Stručný náhled do historie obce.

Obec Milíkov leží na úpatí Slavkovského lesa 3 km vlevo od hlavní silnice Cheb – Mariánské Lázně. Vedle Milíkova spadají pod obecní úřad také sousední obce Malá Šitboř, Velká Šitboř, Těšov a Mokřina. Podle statistických údajů žije v současné době v Milíkově a sousedních obcích celkem 230 obyvatel. Najdeme zde několik turisticky zajímavých památek, jednou z nichž je i chebský hrázděný statek č.p. 18.

Statek Milíkov

Nejstarší zmínku o vsi najdeme v listině, datované 1. 11. 1311, ve které Johann z Waldsassenu dává do zástavy vdově a synům po Konrádovi z Haslau Malou Šitboř a Milíkov. V roce 1360 uvádí lenní kniha pánů z Leuchtenberga v Milíkově 6 hostinců – herberků, 16 dřevěných a jednu zděnou usedlost panské sídlo a dvůr s mlýnem. K tomu je třeba připočítat blíže uespecifikované vlastnictví Parta z Hertenbergu a Adelaidy z Milíkova, které lénní kniha neuvádí. V roce 139 Leuchtenbergům patřily také vesnice Těšov (Teschau), Mokřina (Krottensee), Smrkovec (Schönficht) , Libava (Liebau) a dvě vesnice stejného jména Wolfhardsgrün, zaniklé za třicetileté války. V následujících období se v držení Milíkova a okolních vesnic vystřídaly rody Šliků, Hartenbergů, Globnerů a Junkerů. V roce 1683 je získává rytíř Julius Ferdinand z Blankheimu. Od roku 1756 vlastní Milíkov chebští jezuité. Po rozpuštění jejich řádu císařem Josefem II. v roce 1773 majetek připadl náboženskému fondu. Milíkov byl nabídnut místním poddaným osadníkům k odkoupení za 60 000 zlatých. K tomuto odkoupení ale nedošlo. Přibližně po 25 letech, v roce 1801, zakupuje Milíkov ke svému kynžvartskému panství rodina Metternichů – Winnenburgů jako alodiální statek.

V Milíkově stával kdysi zámek, ke kterému patřila četná hospodářská stavení. Zámecká kaple s rodinnou hrobkou se nacházela stranou zámku a byla osmistěnná V roce 1787 byla tato kaple přestavěna a stala se základem kostela sv. Šimona a Judy. V dubnu roku 1820 vypukl v místní palírně lihu požár, který zničil 41 domů, zámek a kostel. Kostel se podařilo znovu obnovit, zatímco zámecké budovy dále postupně chátraly. V Milíkově až do roku 1885 stávala také židovská synagoga, která podlehla spolu s několika ostatními domy požáru. V roce 1824 zde byla postavena nová škola ( předtím se učilo na několika místech, mimo jiné také v jedné místnosti na zámku), do které docházely děti z Milíkova, Velké a Malé Šitboře a z Leimbrucku. V roce 1854 bylo k budově školy přistavěno patro a v roce 1876 byla škola změněna na školu trojtřídní. Podle dochované školní kroniky z let 1919 – 1945 ji v tomto období navštěvovalo zhruba mezi 110 až 130 žáky.

Téměř polovina obyvatelstva se živila zemědělstvím a domáckým řemeslem, nezanedbatelnou pozici však měl i místní průmysl, mající zde poměrně široké zastoupení. Při cestě z obce do Markvartova se až do roku 1850 nacházel papírenský mlýn, potom továrna – přádelna a tkalcovna, která v roce 1873 shořela. V roce 1874 zde vybudovali bratři Karl a Eduard Lenkovi ze Saska textilní barvírnu a tiskárnu. Okolo roku 1900 získala továrnu konkurenční firma a vyřadila ji z provozu. 120 zaměstnanců tak zůstalo bez obživy a mnoho se jich z Milíkova odstěhovalo. V roce 1909 bývalou továrnu poškodil požár a v roce 1910 koupil zednický mistr Georg Zuber vyhořelé zbytky budov a zřídil zde pilu a mlýn. Od roku 1904 do roku 1938 se u cesty do Markvartova až k Arsbergu nacházela střelnice pěchotního garnisonu v Chebu, v důsledku čehož se tato oblast na jaře a na podzim během cvičení uzavírala.

Mezi oběma válkami patřil Milíkov ke vzkvétajícím obcím: bylo zde 6 truhlářských dílen, 5 prosperujících restaurací (Böhm, Scharnagel, Peter, Bär a Kneipelbachhotel). Od roku 1900 zde existoval „Obecně prospěšný spolek“ s knihovnou, čítající asi 1500 svazků. V roce 1887 byl zřízen vodovod z dřevěných trubek dlouhý asi 1,5 km, který byl roku 1920 nahrazen ocelovými trubkami. V roce 1929 byl Milíkov a okolí napojen na územní rozvod vody ze Zieditzu – Falknova. Elektrickým proudem zásobovaly obec Butznerův mlýn a Zuberův mlýn. V roce 1929 byl zde také zřízen peněžní ústav (Reiffeisenkasse). Okolo roku 1935 byla pro tento ústav zřízena vlastní budova “ U Starého zámku“. Od roku 1930 jezdily na nádraží v Žandově a Kynžvartu autobusové spoje. Dobrovolný hasičský sbor zde fungoval již od roku 1879. Z iniciativy místních válečných navrátilců byl v obci postaven pomník padlým v 1.světové válce.

Stejně jako celé Chebsko byl i Milíkov po 2. světové válce tvrdě zasažen vysídlením původního německého obyvatelstva (v roce 1931 žili v obci z celkového počtu 437 obyvatel pouze 4 Češi). Došlo téměř k vylidnění obce a noví obyvatelé přicházeli jen pomalu. V Milíkově a v Mokřině se v této době usadili také dosídlenci z východního Slovenska a z Podkarpatské Rusi.