SMRT ALBRECHTA Z VALDŠTEJNA  
 
Zavraždění Albrechta
z Valdštejna a osud jeho vrahů
-
Hvězda zapadá:

Teprve počínající noc a příchod tmy přerušily 16. listopadu roku 1632 strašnou řež, která s děsivou intenzitou zuřila po většinu tohoto velmi sychravého dne. Pomalu utichalo řinčení zbraní a zvolna doznívaly poslední výstřely jedné z nejdůležitějších bitev třicetileté války, jež se odehrála v blízkosti malého městečka Lützen, ležícího západně od Lipska. Jednalo se o střetnutí, které nepoznalo jednoznačného vítěze. To ovšem nikterak nebránilo oběma proti sobě stojícím armádám, na jedné straně oddílům císařským, posíleným o vojáky katolické Ligy a na straně druhé švédským a saským jednotkám, přisvojovat si palmu vítězství. Případnou euforickou náladu však vojákům z království Tří korunek musely značně pokazit trpké a nepříjemné pocity hořkosti. Bitva totiž znamenala konec nejenom vojenské kariéry ale i pozemské poutě švédského krále Gustava II. Adolfa, který byl v jedné z četných lítých půtek zastřelen císařskými kyrysníky. Neočekávaná smrt bezpochyby nejschopnějšího protivníka a soupeře znamenala přelom i v životě generalissima císařských armád, frýdlantského vévody, Albrechta z Valdštejna.
Jedná se nesporně o smělé tvrzení ale zdá se, jako by od tohoto okamžiku pozvolna, přesto do jisté míry nezadržitelně, začala pohasínat hvězda, která po dlouhá léta ozařovala jiskřivou a strmou Valdštejnovu kariéru. Svým neprůhledným až dvojakým jednáním s mocenskými rivaly habsburského domu, to jest Švédy, Sasy či Francouzi, a pochybnosti budícím lavírováním dokázal vévoda v následujících patnácti měsících na císařském dvoře ve Vídni vyvolat obrovskou vlnu odporu a záště, čímž poskytnul pestré směsici svých zjevných i skrytých nepřátel, rozličným intrikánům i pouhým bezcharakterním závistivcům pádné argumenty, kterými bylo možno ospravedlnit razantní zákrok namířený proti jeho osobě, o jehož nezbytnosti a nutnosti se nakonec podařilo císaře Ferdinanda II. přesvědčit.

Rozsudek:
Panovník čelil obrovskému tlaku španělské a vatikánské kliky, byl vystaven jedovatým pomluvám řady ničeho se neštítících ambiciózních vysokých důstojníků, kteří by rádi zaujali Valdštejnovu pozici. Mezi nimi nad jiné vynikal především generálský triumvirát sestávající z Jana Matyáše Gallase, Ottavia Piccolominiho a Jana Aldringena. Císař tak pomalu ztrácel důvěru ve svého nejlepšího vojevůdce, pochyby sžíraly jeho těžce zkoušenou mysl. Nakonec, po velkém vnitřním boji, podlehl naléhání a 24. ledna roku 1634 podepsal patent, kterým Albrechta z Valdštejna zbavoval vrchního velení císařské armády a zároveň na jeho místo jmenoval vévodova dosavadního zástupce, hraběte Jana Matyáše Gallase. Všem generálům, důstojníků i prostým vojákům se přikazovalo, že nemají již nadále zachovávat věrnost a poslouchat rozkazy jak právě sesazeného generalissima, tak jeho posledních věrných, polního podmaršálka Kristiána Illova a generála jezdectva a současně Valdštejnova švagra hraběte Adama Erdmana Trčky z Lípy. Patent uzavírala věta, která se rovnala vynesení rozsudku smrti nad Valdštejnem a hrstkou zbývajících příznivců. Tato klíčová pasáž zněla: „Hlavu spiknutí a její nejvýznamnější spojence, pokud to bude možné, zajmout a dopravit do Vídně nebo jako usvědčené provinilce zabít.“ Ortel byl tedy vyřčen. Tímto lednovým dekretem učinil císař z Valdštejna štvanou zvěř, vydanou na milost a nemilost útočníkům, kteří mohli udeřit kdykoliv a odkudkoliv. Vévodův osud byl de facto zpečetěn, jeho dny sečteny. Otázkou ovšem zůstávalo, kdo se ujme role lovce a zasadí kořisti poslední ránu.
Pod dojmem těchto neblahých událostí nezbývalo Valdštejnovi než prchat a pokusit se uniknout z dosahu císařské autority. Kruh kolem něj se promptně uzavíral. Zvolil jedinou možnou trasu, přes Plzeň mířil dále na západ, do Chebu, odkud chtěl vejít v kontakt s nepřáteli habsburské monarchie operujícími na říšském území. V Plzni past ještě nesklapla, 22. února 1634 Valdštejn město v nejvyšším spěchu opustil. O dva dny později psal krajně rozhořčený Gallas Aldringenovi: „Ľ furfante traditore - zrádný ničema, uprchl“. Nemělo ovšem uplynout příliš mnoho času, než krutý a navýsost nelítostný úděl vévodu frýdlantského přece jenom dostihnul. Zbývalo vyřešit pouze kde a kdy.
První neznámou dosadil sám Valdštejn, když ve čtvrtek 24. února mezi čtvrtou a pátou hodinou odpolední vjel, v doprovodu přibližně půl druhé tisícovky vojáků a jen s několika málo zavazadly, do chebských bran. Ocitnul se tak na místě, kde před pouhými devíti lety z vlastních zdrojů sestavil pro císaře mohutnou armádu, v jejímž čele hájil habsburské zájmy na nesčetných evropských bojištích, dobyl slavná vítězství, rozséval děs a hrůzu v řadách nepřátel, přemohl a skolil nejschopnějšího soupeře habsburské věci, švédského krále Gustava II. Adolfa. Jednalo se o jeho již pátý pobyt ve městě, jehož zdi tentokrát neměl opustit živý.
O tom kdy, padlo rozhodnutí v noci ze 24. na 25. února. Tři muži pocházející z ostrovního království, dva protestantští Skotové a jeden katolický Ir, dosadili poslední chybějící dílky skládačky. Podplukovník Trčkova pěšího pluku a zároveň velitel města Chebu John Gordon, další podplukovník z téže jednotky Walter Leslie a konečně dragounský plukovník Walter Butler, jenž se k Valdštejnovu uskupení se svým oddílem přidal nedaleko Stříbra, se dohodli na fyzické likvidaci prchajícího a zlomeného psance i jeho blízkých. Vidina lákavé a tučné odměny i dalších projevů císařské vděčnosti spolehlivě zaplašila jakékoliv pochybnosti. Nemorální aspekty připravovaného činu, to jest úkladné mnohonásobné vraždy, nehrály u tak drsné chásky, jakou byli profesionální vojáci 17. století, v podstatě žádnou roli. Svědomí představovalo překážku vskutku nepatrnou.
Krvavá hostina:
Jako první měli přijít na řadu Valdštenovi poslední spojenci, Kristián Illov, Adam Erdman Trčka z Lípy, Trčkův švagr Vilém Kinský ze Vchynic a rytmistr Niemann, vojenský kancléř vévody frýdlantského. V pozvání na slavnostní banket, jenž ve svém domě stojícím v areálu chebského hradu pořádal podplukovník Gordon, nespatřoval ani jeden z výše jmenovaných neblahé znamení. Nic netušíce dorazili všichni čtyři 25. února kolem šesté hodiny odpolední na místo činu. V pošmourném a nevlídném dni se již těšily na bujarou hostinu. Vše z počátku skutečně probíhalo podle jejich optimistických očekávání. Mimořádně bohatá tabule, podpořená navíc potoky piva a vína, se zdála naplnit představu příjemně prožitého večera. O tom, jak moc se mýlí, se Vadštejnovi věrní přesvědčili velice brzy. Aniž to pozvaní tuší, celý hradní komplex je pevně v rukou Butlerových mužů, veškeré únikové a přístupové cesty jsou obsazeny. Mezi sedmou a osmou hodinou podplukovník Leslie potají nařídil vytáhnout padací most a uzamknout hradní bránu. Krátce poté, jak blesk z čistého nebe, vtrhlo do hodovní místnosti první vražedné komando vedené podplukovníkem Butlerova dragounského pluku Geraldinem, který ani na vteřinu nezaváhal a vykřikl smluvenou frázi: „Wer ist gut Kaiserich?“ Gordon, Butler a Leslie vyskočili od prostřeného stolu a odpověděli: „Vivat Ferdinandus! Vivat Ferdinandus!“, načež se v protějších dveřích objevila druhá část netrpělivě čekajících vrahů v čele s kapitánem Deverouxem, jenž doplnil: „Und das ganze Haus Österreich.“ Gordon, Butler a Leslie střelhbitě tasili kordy a spolu s ostatními se vrhli na naprosto šokované a neozbrojené hosty. Vilém Kinský nestačil zřejmě ani pochopit, co se děje a již se sesul na stůl, zasažen mnoha smrtelnými ranami. Kristián Illov se prodere ke svému kordu, jenž na počátku hostiny, stejně jako jeho tři společníci, pověsil na připravenou zástěnu. Jako šílený kolem sebe seká a bodá, zraňuje Leslieho ale vzápětí podlehne přesile. Také Trčka klade zoufalý odpor, ač na něj prší rána za ranou, hrabě stále neklesá. Je snad nesmrtelný? Vojáci jen těžko skrývají překvapení. Nechápavě na Trčku hledí. Ten beze zbytku využívá momentu překvapení. Vybičován strachem o život se pouze holýma rukama dokáže probít ven z komnaty, sotva popadaje dech, prchá chodbou. Jenom pár kroků ho dělí od bezpečí. Doklopýtá ke vchodovému portálu. Stráž mu vyjde v ústrety. „Heslo“, táže se. „Svatý Jakub“, vyhrkne zadýchaný, zkrvavený a na smrt vyděšený hrabě. Omyl! Valdštejnské heslo již neplatí. „Dům rakouský“, to je správná odpověď. Pažby mušket srazí Trčku na hrubou podlahu. Velitel stráže se zvědavě sklání nad omráčenou obětí. A hle! Žádné čáry či zásah vyšší moci. Nesmírně pevný krunýř z pravé losí kůže oddálil nevyhnutelné. Voják se ušklíbne, nadzdvihne provizorní brnění a zasadí fatální ránu. Vražednému běsnění na chvilku uniká i poslední z hostů, rytmistr Niemann. Těžce raněný se z posledních sil dovleče do kuchyně přiléhající k hodovní síni. Pronásledovatelé jsou mu však v patách a neznají slitování.
Coup de grâce:
Tři plukovníci se radí co dál. Zbývá sehrát závěrečné dějství dramatu. Je třeba překonat poslední překážku. Zabít Valdštejna. Zatímco Gordon zůstává na hradě a Leslie ve spěchu cválá do města, aby předešel jakýmkoliv nepokojům, shromažďuje Butler skupinu jezdců. Zakrátko už horda dragounů harcuje ve světle pochodní divoce městem. Koně supí, podkovy s hrozným rámusem nemilosrdně bijí do dlažby v křivolakých a temných uličkách. Po několika minutách dosáhnou cíle. Zastavují před domem emigranta Alexandra Pachelbela, kde je ubytován sesazený generalissimus. Hodiny ukazují něco mezi osmou a devátou hodinou večerní. Vojáci chvatně sesedají. Měšťanská hlídka střežící klidný vévodův spánek si na odpor netroufá ani pomyslet. Dragouni zajišťují hlavní vstupní bránu i vchod do nádvoří. Kapitán Deveroux s několika dalšími vybíhá za hlasitého pokřiku: „Rebelové! Rebelové!“ do prvního patra. Na chodbě se střetnou s Valdštejnovým sluhou, nesoucím svému pánovi zlatý pohár s vínem. Muž utrží hlubokou ránu na ruce a raději se klidí z cesty. V předpokoji zastoupí vrahům cestu další páže. Nabádá k tichosti ale se zlou se potáže. Prudké bodnutí a nešťastník se bez známek života sesune na zem. Razantní kopnutí vyvrací dveře ložnice. Vévoda, oblečený pouze do noční košile, se právě odvrací od okna, k němuž ho přilákal nezvyklý hluk a lomoz. Irčan Deveroux stane tváří v tvář své oběti. Pohledy obou mužů se setkají. Deveroux jako by zakolísal, zaváhání však netrvá déle než zlomek vteřiny. V dalším okamžiku počastuje Valdštejna hanlivými slovy: „Ty špatná, křivopřísežná, stará, odbojná šelmo!“ Generalissimus těžce polkne a zašeptá: "Ah Quartier - milost!" Tato zoufalá prosba zůstane nevyslyšena. Deveroux, třímající v rukou partyzánu, kord totiž zlomil ve skrumáži na hradě, se mohutně rozpřáhne a zničující silou zasadí vévodovi smrtící úder. Dlouhé ostří se nekompromisně ponoří doprostřed hrudníku, hrot téměř vzápětí vystoupí mezi lopatkami. Vévodovo tělo bezvládně dopadá na podlahu. Bývalý vrchní velitel habsburské armády, vévoda frýdlantský, meklenburský, zaháňský a hlohovský, již není mezi živými.
Dlouhodobý, spletitý a nebezpečný svár s císařskou autoritou Valdštejn prohrál. Za tento neúspěch zaplatil cenu nejvyšší. V Chebu se v roce 1625 začaly naplňovat jeho ambice, zde ho následky nezměrné ctižádosti přivedly nakonec do záhuby. Kruh se uzavřel.
Prapodivný osud protivaldštejnských spiklenců:
"Tak tedy zničen leží kníže hvězd s přívrženci svými, o kterých se říká, že při porodu nejhroznějšího monstra pomáhali. Tak ať se stane všem, kteří úklady strojí životu a královstvím císaře našeho a krále!", napsal 1. března 1634 s velkou dávkou zadostiučinění strahovský opat Kašpar z Questenburku, jenž neměl Albrechta z Valdštejna nikdy příliš v oblibě. Císař Ferdinand II. nechal, poté co do Vídně dorazily první dostatečně věrohodné zprávy o definitivním konci vévody frýdlantského, sloužit za duše zemřelých tři tisíce mší. Hned jak dal takto najevo zbožnost a pravost své víry, přistoupil k záležitostem navýsost světským. Odměnami doposud nevídanými zahrnul všechny osoby zainteresované v likvidaci mocného soka. Jako supi na kořist se celá řada zájemců vrhla na obrovský majetek zavražděného vojevůdce a jeho věrných. Vždyť jen hodnota samotného konfiskátu po Valdštejnovi byla odhadnuta na téměř zázračnou sumu deseti miliónů zlatých. Podíl, jehož se zmocnil nově jmenovaný generalissimus Jan Matyáš Gallas, dosáhl výše jednoho miliónu zlatých. Spadalo do něj nesmírně bohaté panství Frýdlant s Libercem a Smiřicemi. Dominia, jejichž cena vyšplhala ke statisícovým částkám připadla dvěma zbylým členům generálského trojlístku: Ottaviu Piccolominimu a Janu Aldringenovi. Ve výčtu obdarovaných zákonitě nechyběli ani tři plukovníci, kteří na sebe vzali roli iniciátorů realizace ortelu vyneseného nad Valdštejnem. Walter Butler získal panství Doksy s Berštejnem a Deštnou, k tomu hraběcí titul, hodnost císařského komorníka a zlatý řetěz. Johnu Gordonovi daroval Ferdinand II. panství Smidary a Skřivany. Walter Leslie se spokojil s trčkovským Novým Městem nad Metují. A co přímí vykonavatelé chebských mordů? Ti byli vyplaceny již krátce po činu plukovníkem Butlerem. Podplukovník Robert Geraldin si tak přišel na dva tisíce tolarů, kapitán Walter Deveroux na tisíc, vybraní dragouni Butlerova pluku dostali po pěti stech tolarech. Kapitán Deveroux se ovšem nehodlal smířit s takovou almužnou. Následující dva roky se dovolával spravedlivé odměny. Jako otravný hmyz obtěžoval vlivné dvorské hodnostáře. Neustálým připomínáním ohavného činu jim řádně ztrpčoval život. Nakonec se domohl svého. Roku 1636 mu byly postoupeny trčkovské statky Dobrovítov, Chlum a Krchleby v odhadované ceně čtyřicet tisíc zlatých.
Z lacino nabytých obročí a statků se však Ir Deveroux, podobně jako značná část ostatních spiklenců, dlouho neradoval. Ať již se jednalo o náhodu či shodu okolností, pravdou zůstává ten fakt, že většina osob zapletených do krvavých chebských událostí byla po zbytek života provázena smůlou a nepřízní osudu a neodešla z tohoto světa právě klidnou cestou. John Gordon zahynul v roce 1637 bídnou smrtí, jsa probodnut v souboji. Ottavio Piccolomini až do konce třicetileté války brázdil ve španělském žoldu nepříliš úspěšně evropská bojiště. Roku 1656 podlehne následkům těžkého pádu z koně, který utrpí na neškodné projížďce v okolí Vídně. Jan Aldringen umírá pouhých několik týdnů po vévodovi frýdlantském. Smrt si ho najde na jaře 1634 v bitvě u Landshutu. Na podzim téhož roku zcela náhle a bez zjevné příčiny skoná také Walter Butler. Jan Matyáš Gallas dosáhne sice v září 1634 u Nördlingen oslnivého vítězství nad Švédy ale to je naposled, co mu válečná štěstěna ukáže svou přející tvář. Jeho další vojenská kariéra se nesla už jen ve znamení neúspěchů a nezdarů. Jedna blamáž střídala druhou. Rok před uzavřením vestfálského míru, to jest v roce 1647 umírá na takzvanou čtyřdenní malárii, onemocnění běžně rozšířené na starém kontinentě ještě v polovině 19. století. Stejné nemoci podlehne o dvacet let později Walter Leslie, který se tak jako jeden z mála dožívá požehnaného věku. Valdštejnův vrah Deveroux přežije svou oběť jen o pět let. Roku 1639 se stane jednou z mnoha obětí morové epidemie, jež kosila obyvatele metropole českého království, kde bývalý císařský důstojník, naprosto zapomenut a opuštěný, žil v ústraní.
© Muzeum Cheb, PhDr. Tomáš Dostál
 
Albrecht z Valdštejna
Valdštejnské exponáty
Valdštejnská obrazárna
Valdštejnův okruh
Kalendárium
Pobyty v Chebu
Valdštejnova smrt