CHEBSKÁ KERAMIKA  
 
-
Jedním z nejstarších řemesel je hrnčířská a keramická výroba. Provází lidskou civilizaci prakticky od jejích počátků po současnost. Nesčetné archeologické nálezy z celého světa přinášejí doklady o vzniku a vývoji keramiky doslova od pravěkých dob. První užitkové keramické nádoby v neolitu, po řemeslnické stránce dokonalá keramika středověku, bohatá keramická produkce 18. a 19. století, to vše provází člověka krok za krokem. Ve všech směrech průbojné a novátorské 19. století sice přináší postupný zánik tradiční řemeslné výroby a nahrazuje ji výrobou tovární, přesto však tato výroba nezaniká. Na mnohostranné využívání keramiky zaútočily v posledním století i nové materiály, keramika ale z našeho života nemizí a možná právě proto se k ní, ať již ve větší či menší míře, neustále vracíme. Z kulturně historického pohledu vstoupila právě ona do našeho povědomí jako symbol tradiční lidové produkce symbolizující nám život venkovského i městského obyvatelstva v minulosti.
-
-
Muzeum Cheb se snaží veřejnosti přiblížit tradici hrnčířské výroby na Chebsku ve dvou svých expozicích. Tou první je expozice chebského kamnářství, přibližující tradici kamnářské výroby od středověku po 40. léta našeho století, která je instalována v kasematech chebského hradu. V listopadu 1997 pak byla ve sklepních prostorách muzea otevřena expozice s názvem Chebská keramika, která prezentuje tradiční hrnčířskou a keramickou výrobu od konce 18. století až po současnost.

Starobylý prapůvod keramiky je symbolizován i vlastním termínem, který byl odvozen z řeckého Keramos, z názvu jednoho z athénských předměstí, ve kterém byly usazeni právě hrnčíři. O bohatosti a různorodosti keramické výroby dnes zcela výmluvně hovoří muzejní sbírky. Nejstarší keramické předměty jsou obyčejně součástí archeologických sbírek, kdežto to, co obecně označujeme jako lidovou keramiku, tedy produkci od konce 18. století až vlastně po tovární produkci našeho století, v sobě zahrnují hlavně národopisné sbírky. Sbírka keramiky a porcelánu Krajského muzea Cheb představuje přibližně 2500 kusů sbírkových předmětů z hrnčiny, kameniny, fajánse, bělniny a porcelánu. Základ této sbírky tvoří předměty vyrobené v Chebu a na Chebsku, které jsou doplněny nadregionálními i zahraničními výrobky, které byly na Chebsko importovány a zcela běžně se zde užívaly.

Vedle řemeslné zručnosti a výtvarného citu byla od prvopočátku hrnčířská a keramická výroba založena na zcela prozaickém technologickém postupu. A tak se v odborné i populárně naučné literatuře dočteme, že keramikou rozumíme výrobky z křemičitých zemin s různým stupněm tvárnosti, vypálení a tání, které se nejdříve vytvářejí v ruce nebo na kruhu, po vysušení a případném dekorování se zpevňují vypálením, někdy se pak ještě dále dekorují a upravují. Podle zpracovávaných výchozích surovin se keramické výrobky dělí na tzv. průlinčiny, tedy výrobky s pórovitým střepem, a na slinutiny, tedy výrobky se střepem hutným. Průlinčiny jsou zpravidla děleny na zboží cihlářské, hrnčířské, kachlové, na žáruvzdorné a brusné výrobky. Mezi slinutiny jsou řazeny polokameniny, kameniny, měkký a tvrdý porcelán a hmoty, které tvoří přechod mezi porcelánem a sklem.

-
K tomu, aby se hrnčířská a keramická výroba mohla patřičně rozvíjet, bylo třeba příznivého spojení několika základních faktorů. Byl to jednak výskyt sialitických surovin vhodných k hrnčířskému zpracování a dostatek vhodného paliva, kterým bylo do poloviny 19. století především dřevo, později pak uhlí či jiné zdroje energie. Nutný byl rovněž dostatek vody a nezanedbatelnou roli hrálo i vhodné obchodní zázemí: pro rukodělnou keramiku to byla především dostatečná spotřeba v místě a v blízkém okolí, u tovární výroby pak možnosti vývozu.

Chceme-li hovořit o keramické výrobě na Chebsku, je třeba říci, že tyto základní podmínky pro její rozvoj zde byly bohatě naplněny. Z kaolínových zvětralin vznikla v Chebské kotlině mladotředihorní ložiska v podobě jílovitých jezerních usazenin. Kvalitní ložiska jílů a jílovců se nacházejí zvláště v okolí Skalné (Vildštejna). Tento plastický jíl, nazývaný "vildštejnka", byl od 2. poloviny 19. století dobře znám keramikům a hrnčířům v Čechách, Německu i Rakousku, kam se hojně dovážel. Místní lesy dávaly dostatek potřebného dřeva a z blízké falknovské pánve se později dováželo levné uhlí. Vody bylo na Chebsku vždy dostatek a husté zalidnění již od středověku bylo zárukou dobrého odbytu zboží. Chebskem procházela důležitá obchodní cesta do Norimberka a Frankfurtu n. Mohanem a od roku 1352 byl Cheb také východiskem povinné západní obchodní cesty do Prahy.Výhodná tranzitní poloha Chebu byla od 2. poloviny 19. století zvýšena hustou sítí komunikací (silnic a železnic) a zajišťovala městu výhodné obchodní vztahy.

Nejstarším hrnčířským materiálem, který z Chebska známe, je slovanská keramika z 8. - 11. století. Největší množství materiálu dochovaného v muzejních archeologických a národopisných sbírkách pak představují různé keramické nádoby od středověkých až do poloviny 20. století. Rozvíjející se řemeslná výroba středověku s sebou přináší potřebu profesního sdružování se jednotlivých výrobců. A tak v roce 1453 byl v Chebu založen hrnčířský cech, který se tak stal nejstarším písemně doloženým hrnčířským cechem v českém království. Veškeré i pozdější zprávy o tomto cechu vypovídají o tom, že to byl cech zámožný. Tím byl chebský cech zcela výjimečným, neboť hrnčíři patřili v českých zemích většinou k řemeslům chudším a jejich cechy k nepříliš bohatým. Ve stejném roce jako v Chebu byl založen hrnčířský cech také ve Skalné. Vedle těchto nejstarších center hrnčířské výroby pracovalo na Chebsku v celé řadě obcí množství venkovských mistrů. Po zrušení cechů v roce 1860 přešli chebští hrnčíři do živnostenského společenstva a řemeslo se udrželo vlastně až do roku 1921, kdy umírá poslední chebský hrnčíř Niklas Mayerl.

-
Z technologického hlediska je jako hrnčina označováno keramické zboží s barevným průlinčitým střepem, který je vypalován při relativně nízké teplotě, při 900 - 950°C. Střep na hrnčině pak bývá režný, zakuřovaný, potažený průhlednými glazurami nebo engobami, případně různými organickými potahy, které dotvářejí jeho povrchovou úpravu a zároveň určují jeho vlastnosti a tím i využití. Morfologie, tedy tvarová bohatost, chebské hrnčířské produkce je obdobná jako kdekoliv jinde. Hrnčířské výrobky v sobě zahrnují ploché nádobí představované bohatou škálou talířů, mís, jednoduchých i sdružených plochých forem, různé pánvice, rendlíky všech velikostí, keramické ceďáky či poklice. Poloduté hrnčířské nádobí představují formy na pečivo či keramické pekáče; hrnce a džbány pak početnou skupinu dutého nádobí. Vedle nesčetného množství hrnčířského nádobí užívaného v kuchyni či v hospodářství, tvoří významnou skupinu také hrnčina kamnářská a stavební. Podle výzdoby a dekoru lze pak hrnčířské zboží rozdělit zhruba do pěti základních skupin, jsou to jednak výrobky, u kterých se střep potahuje bílou engobou a zdobí modrým dekorem, výrobky s hnědou engobou a barevným dekorem, ale také upravované jinobarevnou engobou a barevným dekorem. Další skupinu tvoří hrnčířské zboží, které používalo hnědou či zelenou engobu a bylo zdobenou rytým nebo plastickým dekorem. Rozsáhlou skupinu hrnčířských výrobků pak představuje užitkové zboží, které je režné, nebo upravované hnědou, zelenou či okrovou glazurou, nezdobené nebo zdobené zcela jednoduše. Typickým chebským produktem hrnčířské výroby jsou talíře a mísy poměrně velkých rozměrů, které podle výzdoby patří do první z uvedených skupin. Střep těchto kusů se vypaluje převážně do červenohěnědé barvy, je potažen bílou kaolinovou hlinkou, na kterou je dekor nanesen modrou kobaltovou barvou. Talíře a mísy jsou zdobeny zvířecími motivy, lidovými postavami či scénami a fantaskní pyramidální architekturou.

Další početnou skupinu keramických výrobků představují v muzejních sbírkách výrobky kameninové. Za klasickou kolébku kameniny je považováno Německo, odkud se toto zboží vyváželo do celé Evropy. Nejstarší doklady o výrobě kameniny na Chebsku dokládají archeologické výzkumy již pro 14. století. Počátky novodobé rukodělné kameniny je v této oblasti třeba hledat v 18. století. Zaměříme-li se nejprve na technologickou stránku výroby kameniny, musíme konstatovat, že se jedná o výrobky s hutným a slinutým střepem, který se upravuje tenkou vrstvou solné, hlinité, živcové či olovnaté glazury. Jako hlavní surovina pro výrobu slouží kameninové jíly, které vedle alkálií obsahují kysličníky hliníku, křemíku, titanu, vápníku a hořčíku. Jejich různé vzájemné poměry určují rozdílné vlastnosti střepu, včetně jeho barevné variability. Při výrobě kameniny je třeba vysoké vypalovací teploty, která se pohybuje mezi 1200 a 1300°C. Díky tomuto vysokému vypálení se kameninové zboží stává vodotěsné a velmi tvrdé. Na druhou stranu je kameninový střep citlivý na velké a rychlé teplotní změny, proto z kameniny není možné vyrábět varnou keramiku. Je však velmi vhodná pro výrobu džbánů, transportních konvic, chladících džbánů a lahví, nádobí zásobnicového charakteru a kameninových lahvic. Bohaté využití kameniny nabízel od počátku i rodící se chemický průmysl.

-
Muzejní sbírka keramiky uchovává poměrně málo kameninových výrobků, jedná se převážně o nezdobené, tvarově prosté džbány, transportní konvice a zásobnice pocházející z 19. století. Jde o výrobky průměrné kvality vytočení se šedožlutým střepem. Jsou zde však také dva kameninové džbány zdobené plastickým nalepovaným dekorem, jeden s letopočtem 1792, druhý s iniciálami JN. Oba velmi dekorativní džbány opatřené cínovou montáží bývají odbornou literaturou nejčastěji připisovány některé z keramických dílen ve Skalné.

Jednou z nejcharakterističtějších keramických výrob na Chebsku, produkujících právě kameninové zboží, byla výroba lahví určených ke stáčení a transportu minerálních vod. Rozvoj této výroby byl odvislý od rozvoje nedalekých lázeňských míst a na rozvoji obchodu s léčivou minerální vodou. Pro prodej minerální vody se od počátků až přibližně do roku 1870 užívalo právě kameninových lahví. Tyto lahve s vhodným uzávěrem dokázaly zajistit potřebnou kvalitu přepravované minerálky i při dlouhém transportu a skladování. Původní uzávěry těchto lahví byly cínové. Nařízením z roku 1792 byla však zavedena povinnost uzavírat lahve korkem, neboť kyselina uhličitá obsažená v minerálce cínový uzávěr narušovala. Nepropustnost korkové zátky byla zvyšována voskovým potahem. V polovině 19. století se začalo používat přes korek také cínové pouzdro. Při jeho užití byly lahve na svém krčku opatřeny vytočenými žlábky. Kameninové lahve na minerální vodu lze dělit do tří skupin: velké, s obsahem přibližně 1,25 l, střední (0,85-0,9 l) a malé s obsahem 0,65 l. Používání kameninových lahví pro zasilatelství minerálních vod je ukončeno po roce 1870, kdy je vytlačeno užitím levných a lehčích skleněných lahví. Mezi největší a nejznámější výrobce kameninových lahví na Chebsku patřila firma Hart ve Starém Hroznatově.

Další rozšířenou skupinou keramických výrobků představují v muzejních sbírkách výrobky bělninové. Bělninou se označuje keramické zboží s tvrdým porézním střepem, obsahujícím vápenaté, hořečnaté, křemičité nebo živcové příměsi, který je pálen při teplotě kolem 1300oC. Bělninové zboží bývá potaženo průhlednou glazurou, nebo engobou a glazurou. Základními surovinami pro výrobu bělniny jsou pórovité jíly, živec, křemen, vápenec a hořečnaté suroviny.

-
První rukodělné bělninové výrobky byly v Čechách vyrobeny v roce 1852 v Uhlířských Janovicích. Znalost této výroby se šířila rychle i do jiných dílen v Čechách a na Moravě. Na Chebsko se dostává asi v 70. a 80. letech 19. století. V této době nahrazuje bělnina výrobky z hrnčiny. Jsou vyráběny předměty běžné spotřeby: hrnce, mlékáče, sádláky, zeláky, džbány ..., které jsou zdobeny převážně hnědou šlemovkou. Bělninové nádobí vyrábějí hrnčířské a keramické dílny vlastně až do dnešních dnů.

Počátkem 18. století je pro Evropu objeven nový keramický materiál – porcelán, který z Míšně, ze své kolébky, začne rychle dobývat evropský trh. Ještě nějakou dobu však bude trvat, než dojde k jeho všeobecnému rozšíření mezi všemi vrstvami obyvatelstva. Přesto se však ani jemu nepodaří z trhu vytlačit ostatní keramické výrobky. Od konce 18. století se spolu vyráběla v Čechách také tovární bělnina, která byla narozdíl od luxusního porcelánu určena především nejširším městským a později i venkovským vrstvám. Chebsko bylo zásobeno tovární bělninou pocházející hlavně z porcelánek na Karlovarsku. Na výrobcích se projevují ve tvarech i v dekoru vlivy empiru a druhého rokoka. K výrobě se používalo litografického tisku. Tovární bělninové zboží často napodobovalo použitím modré barvy anglické vzory. Velmi oblíbená byla rovněž kombinace tisku s malbou, kdy byly předtištěné kontury barevně kolorovány.

Ve 20. a 30. letech 19. století se mění spotřebitelské zaměření: levné bělninové zboží je zdobeno rustikálním dekorem s výraznými květy růží. Toto zboží velmi rychle zdomácnělo v širokých lidových vrstvách. V továrnách se vyráběly různé typy předmětů, např. kávové, čajové a jídelní soubory, toaletní soupravy, kalamáře, květináče, ale i dětské hračky.

-
Vraťme se ještě na chvíli k tradiční hrnčířské a keramické výrobě. Hrnčířské zboží se prodávalo zcela běžně na trzích v blízkém i širokém okolí. V každé oblasti bylo možno na trhu zakoupit výrobky místních hrnčířů, ať se již jednalo o zboží výrazně specifické a charakteristické pro tu kterou oblast, nebo o tvarově i výzdobou zcela neutrální. Na místní trhy však přijížděli se svým zbožím i výrobci ze vzdálenějších míst.

Mezi oblíbené importy patřily na Chebsku výrobky hrnčířů a džbánkařů z Westerwaldu, saského Altenburgu, fajánsové zboží z německého Gmundenu či z Welsu v Rakousku. Podle počtu fajánsových holb, dochovaných v muzejních sbírkách, lze usuzovat na značnou oblibu této keramiky mezi místním obyvatelstvem. Zajímavou skupinou keramických výrobků, které se dochovaly v muzejní sbírce, je soubor devíti džbánů, džbánků a transportních džbánů. V určení jejich původu nejsou odborníci zajedno. Jako výrobci bývají označovány na jedné straně dílny ve Skalné, a džbánky jsou pak interpretovány jako typická džbánkařská produkce ze Skalné (Vildštejna), na druhé straně bývají určovány jako importy ze slezského Mužákova (Mužaków, Muskau). Jde o výrobky z kvalitní kameniny, provedené na vysoké řemeslnické úrovni. Střep je barven tmavohnědou solnou glazurou, jsou zdobeny výrazným stylizovaným rostlinným dekorem provedeným do mokré hlíny a barveným tmavofialovou až černou glazurou. Do dekoru jsou často vkomponovány drobné úlomky oblázků. Džbány a džbánky byly vyráběny jako prosté, nebo opatřené cínovou montáží.

Náš příspěvek až doposud hovořil o hrnčířské a keramické výrobě určené pro domácnost, případně pro použití v hospodářství. Na Chebsku měla bohatou tradici ale také kamnářská výroba, a proto by bylo jistě nesprávné ji zde zcela opomenout. Tradice kamnářské výroby se na Chebsku táhne od středověku. Kamnářská hrnčina bývala vyráběna zcela běžně v hrnčířských dílnách spolu s tradičním hrnčířským zbožím, v pozdějších dobách došlo i na Chebsku ke specializaci čistě kamnářských dílen.V muzejních sbírkách jsou nejstarší novověké kachle ze 17. století a kamnářské výrobky dílen v Hazlově, Skalné a Nové Vsi datované do 1. poloviny 19. století. Od 2. poloviny 19. století se kamnářskou výrobou zabývají i některé dílny, či spíše továrny v Chebu a Mostově. Ve 20. století je výroba tradičních hrnčinových kachlů vystřídána převážně výrobou kachlů šamotových. Na výrobě těchto kamen, které jsou hlavně ve 20. a v 30. letech ovlivněny silně folklorismem, spolupracovali často místní výtvarníci jako např. Josef Prokop, nebo významný sochař Adolf Mayerl, syn posledního chebského hrnčíře Niklase Mayerla.

-
 
Expozice muzea
Rozšířená expozice
Počátky a vývoj Chebu
Valdštejnův okruh
Valdštejnská obrazárna
Valdštejnské exponáty
Lapidárium
Chebská keramika