PŘEHLED CHEBSKÝCH DĚJIN
OD POLOVINY 13. STOLETÍ DO ROKU 1322
-
Tento příspěvek formou letopisu seznamuje čtenáře s nejvýznamnějšími událostmi ze života politického, diplomatického, společenského ale i duchovního, tak jak se chronologicky odehrály od poloviny 13. století až do roku 1322, jenž je v dějinách Chebu i celého Chebska naprosto přelomovým.
-

Před rokem 1247
do města přichází žebravý mnišský řád minoritů neboli františkánů. O čtvrt století později je následuje ženská odnož františkánské řehole - klarisky. Již v první polovině 13. století nachází v Chebu své působiště Řád německých rytířů.

Počátek roku 1266
obsazením Chebska oddíly českého krále Přemysla Otakara II. je ukončena více jak stoletá vláda štaufského rodu nad zdejším krajem.

Květen 1266
za přítomnosti nejvýznamnějších šlechticů a nejvyšších úředníků království vydal 4. května Přemysl Otakar II. listinu, kterou potvrzoval chebským měšťanům všechna dosavadní práva, výsady a svobody, jež město v minulosti obdrželo od římských králů a císařů. Tato privilegia navíc rozhojnil o nová. Osvobodil měšťanstvo například od povinnosti platit mýtné a clo z kupeckého zboží. Toto výhodné a zároveň výnosné opatření se vztahovalo na veškeré země pod Přemyslovou správou.

Duben 1267
je doložen první chebský královský purkrabí (burggravius Egrensis), jímž se stal český šlechtic Jaroš z Fuchsberka.

Rok 1270
v důsledku obrovského požáru lehla převážná část města popelem. Fatálně byl poničen rovněž klášter minoritů s farním kostelem. Nová výstavba, jež byla následně zahájena, dotvořila půdorysnou dispozici historického jádra tak, jak se v základních rysech dochovalo dodneška.

Rok 1275
vojsko římského krále Rudolfa I. Habsburského obsadilo, během pochodu do Rakous, chebský region.

Podzim 1276
Přemysl Otakar II. se po složitých jednáních vzdal Chebska a také alpských zemí ve prospěch svého protivníka, Rudolfa Habsburského. Skončila tak krátká epizoda prvního přičlenění chebského kraje k českým zemím.

Rok 1277
v listině z tohoto roku je Cheb poprvé ve své historii označen jako říšské město - civitas imperii.

Srpen 1278
v bitvě na Moravském poli porazil Rudolf Habsburský Přemysla Otakara II. Český panovník zahynul v boji. Byl tak definitivně rozhodnut letitý svár obou vladařů.

Rok 1279
do Vídně se vypravila chebská městská delegace, aby vítěznému Rudolfovi složila slavnostní hold. Tento prozíravý či lépe řečeno pragmatický skutek byl náležitě odměněn. Listinou ze 7. června téhož roku stvrdil římský král Chebu veškerá stávající privilegia, která rozmnožil o řadu dalších práv a výsad, z nichž nejvýznamnějším se stalo osvobození od cel a mýt, jež se vztahovalo na celé říšské území.

Leden 1285
v Chebu se sešel říšský sněm. Na programu jednání však nebyly pouze politické záležitosti. Ve městě se totiž konala slavnost nebývalých rozměrů. Za přítomnosti nejvyšších říšských feudálů a hodnostářů, ať již světských či církevních, nechyběl například vévoda bavorský a opavský, markrabě braniborský, biskupové z Naumburgu, Merseburgu a Prahy, vysvětil řezenský biskup Jindřich, kostel minoritů, jež byl součástí komplexu budov františkánského kláštera. Při této příležitosti byl v Chebu rovněž oficiálně uzavřen sňatek mezi českým panovníkem Václavem II. a dcerou římského krále Rudolfa, Jitkou.

Jaro 1289
Václav II. projednával v Chebu se svým tchánem, Rudolfem Habsburkým, otázku volby příštího římského panovníka. Při této příležitosti Habsburk Václavovi potvrdil čestný a mimořádně prestižní úřad nejvyššího říšského číšníka, stejně jako kurfiřtskou hodnost českého vladaře.

Říjen 1291
po smrti Rudolfa I. Habsburského (červenec 1291) se mezi zeťem zesnulého římského vladaře, českým panovníkem Václavem II. a vévodou bavorským a současně falckrabětem rýnským Ludvíkem II. řečeným Přísný, rozhořel spor o území Chebska. Proto byla na říjen roku 1291 prostřednictvím norimberského purkrabí sjednána schůzka obou vladařů. Na poloviční cestě mezi Chebem a klášterem ve Waldsassenu došlo k setkání, které, kromě dohody o koordinaci společného boje proti příhraničním loupeživým rytířům, lapkům a jiným raubířům, přineslo také novátorské a na tehdejší dobu značně neobvyklé ujednání, dle něhož ponechali obě zainteresované strany rozhodnutí o budoucnosti Chebu a okolí na svobodné vůli a samostatném úsudku jeho obyvatel. Volba nakonec dopadla jednoznačně a navíc příznivě pro syna nešťastného Přemysla Otakara II. Měšťané se bez velkého otálení vyslovili ve prospěch českého krále, jemuž zároveň přísahali věrně a oddaně sloužit až do té doby, než bude opět obsazen římský trůn, uprázdněný skonem Rudolfa I. Habsburského.

Počátek přímé vlády Václava II. nad Chebskem
v severozápadní části městského obvodu, na levém břehu řeky Ohře, přímo naproti starší císařské falci, byl vybudován dnes již neexistující tzv. Václavův hrad. Přesný časový údaj, kdy byl založen, se v historických pramenech nedochoval. Důvodem, který Václava II. pohnul k jeho výstavbě byl nejspíše fakt, že dosavadní chebský hrad, plnící funkci královské pevnosti, ležel v srdci svobodného říšského města a mohl jím proto být kdykoliv bezprostředně ohrožen. A právě k nápravě této nezáviděníhodné a strategicky nepříliš výhodné pozice měl velkou měrou přispět nový hrad, představující nezávislou výspu či lépe řečeno záštitu přímé vladařské moci, která by dokázala účinněji hájit panovníkovy zájmy a současně podpořit jeho mocenskou základnu v celé chebské oblasti.

Rok 1292
proběhla volba nového římského krále, ze které poněkud překvapivě vítězně vyšel nikoliv syn zemřelého Rudolfa I. Habsburského, Albrecht, nýbrž nepříliš známý hrabě Adolf Nassavský, jenž za tento úspěch ovšem vděčil především českému panovníkovi. Zřetelným vyjádřením díků nového římského vladaře se stal závazek sňatkového spojení Přemyslovců s Adolfovým rodem či s touto záležitostí přímo související ujištění v komplikované otázce držby Chebska. Jednalo se totiž v podstatě o spojité nádoby. Celou chebskou oblast Václav II. získal nepřímo jakožto zástavní zboží nebo lépe řečeno věno své dcery Agnes, jež byla přislíbena Adolfovu synovi Ruprechtovi. Právě potvrzení legitimních nároků na tuto významnou enklávu na západě českého království, z níž bylo navíc možno kontrolovat strategické přístupy do říšských oblastí, se stalo cenou za ruku Václavovy dcery. Tímto aktem se tedy změnil charakter dosavadní držby chebského regionu. Václav II. ho dosud ovládal na základě svobodného rozhodnutí místních obyvatel z podzimu roku 1291. Jeho úkolem bylo chránit zdejší území do té doby, než se úřadu ujme nový římský král. Vztah ochranný se nyní proměnil ve vztah zástavní.

Rok 1293
chebský městský rychtář nese označení „Richter“. První historicky známý rychtář je ovšem doložen již o více jak padesát let dříve, roku 1242, kdy byl ale nazýván „Judex civitatis“.

Květen 1294
listinou signovanou 24. dne tohoto měsíce schválil Václav II. záměr dominikánského řádu vybudovat ve městě, v dnešní Kamenné ulici, klášter s kostelem. Velkou měrou se na tomto panovníkově rozhodnutí podílel bratr římského krále Adolfa Nassavského Dieter, pozdější arcibiskup trevírský, jenž se zákonitě stal také prvním převorem nově budovaného konventu.

Přelom 13. a 14. století
teritoriální rozsah tehdejšího Chebska doznal zásadních změn. Proces postupného zcizování jeho periferních oblastí ostatně započal ještě v době, kdy zdejší kraj ve svých rukách pevně drželi příslušníci mocného rodu Štaufů. O nejznatelnější redukci území historického Chebska se v průběhu 13. století na západě přičinili norimberští purkrabí z rodu švábských Hohenzollernů, jimž na jihu zdatně sekundovali bavorští Wittelsbachové, které navíc na severozápadě doplňovali fojtové z Weidy a z Plavna. Na přelomu 13. a 14. století se tak chebský kraj nacházel v situaci, kdy byl ze západu, jihu a severu obklopen doménami výše zmíněných feudálních pánů.

Přelom 13. a 14. století
na konci 13. a na počátku století čtrnáctého se začaly povážlivě množit rozpory a konflikty mezi městem Cheb a oporami panovnické svrchovanosti v chebském kraji. Mračna se totiž začínala stahovat nad dosud stále mocným ale přece jenom slábnoucím reliktem štaufské éry - chebskými ministeriály. Původně se jednalo o nesvobodné služebníky feudálních pánů, kteří byli povoláváni k plnění rozmanitých správních, hospodářských ale hlavně vojenských úkolů. Feudálové jim bez rozpaků svěřovali obvykle ty nejodpovědnější a nejčestnější funkce, jelikož z důvodu svého nízkého a nesvobodného původu byli vděčnější a proto i spolehlivější než svobodní leníci. Na Chebsku zažili zlatý věk během 120ti let štaufské vlády, kdy se ministerialita konstituovala ve specifickou společenskou vrstvu sestávající z více jak čtyřiceti rodů, která ve svých rukou držela téměř veškerou moc. K prvnímu otevřenému střetu došlo právě na přelomu 13. a 14. století, kdy podle svědectví kronikářů dobyla chebská branná hotovost kolem dvanácti ministeriálních hradů. Větší či menší boje pokračovaly po celé 14. století. Posledním sídlem, které potkal tento trpký osud, se v roce 1509 stala Libá.

Počátek podzimu 1304
nový římský král Albrecht Habsburský požádal svého švagra Václava II. o navrácení Chebska, zástav v Míšni a Horní Falci a postoupení výnosů kutnohorských dolů na dobu šesti let. Poté, co se dočkal zamítavé odpovědi, uvalil v létě roku 1304 na českého vladaře říšský acht (klatbu) a na počátku podzimu vpadl s různorodým vojskem složeným ze všech koutů Evropy do Čech a na Moravu. Ovšem defenzivní a mimořádně lstivá taktika Václava II. zapříčinila, že Albrechtova výprava skončila úplnou blamáží. Se začátkem zimy se zbědované vojsko muselo s nepořízenou vydat na zpáteční cestu. Jediným hmatatelným úspěchem římského panovníka se nakonec stalo obsazení chebského regionu, kterého se habsburské oddíly dokázaly zmocnit již na počátku tažení.

Březen 1305
jednu z prvních velmi důležitých výsad, které nový pán chebského regionu, římský král Albrecht Habsburský, pro město vydal, představovala listina ze 7. března roku 1305, jež kodifikovala obchodní vztahy mezi Chebem a Norimberkem. Bylo dojednáno časově neomezené odstranění veškerých dosavadních cel a ostatních dávek, jež k oboustranné nespokojenosti dosud zatěžovaly většinu kupeckého zboží i jiných komodit.

Počátek léta 1305
těžce nemocný Václav II. uzavřel s Albrechtem Habsburským kompromisní dohodu, na jejímž základě se oficiálně zřekl Chebska a práv v Míšeňsku. Římský panovník souhlasil po těchto ústupcích s obnovením statutu quo ante bellum. Území Chebska se tak načas znovu zařadilo mezi bezprostřední a nepopiratelná říšská zboží. Záhy po ukončení diplomatických rozhovorů, zrána 21. června 1305, Václav II. zemřel. Nástupcem se stal jeho jediný legitimní mužský potomek, tehdy šestnáctiletý Václav III.

Červen 1305
dalším ze série výsostných práv a svobod, které v průběhu prvního desetiletí 14. století udělil městu Cheb římský vladař Albrecht Habsburský se 25. června 1305 stalo privilegium přiznávající chebským měšťanům úplnou soudní samostatnost. Tato zcela klíčová zásada zaručovala jednak autonomii městského soudnictví a dále pak znemožňovala předvolání chebských obyvatel před jakýkoliv cizí soud a to i v takovém případě, kdy se žalující straně nepodařilo svých práv před chebským městským soudem dobrat.

Jaro 1306
Chebským se podařilo na Albrechtovi vydobýt povolení ke konání čtrnáctidenního trhu, čímž byla úspěšně završena předchozí iniciativa městské rady, jež se pokoušela dosáhnout prodloužení dosavadních maximálně osmidenních jarmarků. V souvislosti s jejich pořádáním dále římský král přislíbil držet ochranou ruku nad každým kupcem, jeho majetkem a zbožím a to nejen po dobu pořádání jarmarku ale i během cesty těchto obchodníků do Chebu a poté zpět do jejich domovů.

Rok 1306
na Chebsku se naposledy objevuje termín ministeriales. Po tomto datu se pro členy někdejších ministeriálních rodů užívá již pouze označení miles - nobilis - civis nebo jejich německé ekvivalenty ritter - edelherr - bürger. Zbylí ministeriálové splynuli v průběhu následujících desetiletí s místní šlechtou či položili základy patriciátu vznikajícího chebského městského státu.

Srpen 1306
v časném odpoledni 4. srpna došlo v děkanském domě v areálu starého olomouckého hradu k zákeřné a nikdy neobjasněné vraždě posledního mužského potomka jediného původem domácího panovnického rodu, krále Václava III. Smrtí v pořadí sedmého držitele královského majestátu v našich dějinách byla po více jak čtyřech stoletích násilně završena přemyslovská éra. Česká koruna se stala ženským lénem.

Podzim 1306
do Chebu osobně zavítal římský král Albrecht Habsburský. V průběhu pobytu na zdejší císařské falci rozhodnul o nařízení, na jehož základě bylo do praxe uvedeno vybírání daňových dávek ode všech obyvatel přímo ve městě bydlících nebo v chebském regionu usedlých a to bez rozdílu stavu.

Jaro 1310
v Chebu se sešel říšský sněm projednávající spor města Erfurtu s markrabětem míšeňským Friedrichem I. zvaným Pokousaný. Při příležitosti tohoto slavnostního setkání propůjčil nový držitel římského královského důstojenství Jindřich VII. Lucemburský, Albrechtu VI. Notthafftovi úřad správce říšských hvozdů na Chebsku, jenž byl s tímto bývalým mocným chebským ministeriálním rodem spjat již od počátku 14. století.

Březen 1311
český král svolal do Chebu shromáždění říšských světských i církevních hodnostářů. Za účasti kupříkladu mohučského arcibiskupa Petra z Aspeltu, würzburského biskupa Andrease, lantkraběte Fridricha Durynského, rýnského falckraběte Rudolfa a norimberského purkrabí Fridricha, se projednávala otázka vykoupení zástavního práva Fridricha Habsburského na markrabství moravské. Jindřich VII. Lucemburský totiž zastavil Moravu rakouským Habsburkům za příslib vojenské pomoci pro syna Jana při dobývání Čech. Jelikož si Jan nakonec vystačil s vlastními silami, hodlal nyní Moravu vyplatit. Dne 23. března 1311 byla proto v Chebu uzavřena smlouva, na jejímž základě se habsburský vévoda za sumu třiceti tisíc hřiven stříbra vzdal veškerých nároků.

Prosinec 1312
římský panovník Jindřich VII. Lucemburský vydal během pobytu ve Florencii pro Chebsko důležité nařízení zasahující do oblasti soudního práva a náležitě reglementující adekvátní trestní postihy za násilné delikty. Listinou signovanou 15. prosince 1312 ustanovil následující. Pokud se nějaký chebský měšťan dopustí vraždy a dobrovolně a náležitě se nevyrovná s rodinou oběti, mají dvě třetiny pachatelova majetku připadnout nejbližším pozůstalým a zbylá třetina má být úředně zabavena rychtářem. Dokonaný mord tedy znamenal faktickou likvidaci veškerého násilníkova jmění. Vykonavatelé právní a soudní moci tak byli obdařeni účinným a snad též dostatečně odstrašujícím privilegiem.

Léto 1314
nenadálá smrt Jindřicha VII. Lucemburského v létě roku 1313 nanovo otevřela další kolo zápasu o římský trůn. Nemalou snahu o zisk říšské královské koruny začali záhy vyvíjet dva uchazeči. Jedním z nich byl bavorský vévoda Ludvík IV. z rodu Wittelsbachů a druhým rakouský vévoda Fridrich Habsburský řečený Sličný. Český vladař Jan Lucemburský se přiklonil na Ludvíkovu stranu. Otevřená podpora Wittelsbachových nároků měla být ovšem vykoupena rozsáhlou odměnou, již si český panovník hodlal na Ludvíkovi razantně a zcela bez skrupulí vynutit. Během předběžných disputací v létě roku 1314 se bavorský vévoda zavázal k dalekosáhlým ústupkům. Přislíbil Janovi nejen prosazení jeho dědičných rodových zájmů v Lotrinsku, Brabantu či Limburku, dále pak ambicí ve Slezsku a Míšni ale jako kompenzaci předpokládaných výdajů také částku deset tisíc hřiven stříbra, nikoliv však v penězích, nýbrž ve formě zástavy celého Chebska a strategicky položených hradů Floß a Parkstein, což představovalo kořist, o niž mladý český král usiloval především.

Prosinec 1314
poté, co bavorský vévoda Ludvík, díky vydatné pomoci českého panovníka Jana Lucemburského, získal v polovině října římský královský majestát, potvrdil listinou vystavenou 4. prosince 1314 v Kolíně nad Rýnem svému nejvěrnějšímu spojenci předchozí slib zástavy jak Chebska, tak dalších rozsáhlých území.

Srpen 1315
v listině vydané v Mnichově 26. srpna oznámil římský král Ludvík Bavor chebské městské radě a celé měšťanské obci zastavení jejich města spolu s přilehlým krajem českému vladaři Janovi. Zároveň Chebským nařizoval zachovávat Lucemburkovi maximální poslušnost a prokazovat mu obvyklé služby. A to vše až do opětovného vykoupení celého chebského regionu Říší, respektive jejím svrchovaným představitelem.

Březen 1318
v českých zemích panoval na přelomu druhého a třetího desetiletí 14. století neklid. V království se vyprofilovalo několik zájmových skupin domácích feudálů, kteří neustávali ve vzájemných půtkách a malicherných sporech. Do těchto třenic byl až příliš často zatažen i Jan Lucemburský či jeho choť Eliška, jež si nenechala ujít jedinou vhodnou příležitost k opakovaným pokusům o prosazovaní vlastních politických představ. S úmyslem urovnat nejožehavější rozbroje s českými šlechtickými předáky se v březnu roku 1318 sešel Jan Lucemburský na chebském hradě s Ludvíkem Bavorem. Římský vladař měl svými radami a nezpochybnitelnou autoritou přispět k obroušení alespoň těch nejostřejších hran kalících vztah českého panovníka s jeho poddanými.

Duben 1318
v závěru těchto diplomatických disputací potvrdil Ludvík dne 1. dubna, podobně jako řada jeho předchůdců, městu Cheb všechna dosavadní privilegia, výsady a svobody.

Jaro 1321
téměř přesně o tři léta později hostil Cheb ve svých zdech římského a českého krále znovu. Neprojednávaly se ovšem jen politické záležitosti, kromě vojensko-diplomatických příprav na závěrečné střetnutí s Ludvíkovým vzdorokrálem, habsburským vévodou Fridrichem Sličným, se na programu jednání objevila také sňatková aliance Lucemburků s rodem bavorského vévody. Byl zde totiž domluven budoucí svazek mezi Janovou dcerou Markétou a Jindřichem XV. Dolnobavorským, jenž byl synem Ludvíkova příbuzného Oty III.

Září 1322
osmadvacátého dne tohoto měsíce se u zcela nevýznamné bavorské osady Mühldorf odehrálo střetnutí, jež tím nejzásadnějším způsobem předznamenalo osudy Chebska na následující čtyři století. Výsledek bitvy a na něj navazující právní úkony, nově kodifikovaly vzájemný vztah chebského regionu a českého království až do počátku třetího desetiletí 18. století. Na bojišti se proti sobě šikovala dvě nestejně velká vojska. Na jedné straně formoval svých čtrnáct set rytířů Habsburk Fridrich, jemuž měla čelit armáda bavorského vévody Ludvíka a českého krále Jana Lucemburského, jež byla o čtyři sta, do železa zakutých pánů, silnější než její soupeř.

Říjen 1322
vítězové od Mühldorfu, vévoda Ludvík a Jan Lucemburský, se pouhých několik dnů po bitvě sešli v Řezně, kde Bavor dne 4. října signoval listinu, kterou vstupovala v platnost již téměř osm let stará zástava chebského regionu, jenž se nyní tedy konečně stal državou českého vladaře. Dokument obsahoval také ustanovení určující konkrétní podmínky, za nichž mohli římští králové zástavu kdykoliv zpětně vykoupit. Jelikož žádný z Ludvíkových následovníků nikdy v budoucnu sumu stanovenou na dvacet tisíc hřiven stříbra nesložil, zůstalo Chebsko, i přes mnohé spletitosti a četné výkyvy dalšího dějinného vývoje, jednou provždy nedílnou součástí Zemí České koruny.

Říjen 1322
český panovník nikterak neotálel a oprávněnost držby právě získaného nejzápadnějšího cípu království bez odkladu náležitě právně kodifikoval. Stalo se tak prostřednictvím obšírné listiny vydané v Praze, v sobotu před svátkem Šimona a Judy, to znamená dne 23. října. V sedmi článcích stvrdil Jan veškerá dosavadní chebská práva a privilegia, zprostil Chebské českých celních a daňových povinností, přislíbil jak nevměšování do zavedené praxe chebského soudnictví, tak zachování celistvosti a nezastavitelnosti chebského kraje. V neposlední řadě vyjmul Chebsko z pravomoci královského podkomoří, jemuž podléhala všechna ostatní panovníkova města a jeho správu přiřknul přímo sám sobě, respektive pověřenému hejtmanovi.
-
Přehled českých a římsko-německých panovníků v tomto období:
-
Čeští králové:
1253-1278 - Přemysl Otakar II.
1278-1305 - Václav II.
1305-1306 - Václav III. - vymření dynastie Přemyslovců v mužské linii.
1306 - Jindřich Korutanský.
1306-1307 - Rudolf Habsburský.
1307-1310 - Jindřich Korutanský.
1310-1346 - Jan Lucemburský.
Římsko-němečtí králové a císařové:
1212-1250 - Friedrich II., od roku 1220 císař římský.
1250/54-1273 - období interregna.
1273-1291 - Rudolf Habsburský.
1291-1298 - Adolf Nassavský.
1298-1308 - Albrecht I. Habsburský.
1308-1313 - Jindřich VII. Lucemburský, od roku 1312 císař římský.
1314-1347 - Ludvík V. Bavorský, od roku 1328 jako Ludvík IV. císař římský.
1314-1325 - Friedrich Habsburský, protikrál. V letech 1325-1330 spolukrál.
-
<<<
Autor: PhDr. Tomáš Dostál
-