) podnítilo protestantská knížata z Brandenburgu, Hesenska a Saska ku vpádu do Čech. Jejich vojska prošla severními Čechami, dobyla Prahu a po obsazení některých západočeských měst stanula ke konci roku také před Chebem. Protahované vyjednávání, kdy zplnomocněnci protestantského vojska - se kterým přitáhli ku městu i nedávno vypovězení luteráni v čele s bývalým purkmistrem Alexandrem Pachelbelem - nabízeli městské radě tzv. "ochranu", vzalo obrat tajnými dohodami s některými skrytými chebskými evangelíky, jejichž konečným a veskrze pochybeným výsledkem bylo, že dne 13. prosince 1631 vtrhl do města asi dvousetčlenný oddíl saského vojska, který společně s místní protestantskou lůzou vydrancoval vedle většiny katolických sídel a kostelů (zvláště neblaze dopadlo řáděni vojáků na komendu křížovníků) i budovu jezuitské školy, kde se společně s jezuity ukrývali také prchající faráři ze Skalné a z Kopaniny. Rozsáhlejšímu drancování zabránily pouze ohledy bývalého chebského purkmistra vyjmenovaného nepřátelským velením za komisaře dobytého města. Čemu však vypovězený patricij zabránit nedokázal - a jistě ani zabránit nechtěl - byla pomsta protikatolicky smýšlejících vojáků a měšťanů vykonaná na jezuitech. Prvním krokem k jejímu završení se stalo obsazení farního kostela luteránskými predikanty Brandnerem, Bruschem a Fleischmannem, kteří sem zakázali jezuitům přístup, dalším pak požadavek na odevzdání tisíce zlatých výkupného, což představovalo částku, jakou Tovaryšstvo nemohlo ze svých privátních zdrojů splatit. Následně byla šestice chebských jezuitů - superior P. Emrich, P. Daniel Lander, P. Pavel Koweindl, magistr Petr Merkel, M. Jan Berndt a bratr Konrád Frey - uvržena do žaláře, kde došlo pod výhrůžkou mučení k dalšímu vymáhání peněz. Nakonec se přece jen podařilo požadovanou částku sehnat, a tak mohli jezuité alespoň opustit arest. Dne 12. ledna 1632 byli v doprovodu několika ozbrojených měšťanů vyvedeni za městské hradby. Při krutých mrazech, nedostatečně ošaceni, špatně obuti a hladem umořeni bloudili ve spoustách sněhu, až se konečně dostali k bavorské hranici. Jejich cílem byl Pasov a následně pak Kremže, kam směřovali pod ochranu svého zakladatele - hraběte Jindřicha Šlika. Dva mladí klerikové (Jan Berndt a Petr Merkel) však cestu nevydrželi a zaplatili svou trpitelskou pouť ve jménu Ježíše Krista životem. Na jaře téhož roku byl do čela císařských vojsk povolán sesazený generalisimus, vévoda Albrecht z Valdštejna, který se svou padesátitisícovou armádou dobyl nejprve Prahu, načež se vydal do západních Čech. Své úspěšné tažení završil 20. června, kdy po dvou dnech odstřelování vyhnal saskou posádku z Chebu, odkud společně s cizozemci odešli i všichni luteránští duchovní a emigranti.
-
O dva roky později se vrací do Chebu členové řádu Tovaryšstva Ježíšova, aby obnovili svoji katolizační, misijní, kněžskou a předně pedagogickou činnost. Jsa však bez prostředků a bez obydlí, jsou v prvních sedmi měsících po svém příchodu nuceni spolehnout na finanční pomoc chebského starosty Wolfganga Vetterla, jenž jim mimo jiné prostředkuje - zprvu bezplatný - pronájem nového řádového sídla: dne 5. března 1635 je jim v dolní části rynku uvolněn měšťanský dům již podvakráte vypovězeného chebského purkmistra Alexandra Pachelbela (tedy onen dům, kde došlo před rokem k zavraždění Albrechta z Valdštejna a kde byla po dvou stech padesáti letech osazena stálá expozice Chebského muzea). Na zaopatření jezuitů přispěli i někteří chebští měšťané a patriciové - jak formou peněžní tak naturální - item donátor residence a gymnasia hrabě Šlik (430 zlatých) a také sám provinciál jezuitského řádu (150 zlatých). V roce 1636 vzrostl počet jezuitů o jednoho magistra a jednoho laického bratra, téhož roku obdržel řád od obce povolení ke koupi deseti měšťanských domů v prostoru mezi radnicí a farním kostelem (za 18 000 zl.), kde se uvažovalo o zřízení nového konventu a školy, z čehož však pro nedostatek finanční hotovosti sešlo. (Tovaryšstvo obdrželo od Šlikovské nadace pouhých 400 zl.) Nedostatek peněz působil ostatně nejpalčivější nesnáz, která v těchto letech na řád bezprostředně doléhala, neboť tento byl odkázán vyjma výše uvedených darů pouze na nevysoký roční důchod z úroků dříve přislíbené částky od Jindřicha Šlika a na almužny případných donátorů. V roce 1638 došlo k zásadnímu střetu mezi některými představiteli chebského patriciátu a jezuitským řádem, v jehož příčině stály snahy o ukrácení vlivu městského (jezuitům nakloněného) faráře Troyera a o předání farního úřadu do rukou dominikánů, jejichž duchovní, ale i hmotné zájmy se stále častěji střetávaly se zájmy Tovaryšstva Ježíšova. Na stranu jezuitů se však tentokrát postavil městský magistrát, který dal ochránit ozbrojenou silou vstup na kazatelnu kostela a současně i zprostředkoval u řezenského arcibiskupa Alberta hraběte von Törring potvrzení všech dosavadních jezuitských práv. Přesto však nakonec farář Troyer raději rezignoval (6. prosince 1640) a uvolnil oltářní stupně pro svého nástupce Augustina Steina von Steinfeld, kterýžto ústupek byl vyvážen tím, že od té doby platil jezuitský rektor (představený gymnasia a residence) současně i za administrátora (tj. správce) chebského farního kostela, a to až do faktického porušení tohoto pravidla v roce 1699.
-
Od roku 1639 žilo v pronajatém Pachelbelově domě šest příslušníků řádu Tovaryšstva Ježíšova - čtyři kněží, jeden magistr a jeden laický bratr, kteří příležitostně zastávali i povinnosti administrátorů farních obročí ve Waldsassenu, Falknově a v Jindřichovicích. V roce 1642 se jim konečně poštěstilo soustředit příslušný obnos a zakoupit Pachelbelovský dům (za 1500 zlatých). O dva roky později vykonávají velké misijní poslání ve Falknově (panství hraběte Nostice), kde se jim daří obrátit na katolickou víru téměř 500 protestantů luterského vyznání. Počet řádových bratrů neustále roste, takže v roce 1645 nacházíme v Chebu již šestnáct jezuitů, což však ještě stále nedostačuje k tomu, aby bylo možné beze zbytku obstarat veškerou pastýřskou péči ve všech spravovaných farnostech (vedle již zmíněných obcí konají chebští jezuité služby boží také v Házlově, Horních Lomanech, Třebeni a v Dřenici) a současně i zabezpečit řádný chod chebského gymnasia. V té době přenechávají někteří významní katoličtí vlastníci jezuitům správu svých farností: například Leopold hrabě von Reinstein administrátorovi P. Janu Rohrwolfovi farnost Mýtina, Wolfgang Elbogner von Unterschönfeld P. Jiřímu Helmreichovi farnost Kynšperk a Lothar svobodný pán Metternich P. Jindřichu Kornovi a P. Vavřinci Molitorovi farnost Kynžvart. Čtyřicátá léta však nejsou pro město Cheb pouze lety úspěšného postupu katolické protireformace a upevňování pozic jezuitského řádu, nýbrž a především lety strádání a obav z válečného vzryvu. Švédská armáda vpadla do Čech a Chebští byli nuceni přispívat k vydržování císařských vojsk; po Torstensonových úspěších se v kraji objevují skupiny nepřátelských žoldnéřů plenících úrodu a odhánějících dobytek, což vede k horečným obranným přípravám uvnitř města (oprava a zpevnění městských hradeb). Ale ke skutečnému a zásadnímu střetu s nepřítelem dochází až o pět let později: po čtyřech týdnech obléhání obsazuje na jaře roku 1647 švédská armáda generála Wrangela Coloredovými pluky střežený Cheb. I nyní se opakuje situace z roku 1631 - s vítězným vojskem přicházejí do města i někteří vypovězení luteráni v doprovodu svých predikantů, aby opět zavedli ve farním kostele sv. Mikuláše bohoslužby dle reformovaného rytu a přivedli zpět k evangelické víře řadu obrácených katolíků. Na rozdíl od saského vpádu jsou však pod přímluvou francouzského vyslance tentokráte ochráněni chebští jezuité, jimž je ponechána nejenom škola (kterou ostatně navštěvují i synové švédského velitele Coppa), ale dokonce také právo na občasné bohoslužby ve farním, nyní evangelickém kostele. I přesto však zůstávají v Chebu pouze čtyři jezuitští kněží s jedním magistrem a laickým bratrem, kteří se zde věnují obětavé službě katolické obci (ač později v nepřízni u švédského velení ovlivněného zřejmě vykonstruovanou zprávou o údajné snaze jezuitů překazit ve dnech obléhání dohodu o kapitulaci města) až do konečného odchodu protestantských armád, k němuž dochází v důsledku vestfálského míru na počátku října roku 1649. Tentokráte však nejsou nuceni společně se žoldnéřským vojskem opustit město luteránští běženci a predikanti (jejichž setrvání je umožněno podmínkami mírových dohod), kteří se naopak všemožně snaží prosadit u císaře platnost privilegia z roku 1624 (viz výše) a současně i žádost, aby byl Cheb pojat do univerzálního smíru, jenž se vztahuje na občany říšských měst, leč ve své snaze narážejí nejen na odpor některých císařských hodnostářů (císař Ferdinand III. byl v tomto směru mnohem smířlivější), ale především na protest samotné chebské městské rady, v níž si katolíci udrželi zásadní převahu. O vánočních svátcích pak přerůstá ideologický spor v lidové půtky (evangelíci rušili katolické bohoslužby, přičemž se veřejně přihlásili k patronátu švédské královny Kristiny), následkem čehož je i císař pohnut k vydání dekretu, jímž zakazuje ve městě Chebu veškeré působení evangelických predikantů. Reformovaní členové městské rady jsou vyměněni a katolické náboženství je uznáno za jediné přípustné vyznání víry uvnitř chebského okrsku.
-
Rok 1650 možno označit z hlediska řádu Tovaryšstva Ježíšova za rok dvou úmrtí: 5. ledna zemřel ve Vídni nadační pán chebských jezuitů Jindřich Šlik, jenž převedl v závěti sepsané 9. července 1638 všechny své donátorské závazky vůči řádu na svého jediného syna a dědice Františka Arnošta (viz výše) a 12. ledna pak opustil své bratry i první chebský superior Jan Emmerich, kterého o půl roku později nahradil - jsa slavnostně uveden 31. července 1651 (v den sv. Ignáce) - P. Hubert Hochlichter. Ten však na rozdíl od svého předchůdce nastoupil do čela chebského Tovaryšstva Ježíšova již jako jeho první úřadující rektor, neboť 8. března téhož roku povýšil generál jezuitského řádu František Piccolomini chebskou rezidenci na právoplatnou kolej. O finančních problémech jezuitů po smrti Jindřicha Šlika bylo podrobně pojednáno, na tomto místě si pouze připomeňme, že 24. června 1652 byla mezi provinciálem Tovaryšstva v Cáchách P. Ondřejem Schambogenem a Františkem Arnoštem Šlikem, pánem v Plané, Kočově, Hauenštejně (Horní Hrad), Měděnci, Velíši, Altenburgu, Kopidlnu a Kunštátu uzavřena smlouva o dlužném vyrovnání, na jejímž základě se hrabě zavázal splatit posmrtný odkaz otcův, a to v pěti ročních lhůtách po 10000 zl., "z lásky a z úcty k Tovaryšstvu" navýšených o dalších 600 zlatých určených k vydržování a zvelebování chebské koleje, kterýžto slib byl následně podtržen hotovostním darem 5000 zl., (a později dalších 1500 zl.), za něž řád pravděpodobně vyplatil statek v Pomoklech u Plzně (jenž byl následně prodán Johanitu Morakovi, rytíři von Mohrenfels za 18000 zl., po jehož smrti přešel - roku 1676 - do majetku kláštera v Teplé). Mimo tohoto zvláštního daru však hrabě podmínky dojednání neplnil, avšak zaručil vzniklý závazek (na základě jezuitské stížnosti a výnosu městského purkrabího) majetkem svých statků. Toto ručení padlo 5. listopadu 1665, kdy bylo řádu vyplaceno zbývajících 30000 zl. (Není zcela zřejmé, zda-li požadovanou sumu vyplatil sám František Arnošt, či spíše hrabě Joachim von Sinzendorf, který zastavené statky 9. listopadu 1665 od hraběte Šlika koupil.) Ale nebyla to pouze fundace Šlikovská, která podporovala existenci a činnost Tovaryšstva Ježíšova v Chebu. Ještě v roce 1651 obdržel řád od bratrů Johanna Andrease a Johanna Adama Marstadta zahradu na Mostním předměstí (za níž však musel vystavit obecní radě revers, jímž se zavazoval bezodkladně uhradit daně připadající na tento pozemek) a téhož roku mu generál Melchior hrabě von Hatzfeld daroval již dříve slíbený poplužní stateček Hradiště a k rozšíření koleje také dva Tannerovy domy (Jan Kryštof Tanner byl vypovězený luteránský měšťan) na Kostelním náměstí, které však museli jezuité obratem postoupit magistrátu (za 2000 zlatých), neboť podle regule městského privilegia nebylo Tovaryšstvu dovoleno vlastnit žádný majetek podléhající tržním podmínkám. Také poplužní dvůr byl zanedlouho prodán Tannerovým dědicům.
-
Roku 1653 slavilo mnohdy namáhavé a vysilující katolizační úsilí řádu Tovaryšstva Ježíšova v Chebu konečné vítězství a završilo tak první, po všech směrech rozhodující (obrannou, bořící, patrizující) etapu svého apoštolského poslání. Opět - bezmála po stu padesáti letech - ocitá se téměř veškeré chebské obyvatelstvo pod svátostnou ochranou papežova majestátu. Zatvrzelými luterány zůstávají toliko Zedtwitz na Libštejně (Libá) a vdova z Trautenberku se svými třemi syny na Vildštejně (Skalná). Je nabíledni, že tímto směrem vede kárající i žehnající ruka rektorova řez jezuitských misií. Na Hod Boží svatodušní přijíždí na Libštejn zkušený misionář P. Ondřej Kuhn, leč ve víře pevný a neoblomný Zedtwitz se přes veškeré kazatelovy výhrůžky ani přes všechno upřímné a zanícené přesvědčování nehodlá svého "bludného" vyznání vzdát, pročež je (pod světskou mocí) ze zboží i země vypovězen. Avšak zůstává jemu poddaný lid, který kupodivu trvá ve víře bývalého pána a staví se za štítem spravedlivého rozhořčení proti nenáviděnému páteru Kuhnovi, jenž v listě ze 17. června 1653 adresovaném představenému chebské koleje doznává, že jeho mise nedosahuje předpokládaných výsledků a že vzdorovité obyvatelstvo odmítá jakkoli přispět na jeho obživu a ubytování. Následuje intervence na císařském dvoře, připiš panovnické kanceláře (datovaný 2. srpna 1653) a konečně i příchod vojáků na Libštejn. A hle: dne 14. září roku 1653 prohlašují okolnostmi přesvědčení venkované, že dobrovolně a z čisté víry přistupují ke katolickému náboženskému vyznání. Podobný osud vepsal se i na pergamen historie vildštejnské, ježto tamějšímu obyvatelstvu byla dána ke konverzi šestinedělní lhůta, která došla pod inspirativními dojmy z událostí na Libštejně všeobecného naplnění. Rokem 1653 tedy můžeme uzavřít první období působnosti řádu Tovaryšstva Ježíšova v Chebu, období, jehož charakteristice byla věnována tato práce. V následujících letech se majetková moc i politický vliv řádu v městské společnosti nadále upevňují a s přibývajícím jměním roste také aktivita stavební a donátorská. Pro ilustraci zde uveďme několik konkrétních statistických údajů: Ve druhé polovině 17. století se majetek jezuitské koleje navýšil o statky: Starý Hrozňatov (zakoupený 14. července 1658 chebským rektorem Andreasem Kachmannem od loketského vlastníka - pána z Krásna a Otova - za 17750 zlatých), Podmokle (zakoupený roku 1660 za 16000 zl. rýn. a prodaný roku 1667 za 18000 zl.), Milíkov s Těšovem, Mokřinu a Smrkovec (zakoupený roku 1756 za 62000 zl.). Roku 1771 činil celkový roční příjem koleje 6758 zl. rýn., z nichž částka 2388 zl. připadla na splácení úroku z dluhů (59719 zl.) a zbytek na vydržování dvaceti řádových bratrů. O dva roky později byl veškerý majetek koleje odhadnut (bez ceny kolejní budovy) na 131115 zl. U zrodu nejvýznamnějšího zakladatelského počinu chebských jezuitů stál představený koleje rektor Jan Jiří Dasselman, který dal roku 1664 postavit u obce Starý Hrozňatov poutní kapli Loretto a kostel Zvěstování Panny Marie s křížovou cestou a 29 zastaveními. Téměř o sto let později (roku 1758) vzniká ve Starém Hrozňatově (přestavbou staré zámecké kaple) z odkazu jezuity P. Kašpara Wagnera nový filiální kostel sv. Trojice.
-
17. září roku 1773 byl listem císařovny Marie Terezie adresovaným česko-rakouské dvorské kanceláři (příkaz vydán na základě papežského breve z července téhož roku) řád Tovaryšstva Ježíšova v habsburské monarchii zrušen. Pro správu majetku zrušených řeholních společenství vznikl zvláštní náboženský fond, do něhož spadl i majetek chebských jezuitů. (Jeho nejvýznamnější položku tvořily vedle chebské rezidence statky Starý Hrozňatov a Milíkov. Starý Hrozňatov byl posléze prodán za 54605 zl. pražskému měšťanovi Johannu Nonnerovi a Milíkov darován knížeti Metternichovi.) Budova konventu připadla armádě a všichni řádoví bratři přešli do nucené penze. Poslední dva chebští jezuité zemřeli ve městě na počátku 19. století - Anton Kögler roku 1822 a Adalbert Liebscher roku 1830. Oněch 150 let českých dějin po Bílé hoře je již od dob národního obrození chápáno jako období úpadku a temna (označení často připisované Aloisi Jiráskovi, leč ve skutečnosti ražené již první generací obrozeneckou), jako období ofenzívy katolické, období duchovní, kulturní a v jistém slova smyslu i politické nadvlády řádu Tovaryšstva Ježíšova. - Budiž, není smyslem této práce s uvedeným názorem polemizovat, naopak, nelze pochybovat o tom, že role, kterou sehráli Synové sv. Ingáce v kontextu národní a v našem případě chebské historie, patřila k těm nejpřednějším, leč spornou zůstává míra ospravedlnitelnosti, kterou lze jejich snahám a skutkům připsat, míra, která v jistých poměrech bezpochyby převažuje - na dějinných miskách vah oné slepé, neproniknutelné bohyně - veškerou míru oprávněného zavržení. A stanou-li jednoho dne také chebští jezuité před Jejím (Jeho) soudným stolcem, aby splatili věčnosti svůj počet z této míry, pak to budou v první řadě zásluhy pedagogické a vychovatelské, které po právu odlehčí úroku jejich činů. A dozajista nebude opomenuta ani aktivita stavitelská, jež společně se dvěma výše jmenovanými popisuje - dnes již pohříchu písmem značně vybledlým- snad nejvíce listů ve druhém díle kroniky jejich řádových dějin v Chebu.
-
DODATKY:
-
(1) Konstituce, duch a cíle Tovaryšstva Ježíšova.
-
Poslání řádu Tovaryšstva Ježíšova štěpí se ve dva základní proudy: na jedné straně je to posvěcení sebe sama skrze modlitbu, svátost, svědomí, pokání a zachovávání poslušnosti pod kontrolou řádových bratří, na druhé pak péče o spásu bližních skrze činnost kazatelskou, misionářskou a předně pedagogickou v duchu přísné katolické víry. Ze zvláštních, pro řád specifických předpisů, které ustanovil jeho zakladatel dlužno uvésti např. tyto: Tovaryšstvo nekoná své modlitby v chóru - tj. společně, Tovaryšstvo nemá předepsáno žádných výjimečných kajícných skutků ani jednotného řádového oděvu (charakteristická klerika španělských kněží je až pozdějším nekodifikovaným zvykem), hlavní pohnutkou a zásadou činnosti řádu je toliko čistá láska k Bohu, která zapovídá projevovat citovou náklonnost ke stvoření, vyjadřuje se modlitbou, cvičením, umrtvováním a nepřipouští účast na všelikém majetku světském; jako přední ctnost zdůrazňuje Ignác především poslušnost (zvláště co se misií týče), a to v nejpřísnějším slova smyslu. Konečným cílem duchovní praxe je pak rozplynutí vlastní individuality ve fyziognomii řádu, smyslem: následování Ježíše Krista, spása bližního, vzdělání mládeže a lidu, šíření křesťanského náboženství ve všech končinách světa. Řád Tovaryšstva Ježíšova nebyl založen proto, aby potíral protestantismus (což je představa velmi rozšířená), nýbrž pro službu Kristu v církvi (jak zmíněno: v institucionální církvi) a k práci na vnitřní obnově a prohloubení křesťanského života. Jeho duch naznačený již heslem "Omnia ad maiorem Dei gloriam", dá se nejvýstižněji vyjádřit jako: sebeobětavá práce ku dosažení apoštolského života, a to ve smyslu náboženském, mravním i hmotném. K tomu směřuje celý řád, jeho zřízení, založení, správa a k tomu prakticky navádějí tzv. "duchovní cvičení", z nichž řád jako by povstal, jimiž se udržuje a obnovuje až do dnešních dnů. Duchovní cvičení (konané kněžími i laiky), lat. exercie, trvají zpravidla čtyři týdny. První týden je věnován očištění mysli a srdce (samota, odříkání, zpytování svědomí, generální zpověď; rozjímající se vrhá na podlahu, aby za pokrytými okny - ve tmě oblouzeného ducha - dohlédl závratných hlubin svého dědičného hříchu), následující tři pak úvahám o životě, utrpení a smrti Ježíše Krista, modlitbám, askezi, usebrání. (Ve druhém týdnu se úvahy rozjímajícího obrací k veřejnému působení Božího Syna, což má vésti k nalezení smyslu činnosti a práce, v posledním týdnu pak bývají odhalena okna a jasný paprsek světla proniká do cely i vědomí vnitřně očištěného jezuity.) Průběh exercií podléhá přesným pravidlům formulovaným sv. Ignácem a každý člen řádu je musí prodělat nejméně dvakrát v životě (po prvé v noviciátě, po druhé po ukončení studií). Mimoto se všichni členové řádu účastní jednou do roka kratších, šesti až desetidenních exercií a každodenního duchovního cvičení, sestávajícího z hodinové meditace a pěti, podle denních dob rozdělených rozjímání (konsiderace) uvozených přípravnou modlitbou (prosba o milost Boží) a dvěma následujícími preludiami (předehrami, z nichž první záleží v duchovním zpřítomnění biblického místa, osoby či události a druhá v prosbě o dispozici (náladu), jež odpovídá bolu a lítosti prožívaných při Kristově utrpení a posléze i radosti pociťované při jeho z mrtvých vstání. Následující meditace konaná v naprostém osamocení a uzavřenosti ponořuje exercitanda (meditujícího) veškerou energií smyslového citu do říše biblické fantazie (představy pekla, vzkříšení, očistce, Boží milosti apod.).
-
Řád se skládá ze čtyř rozličných tříd (stavů). Nejprve jsou to novicové, a to trojího druhu: jedni určení pro stav kněžský, druzí jako laikové (domácí práce) a třetí, kteří se buď stanou (na základě rozhodnutí představených) knězi, a nebo zůstanou světskými členy řádu (frátery). Noviciát trvá dva roky, což představuje jakousi zkušební lhůtu pro obeznámení se s pravidly a duchem řádu. Další třídu tvoří scholastikové schválení (scholastici approbati) či studenti, kteří po složení příslušných řeholních slibů buďto studují, nebo sami vyučují v řádových školách (do této třídy mohou patřit i bratři laici), a to po dobu osmi až patnácti let. Třetí stav se skládá z řádných pomocníků čili koadjutorů (coadjutores formati), kteří se opět dělí na pomocníky pro záležitosti časné a pomocníky pro záležitosti duchovní. První z nich (coadjutores formati temporales) jsou bratři laikové vykonávající různé služby v řádě (péče o kostel, kuchyň, umělecké a řemeslné práce apd.), druzí (coadjutores formati spirituales) kněží, jejichž posláním je duchovní služba (především služba misijní). Poslední třídu pak tvoří tzv. professové rozdělení na professy tří slibů (professi triům votorum), kteří složili tři sliby oddanosti k řádu a professy čtyř slibů (professi quattuor votorum), kteří přidali k prvním třem i slib čtvrtý. Z těchto se pak volí: generál řádu, jeho asistenti, admonitor, provinciálové, představení domů professních a deputovaní zvolenci ku generální kongregaci. Jezuitovi je umožněno skládat sliby opravňující ke vstupu do této třídy až po 33. roce věku a čas příslušné zkoušky, kterou je nucen vykonat (tempus probationis) trvá 15 až 18 let. Každé z uvedených tříd přináleží určitý počet řeholních slibů (se vzrůstající závazností), zkoušek a exercií.
-
Domy (kláštery) Tovaryšstva Ježíšova jsou paterého druhu: noviciát, kolej (buďto prostá a nebo se semináři), dům professní, rezidence a misionářské stanice. Novici bydlí v noviciátě (domus probationis), kde jsou za dozoru novic- mistra a jeho koadjutora (pomocníka) vedeni k modlitbě, rozjímání, ke spasitelné četbě, k práci duševní a k sebezáporu. Kolej bývá svěřena rektorovi a je určena ke vzdělávání scholastiků, přičemž první dvě léta jsou věnována učení humanitnímu (gramatika, poetika, řečnictví, filozofie, matematika a fyzika) a další tři teologii. Noviciáty a koleje mohou míti jmění, aby se případný hmotný nedostatek nemohl odrazit na kvalitě studia. Jinak je tomu však u domů professních, jimž řádová konstituce majetek zapovídá, pročež jsou řádní koadjutoři a professové konající práce apoštolské nuceni spoléhat na výnos almužen. Představený rezidence sluje superior a vykonává s určenými professy nebo řádovými koadjutory duchovní správu v menším obvodu či v misionářské stanici. Nejvyšší moc v řádě mají generální kongregace (všeobecná shromáždění), jichž se účastní generál či jeho zástupce - vikář, asistenti (pomocníci) generálovi, provinciálové nebo jejich zástupci a dva vyslaní professové jakožto představitelé každé provincie. Tito bývají voleni na kongregacích provinciálních, jež se skládají z provinciála, rektorů a starších professů každé provincie. Professů musí být alespoň dvě třetiny. Generální kongregace svolávaná generálem (mimořádná) či jeho asistenty (řádná - zpravidla po smrti generála) je jediná řádová instituce oprávněná dávat a měnit zákony (konstituce), rušit koleje a professní domy či soudit a sesadit generála řádu, který má plnou moc jurisdikční a administrativní (ve věcech duchovních i světských), jmenuje představené provincií (provinciály), pro každou provincii čtyři konsuly (rádce) a jednoho admonitora, dále jmenuje rektory kolejí (jejichž konsultory a admonitora jmenuje provinciál) a superiory, kteří jsou povinni společně s rektory podávat generálovy jednou za čtvrt roku podrobné zprávy. Generál řádu sídlící v Římě má k dispozici několik od generální kongregace zvolených asistentů (pro jednotlivé země), jakožto úředních pomocníků a rádců. Významným je také úřad generálního admonitora (napomínatele či rady), jenž je oprávněn nejen generálovi radit, ale také jej popřípadě napomínat. Podobnou funkci jako generál, avšak na nižších úrovních, zastávají jednotliví provinciálové, kteří jsou představení všech jezuitských domů a členů v určité zemi či okrsku. S provinciálem působí čtyři konsultoři a admonitor. Všechny řádové úřady vyjma úřadu generála bývají svěřovány vybraným jednotlivcům pouze na určitou dobu.
-
(2) Doporučená literatura.
-
Bílek, T. V., Dějiny konfiskací v Čechách po roce 1618, d I-II, 1882-3.
Bílek, T. V., Dějiny řádu Tovaryšstva Ježíšova a působení jeho vůbec, 1897.
Bílek, T. V., Reformace katolická., 1892
Bílek, T. V., Statky a jmění kolejí jesuitských v království Českém, 1892
Denis, A., Čechy po Bílé hoře 1-2, 1931.
Denis, A., Konec samostatnosti české, 1921.
Franzen, A., Malé církevní dějiny, 1992.
Jakubec, J., Dějiny české literatury, 1929.
Janáček, J., České dějiny, Doba předbělohorská, kniha 1., díl 1-2,1971.
Janáček, J., Rudolf II a jeho doba, 1987.
Kadlec, J., Církevní dějiny (skripta), I-IV.
Kadlec, J., Přehled českých církevních dějin, 1991.
Kafka, F., Bílá hora a české dějiny.
Klíma, A., Čechy v období temna, 1958.
Kořán - Rezek - Svátek - Prášek, Dějiny Čech a Moravy I-III., 1941.
Kranz, G., Ignác z Loyoly - zakladatel jezuitu, 1990.
Kryštůfek, F. X., Dějiny církve katolické ve státech rakousko - uherských, 1889.
Kryštůfek, F. X., Všeobecný církevní dějepis IH. díl, 1889.
Kyralová, M., Ignác z Loyoly, 1992.
Medek, V., Cesta české a moravské církve staletími, 1982.
Obrazy z kulturních dějin českých I-II, 1891.
Opočenský, H., Protireformace v Čechách po bitvě na Bílé hoře, 1921.
Oliva, V., Tovaryšstvo Ježíšovo, 1910.
Paměti svatého Ignáce z Loyoly, 1922.
Pekař, J., Bílá hora, 1921.
Procházka, M., Missie jesuitské vůbec, 1886.
Pröckl, V., Eger und das Egerland I., 1845.
Ráček, B., Československé dějiny, 1933.
Slavata, V., Přehled náboženských dějin českých, 1912.
Svátek, J., Obrazy z kulturních dějin českých I-II., 1891.
Svoboda, J., Katolická reformace., 1888.
Šamánková, E., Cheb, 1974.
Thompson F., Svatý Ignác z Loyoly, 1922.
Vacek F., Jesuité - v Ottové slovníku naučném, díl XIII.
Vlček, J., Dějiny české literatury MI., 1960.
Výbor z listů a instrukcí svatého Ignáce z Loyoly, 1940.
Winter, E., Tisíc let duchovního zápasu, 1940.
Zlámal, B., Církevní dějiny české a moravské (skripta).
-
<<<
Autor: Jan Bittl
-