ALBRECHT Z VALDŠTEJNA

Stručný náhled do Valdštejnova životopisu.

Albrecht Václav Eusebius z Valdštejna pocházel ze zchudlé větve starobylého českého panského rodu. Narodil se 14. září 1583 na tvrzi v Heřmanicích nad Labem. Ve 12 letech osiřel a byl svěřen do výchovy poručníkům. Dostalo se mu výchovy v duchu českobratrské víry.

Později studoval na luteránském gymnáziu v Goldbergu a na protestatntské akademii v Altdorfu. Protože jako příslušník Jednoty bratrské neměl naději na dvorskou kariéru, rozhodl se stejně jako řada jiných nemajetných šlechticů té doby, pro vojenskou službu. V jedenadvaceti letech odchází s vojskem na turecké bojiště do Uher. V prvních bojích se nezískal žádnou slávu, již tehdy však na sebe upozornil svojí ctižádostí. Na uherském bojišti se začaly také jeho celoživotní zdravotní problémy.

V roce 1606, po uzavření míru, je Albrecht z Valdštejna propuštěn s hodností plukovníka českých stavů. S podporou svého švagra Karla staršího ze Žerotína se poté uchází o službu u vídeňského dvora arciknížete Matyáše.Své budoucí kariéře je rozhodnut podrobit vše a přestupuje ke katolické víře. V roce 1608 si nechává císařským matematikem a astrologem Janem Keplerem sestavit osobní horoskop. Kepler mu v něm předpovídá závratnou kariéru, kterou však zaplatí naprostou odcizeností svému okolí a osobní osamělostí. Valdštejn horoskopu uvěřil a v mnoha směrech mu podřídil svůj další život.

V roce 1609 se oženil s bohatou vdovou Lukrécií Nekšovou z Landeka. Tento sňatek ho zařadil mezi nejbohatší moravskou šlechtu. Prostřednictvím své ženy, která pocházela z původně chebského patricijského rodu, přichází Valdštejn poprvé, třebaže nepřímo, do styku s Chebem. Po její smrti v roce 1614 zdědil rozsáhlé statky Vsetín, Lukov a Rymice. Tím získal potřebné finanční zázemí pro svůj další vzestup. V roce 1617 financuje vlastní vojenskou hotovost pro tažení do Furlandska.

Po vypuknutí českého stavovského povstání v roce 1618 střeží s moravským plukem neutralitu Moravy. Čeká však jen na vhodnou příležitost, kdy bude moci vstoupit otevřeně do habsburských služeb. Bez skrupulí přebíhá na stranu císařských i s plukovní pokladnou. Je označen za zrádce a na Moravě je mu konfiskován majetek. Všechny tyto ztráty si však v císařských službách mnohonásobně vynahradí.

Udivující a závist budící majetek, který získal v pobělohorských konfiskacích, obratně investoval do vybudování pevného a ekonomicky silného dominia na Frýdlantsku a Jičínsku. Léta 1621 – 1625 znamenají první etapu tzv. Valdštejnovy velké doby. Prostor mu v ní poskytla mašinerie třicetileté války. Je jmenován vrchním velitelem císařských vojsk a je povýšen na říšského knížete.Genialita jeho vojenské kariéry nebyla dána vyjímečnými strategickými schopnostmi, ale na svou dobu nevídaným ekonomicko-politickým myšlením. Jako jediný rozpoznal, že armádu nestačí zasypat penězi, ale že musí být zajištěna bezchybně fungujícím hospodářstvím, které je zcela podřízeno jejím potřebám. Jen z této pozice je možné ovládnout nejen armádu, ale získlat i politickou moc.

Udivující a závist budící majetek, který získal v pobělohorských konfiskacích, obratně investoval do vybudování pevného a ekonomicky silného dominia na Frýdlantsku a Jičínsku.Léta 1621 – 1625 znamenají první etapu tzv. Valdštejnovy velké doby. Prostor mu v ní poskytla mašinerie třicetileté války. Je jmenován vrchním velitelem císařských vojsk a je povýšen na říšského knížete.Genialita jeho vojenské kariéry nebyla dána vyjímečnými strategickými schopnostmi, ale na svou dobu nevídaným ekonomicko-politickým myšlením. Jako jediný rozpoznal, že armádu nestačí zasypat penězi, ale že musí být zajištěna bezchybně fungujícím hospodářstvím, které je zcela podřízeno jejím potřebám. Jen z této pozice je možné ovládnout nejen armádu, ale získat i politickou moc.

Neúspěchy na bojišti přiměly císaře v roce 1631 ke změně postoje a znovu povolává Valdštejna do čela armády. Valdštejn přijímá. Nedůvěra mezi císařem a vojevůdcem však už nikdy nezmizela. V roce 1633 propuká spor znovu. Valdštejn je obviňován z nepochopitelného vedení války a z pokusů zasahovat do politických zájmů monarchie. Jeho odpůrci získávají na svou stranu nejen císaře, ale i vysoké důstojníky jeho armády. Na přelomu roku přijíždí Valdštejn do Plzně a snaží se o poslední záchranu pozic. 24. února 1634 přijíždí do Chebu, věří v podporu vojska, se kterým chce přejít na stranu nepřítele. Jeho vlastní plukovníci však již rozhodli o jeho osudu. Na Valdštejnově straně stojí zcela otevřeně pouze velitelé Kinský, Illov a Trčka. Na ty však také čeká smrt. Spolu se sekretářem Neumannem byli 25. února 1634 pozváni městským velitelem Gordonem na chebský hrad k hostině, při které byli pobiti. Na Valdštejna čekala smrt v Pachelbelově domě, kdy byl ubytován: ritmistr Deveroux jej probodl partyzánou. Jak se ukázalo, byla chebská vražda již jen pouhou exekucí na muži, jehož dny již stejně byly sečteny.

Albrecht z Valdštejna navštívil Cheb celkem pětkrát. Když sem v roce 1625 poprvé přichází, je Cheb městem s velmi silnou protestantskou komunitou. Po vypuknutí stavovského povstání však Chebští, věrni své příznačné taktice, zachovali vůči habsburskému domu neutrální postoj. Po dlouhém váhání sice složili hold „zimnímu králi“ Fridrichu Falckému, ale přímou vojenskou pomoc českým stavům neposkytli. Proto byl také jejich postoj po bitvě na Bílé hoře ohodnocen jako neúčast na povstání. Díky penězům se jim pak v roce 1623 podařilo získat od císaře generální pardon. Po celou dobu třicetileté války byl Cheb díky své poloze výhodnou operační základnou pro obě bojující strany.

V roce 1628 dolehla na město tvrdá rekatolizační politika prosazovaná Obnoveným zřízením zemským. Evangelická rada města byla rozpuštěna, purkmistři sesazeni a 143 protestantských rodin bylo donuceno k emigraci. Ke krátkému návratu emigrantů dochází v roce 1631, kdy je město dobyto saským vojskem. Následující rok je opět obsazeno Valdštejnem a emigranti jsou nuceni k novému odchodu. Město je drancováno, vypalováno a postihováno vysokými pokutami. Lze říci, že na žádný z Valdštejnových pobytů, ani na ten poslední, nemohlo mít město dobré vzpomínky.


VALDŠTEJNSKÉ EXPONÁTY

Mezi nejvýznamnější exponáty muzea patří soubor předmětů souvisejících s osobou Albrechta z Valdštejna.

25. ÚNORA 1634 byl v Chebu zavražděn Albrecht z Valdštejna. Událost vštípila do obecného povědomí spojitost Albrechta z Valdštejna s Chebem a založila pozdější valdštejnskou tradici ve zdejší oblasti.

Asi za sto let od Valdštejnova zavraždění si začalo město uvědomovat, že by mohlo velmi dobře do budoucnosti zúročit a podporovat vazbu Valdštejn a Cheb. Městská rada začíná myšlenku podporovat a vychází tomuto zájmu vstříc. Od počátku 18. století nechává zhotovovat pro vzácné návštěvy a další zájemce obrazy s valdštejnskou tematikou. V roce 1736 objednává pro doložení oné osudné události u místního malíře Johanna Maximiliana Hofreitera zavraždění Albrechta z Valdštejna a zavraždění Valdštejnových důstojníků na Chebském hradě. Popularita města značně stoupla díky Schillerově dramatu „Valdštejn“. Básník skutečně Cheb v roce 1791 navštívil, aby si udělal představu o městě a místě, kde byl slavný vojevůdce zavražděn.

V pol. 19. století se radnice stěhuje do Městského domu, známého také jako Pachelbelův dům, kde byl Albrecht z Valdštejna zavražděn. Když se v roce 1873 rozhodovalo , kde bude umístěno právě založené muzeum, rozhodla již jednoznačně atraktivita místa Valdštejnova úmrtí. Je paradoxem, že v době svého založení mělo muzeum jen čtyři předměty určené jako památky na Valdštejna. Byly to již dva zmíněné obrazy, Valdštejnův portrét a partyzána, kterou byl Valdštejn propíchnut. Autorem Valdštejnova portrétu je malíř Christoph Frank, který žil ve Vídni, ale pocházel z Chebu. Obraz namaloval kol. roku 1805 při jedné z návštěv svých rodičů v rodném městě. Od 90. let minulého století dochází k cílevědomému sbírání valdštejnských památek a tzv. Valdštejnova úmrtní místnost se stává cílem mnoha návštěvníků z celé Evropy. V roce 1894 je zakoupen v mnichovské pinakotéce obraz Valdštejna coby šestiletého chlapce. Autorství obrazu je připisováno španělskému malíři Alonsu Sanchezu Coellovi. Obraz byl silně poničen v roce 1907 při požáru muzea, kdy celá horní část obrazu byla zasažena ohněm, který téměř zničil malbu v části obličeje a části oděvu. Obraz byl opraven, ale zároveň zmenšen formát. Naposledy obraz restaurovala ak.mal. Ivana Přibylová v roce 1989.

Sbírky muzea byly nadále rozšiřovány např. v roce 1896 byl zakoupen do hedvábí vpichovaný obraz Valdštejnova vojenského tábora, v roce 1902 Valdštejnův dopis z roku 1632 a četné tisky, mezi nimiž byl i unikát francouzských novin z roku 1634 se zprávou o zavraždění vévody.V roce 1909 získává muzeum Valdštejnovu bustu od městské rady od sochaře Wilferta, představitel místního realismu Josef Reiner dokončuje velký obraz zavraždění generálů na hradě. V expozici a ve sbírkách Chebského muzea se nachází celá řada obrazů od místních realistů většinou z druhé poloviny 19. Století (J. Schilhabel, W. Schneider) s náměty např. Albrecht z Valdštejna přijímá deputaci městské rady v Chebu, nebo Tábor Valdštejnových vojsk u Chebu v roce 1632, Albrecht z Valdštejna s družinou a astrologem Sennim v hodovní síni Chebského hradu atd. Snaha doložit vztah Cheb a Valdštejn je právě záležitostí druhé poloviny 19. století, kdy byla většina předmětů získána nebo právě k tomuto účelu pořízena.

Sběratelská aktivita zaměřená k postavě Albrechta z Valdštejna vrcholí v roce 1913, kdy je získána pro město Cheb a pro muzeum část bohaté Hallwichovy sbírky vzácných historických portrétních miniatur řezaných ve slonovině. Je to soubor 40 kusů řezeb představujících jednak vůdčí osobnosti z období třicetileté války, jednak historické výjevy z tohoto období. Soubor řezeb tvořil část odkazu teplického rodáka a vídeňského dvorního rady dr. Hermanna Hallwicha. Samostatnou kapitolu tvoří grafická sbírka, jejíž těžištěm je soubor kreseb a grafických listů inspirovaných Albrechtem z Valdštejna a jeho smrtí v Chebu. K nejcennějším listům s touto tematikou patří dvě sépiové kresby s výjevem zavraždění vévody a jeho důstojníků, které patrně vznikly nedlouho po krvavé události. V roce 1934 v rámci chebských valdštejnských slavností byla uspořádána velká výstava Valdštejn a Cheb, kde byly vystaveny všechny sbírkové předměty související s daným tématem.

V roce 1978 byla z Valdštejnského paláce převezena vzácná kolekce autentických památek jednak z osobní výbavy Albrechta z Valdštejna, jednak některé sbírkové předměty pocházející z mobiliáře paláce. Sbírkové předměty byly vyhozeny na půdě paláce, kde došlo k jejich silnému fyzickému poškození. Některé kusy byly zničeny tak, že nebylo jisté, zda je bude možno restaurováním zachránit. V roce 1983 byl v Chebském muzeu vypracován program záchrany celého souboru valdštejnských památek s tím, že po ukončení restaurátorských prací budou všechny předměty vystaveny v nově připravované expozici Chebského muzea. Přestože předměty byly v havarijním stavu a potřebovaly záchranu ihned, muselo se přistoupit k postupnému zadávání vzhledem k náročnému restaurování, které bylo hrazeno z rozpočtu Chebského muzea. Taktéž záleželo na pečlivém výběru osoby restaurátora, protože ve všech případech se jednalo o významnou kulturní památku, i když zničenou a vyřazenou z Valdštejnského paláce. Návštěvnicky nejpřitažlivějším sbírkovým předmětem v expozici Chebského muzea je stále po celou dobu vystavení vypreparovaný Valdštejnův kůň , který byl zastřelen 16. 11. 1632 v bitvě u Lützenu. Valdštejn nechal svého oblíbeného koně převézt do Prahy a vycpat. Zřejmě se jedná o nejstarší datovanou vycpaninu v Čechách.

Mezi vzácné osobní předměty patří kord, ostruhy, límec a boty. Límec se nacházel ve velmi špatném stavu, byl mezi prvními předměty, které musely být restaurovány. Límec restaurovala v roce 1983 restaurátorka Jarmila Hartlová. Jedná se o nádherné bílé okruží z plátna a hedvábné šňůrky, které vytvářejí bohaté rostlinné ornamenty a ptačí motivy. Dnes již nádherná zrestaurovaná cestovní truhla Albrechta z Valdštejna pocházející z let kolem roku 1600 musela být taktéž restaurována. Truhla před restaurováním byla napadena dřevokazným hmyzem, dno truhly bylo ztrouchnivělé a kovové části zkorodovaly. Vzhledem k jejímu kritickému stavu bylo její restaurování rozloženo do několika let a bylo ukončeno v roce 1992 Františkem Kulveitem. Součástí drobnějších předmětů je Valdštejnova mycí souprava cestovní a polní výbavy, jedná se o měděná kamínka, umyvadlo a vaničku. Do Chebu se taktéž dostala dvě slavnostní jezdecká sedla z černého a červeného sametu. Obě jsou po restaurování vystavena v expozici Chebského muzea. Sedla restaurovala v letech 1995- 1997 ak.mal. Zorka Smetanová. Obě sedla byla silně poškozená, restaurátorka musela provést vůbec základní zajištění před rozpadem a posléze postupovat po jednotlivých částech s vlastním restaurováním. Na sametu jsou bohaté výšivky stříbrným a zlatým dracounem stylizované do rostlinných motivů.

Součástí souboru převezeného z Valdštejnského paláce do Chebského muzea bylo i patnáct podobizen údajných členů rodu Valdštejnů zobrazených v celé postavě a dvě podobizny zobrazené v polopostavě. Celý soubor byl do Chebu převezen ve velmi špatném stavu, od 50.let 20. století byly obrazy odloženy na půdě Valdštejnského paláce a vystaveny extrémním podmínkám, stav většiny z nich byl havarijní. Odbornému posouzení bránil špatný stav obrazů, pokrytých rozsáhlými přemalbami a ztmavlými laky. I přesto se u nich předpokládala značná umělecká kvalita. V původním návrhu nové expozice Chebského muzea, který vznikal v letech 1985 – 1989 (za kol. autorů: Dr. Jaromír Boháč), bylo počítáno s vystavením obrazů v expozici s valdštejnskou tematikou. V roce 1983 soubor začala restaurovat ak.mal. Ivana Přibylová a v roce 1994 se restaurování ujal ak.mal. Pavel Blattný, který si posléze tento soubor obrazů zvolil jako téma diplomové práce k ukončení studia dějin umění v Ústavu dějin umění FF UK v Praze. Po ukončení restaurátorských prací a obhájení diplomové práce Pavla Blattného se vedení Chebského muzea s přihlédnutím k novým objevům rozhodlo celý soubor poprvé veřejnosti trvale zpřístupnit v podobě:


VALDŠTEJNSKÁ OBRAZÁRNA

Portrétní galerie rodu Valdštejnů a osobností s rodem spjatých.

Součástí kolekce předmětů převezené z Valdštejnského paláce do Chebského muzea v roce 1978 bylo i patnáct podobizen údajných členů rodu Valdštejnů zobrazených v celé postavě a dvě podobizny zobrazené v polopostavě. V roce 1994 byla celá galerie kompletně restaurována. 

Celý soubor byl do Chebu převezen ve velmi špatném stavu, od 50. let 20. století byly obrazy odloženy na půdě Valdštejnského paláce a vystaveny extrémním podmínkám, stav většiny z nich byl havarijní. Odbornému posouzení bránil špatný stav obrazů, pokrytých rozsáhlými přemalbami a ztmavlými laky. I přesto se u nich předpokládala značná umělecká kvalita. V původním návrhu nové expozice Chebského muzea, který vznikal v letech 1985 – 1989 (za kol. autorů: Dr. Jaromír Boháč), bylo počítáno s vystavením obrazů v expozici s valdštejnskou tematikou. V roce 1983 soubor začala restaurovat ak.mal. Ivana Přibylová a v roce 1994 se restaurování ujal ak. mal. Pavel Blattný, který si posléze tento soubor obrazů zvolil jako téma diplomové práce k ukončení studia dějin umění v Ústavu dějin umění FF UK v Praze. Po ukončení restaurátorských prací a obhájení diplomové práce Pavla Blattného se vedení Muzea Cheb s přihlédnutím k novým objevům rozhodlo celý soubor poprvé veřejnosti trvale zpřístupnit v podobě portrétní valdštejnské obrazárny v Muzeu Cheb.

Pro vybudování obrazárny bylo využito prostoru dřívější velké výstavní síně ve druhém patře podle návrhu a architektonického řešení ing. arch. Zdeňka Franty z Mariánských Lázní. Soubor valdštejnských obrazů má bohatou historii svého uložení. Obrazy se nacházely na zámcích patřících rodu Valdštejnů např. na Duchcově, v Mnichově Hradišti či v Třebíči. Pavel Blattný při své uměleckohistorické a restaurátorské analýze zjistil, že jednotlivé nápisy a erby, označující portrétované postavy jako členy valdštejnského rodu, jsou druhotné. Většina nápisů celkem u 15 obrazů může pocházet už z konce 17. století, ale nepochybně z první poloviny 18. století.

Tento soubor tvoří jádro rodové galerie, která byla doplněan dvěma ženskými podobiznami na sklonku 18. století či na počátku 19. století. Druhotně v několika etapách byly domalovány i erby. Kromě nápisů a erbů, které se prokázaly jako domalovány, je důležitá otázka vzniku obrazů a skutečné osobnosti portrétovaných. Velmi překvapivá je identifikace Dietricha z Ralska s císařem Matyášem, dámy ve žlutých šatech s císařovnou Eleonorou (manželkou císaře Ferdinanda III., šlechtice v tmavém oblečení jako mantovského vévodu Carla I. A domnělého Hynka z Valdštejna pak s Ferdinandem Ernstem z Valdštejna. Zvláště překvapivé je, že identita zobrazeného byla měněna i v případě prokazatelně původních podobizen členů valdštejnského rodu, např. u obrazu Viléma I. Kunmana Monocula, který se ukázal být portrétem samotného Albrechta z Valdštejna, vévody frýdlantského, a u domnělého portrétu Hynka z Valdštejna, který je portrétem Ferdinanda Arnošta z Valdštejna. Velkým přínosem Blattného zkoumání je připsání autorství portrétu císaře Matyáše Lucasi van Valckenborchovi a jeho datování do roku 1590, u domnělého Haška z Valdštejna byla objevena signatura a autorem je Frans Luycx a taktéž připsání portrétu císařovny Eleonory Fransi Luycxovi lze akceptovat.

Návštěvník portrétní galerie si rozhodně položí otázku, zda jsou obrazy seřazeny v obrazárně dle nějakého systematického klíče, či jde o výběr a řazení zcela náhodné, tak aby se na stěny pověšené obrazy prostě vešly. Na otázku najdeme odpověď v kapitole 5 katalogu, kde vysvětluje ak. mal. Mgr. Pavel Blattný:

„Obrazy Dietricha z Ralska? a Jana z Valdštejna? jsem se rozhodl zařadit na začátek, protože jsem je restauroval jako první, jevily se mi jako nejstarší a jedná se o půlportréty. Následujících 15 podobizen je již v celé postavě. Hašek z Valdštejna? přišel při restaurování na řadu jako třetí. Po zjištění Luycxova autorství mi připadalo logické zařadit jako další Dámu s vějířem ve žlutých šatech (Eleonoru II), neboť autorství Luycxe u tohoto obrazu je sotva zpochybnitelné. K zařazení Wilíma?, Maxmiliána?, Ladislava? a Bernarda Jana z Valdštejna ? pod čísla 5., 6. 7. a 8. mě vedlo přesvědčení, že uvedené obrazy stojí Luycxovi blízko nebo že s ním nějakým způsobem souvisejí – buď jeho podílem na vypracování obličejů a rukou nebo spoluúčastí jeho neznámých žáků či spolupracovníků. Rudolfa z Valdštejna? se během času podařilo identifikovat jako Heřmana z Questenberka, proto jsem za něj zařadil Hinca Jana z Valdštejna?, o kterém jsem myslel, že by mohl být jeho bratrem – Gerhardem z Questenberka, jak se zdálo ze srovnání s jeho grafickým portrétem, nebo – vzhledem k erbu Lichtensteinů – Castelcornů, který se na obraze nacházel, by mohl portrétovaný být i Pavlem hrabětem Lichtensteinem-Castelcornem. Největším problémem bylo zařazení portrétu Šlechtice v tmavém oblečení. Tato podobizna souvisí svojí představenou, kulisovou figurou a krajinným pozadím s bitevním výjevem s kat.čísly 5., 6., 7., 8., proto byl obraz zařazen za ně. U podobizen Albrechta z Valdštejna? a Marie Isabely z Harrachu? se nesporně jedná o pendanty – jejich zařazení pod kat. č. 12 a kat.č. 13 se mi zdálo logické, i když se jejich identita proti původní změnila. Podobizna Vilhelma I. Monocula byla komplikovaná pozdější přemalbou oka a nápisu. Vzhledem k tomu, že nápis i páska jsou součástí historické hodnoty obrazu, rozhodl jsem se tyto přemalby při restaurování neodstranit. (Podobně tomu bylo i s nepůvodními nápisy a erby na dalších obrazech, které jsem restauroval). Zjištění identity portrétovaného se zdálo skoro nemožné, proto jsem jej zařadil za podobně obtížnou předchozí dvojici. (Jeho totožnost s Albrechtem z Valdštejna mě nakonec samotného překvapila). Identifikace osoby, publikované v literatuře jako Maxmilián z Valdštejna se zdála být zpočátku naprosto zřejmá. Atributy nejvyššího sudího odpovídaly jeho společenskému postavení. Na řadu předcházejících portrétů neznámých osobností jsem tedy chtěl navázat konečně konkrétní osobou synovce Albrechta z Valdštejna – Maxmiliánem, který Valdštejnský palác po Albrechtovi obýval. (I totožnost tohoto obrazu se však později změnila v osobu Jáchyma Oldřicha Slavaty). Dáma v červených šatech byla nápisem deklarována jako Kateřina z Harrachu?, jako Maxmiliánova choť. Proto byla zařazena za údajnou Maxmiliánovu podobiznu. (Tato dáma zůstává však stále v anonymitě). Podobiznu Hinca z Valdštejna? se podařilo určit jako zásnubní portrét Arnošta, hraběte z Valdštejna, syna údajné předešlé dvojice, proto byl zařazen pod číslo 17.“

Některé obrazy měly silně poškozené rámy, některým obrazům rámy dokonce chyběly. Součástí restaurování bylo i provedení eventuálně nového rámu nebo oprava stávajícího. Tyto práce prováděl konzervátor CHM Václav Klečka. Součástí obrazárny je taktéž tzv. předsálí, kde je vystaven obraz „Jindřich z Valdštejna předvádí králi Přemyslu Otakarovi II. před tažením proti pohanským Prusům svých 24 synů.“ Obraz restauroval v letech 1995-1998 ak. mal. Pavel Blattný. Od roku 1978 je obraz umístěn v Muzeu Cheb, předtím byl součástí inventáře zámku Mnichovo Hradiště, jak zjistil restaurátor, a to v roce 1749. Později byl převezen do Valdštejnského paláce v Praze. V 50. letech 20. století byl obraz stržen z napínacího rámu, vícekrát přeložen a odložen respektive vyhozen na půdu Valdštejnského paláce, kde došlo k jeho destrukci vlivem zatékání. Před restaurováním byl zjištěn havarijní stav obrazu, i při minimální manipulaci malba opadávala, křehké plátno bylo na krajích uhnilé, zvětralé atd. Po konzultaci s památkáři a historiky umění bylo rozhodnuto vzhledem k existenci předlohy, že chybějící části obrazu budou včetně nápisu rekonstruovány. Bylo rovněž doporučeno zhotovení repliky rámu z 19. století. Poprvé rodovou scénu zobrazil Karel Škréta svým návrhem rytiny Daniela Wussina pro Valdštejnské „Amphiteatrum gloriae“. Až na několik odchylek kopíruje neznámý malíř svoji předlohu celkem věrně. Vedle obrazu jsou vystaveny barevné fotografie z průběhu restaurování a hlavně fotografie zobrazující, jak obraz vypadal před restaurováním.

V úvodní části obrazárny je návštěvník seznámen s průběhem některých restaurátorských prací, jsou zde vystaveny ukázky možností pomocných technik při restaurování jako např. RTG a infra záření, je zde vystaven rentgenový snímek hlavy Ernsta z Valdštejna. Návštěvník zde vidí, jak malíř maluje kopii obrazu. Na stěně visí kopie obrazu Ernsta Valdštejna kterou namaloval v roce 1997 Tomáš Lahoda pro Carla Albrechta Valdštejna. Pan Valdštejn byl tak laskav a kopii obrazu muzeu zapůjčil po dobu, než pan Lahoda namaluje další kopii obrazu pro muzeum. Vedle obrazu jsou vystaveny barevné fotografie jednotlivých fází postupu při malování obrazu. Dále jsou vystaveny způsoby techniky malby a také text o rodových portrétních galeriích z pera restaurátora ak.mal.Mgr. Pavla Blattného.


VALDŠTEJNŮV OKRUH

Část expozice tematicky zaměřená na osobu Albrechta z Valdštejna.

Od 16. května 2004 rozšiřuje prohlídkový okruh o Valdštejnův pokoj a svým návštěvníkům vychází tak vstříc tím, že připravilo pro zájemce o valdštejnské sbírky tzv. Valdštejnův prohlídkový okruh.

Ve Valdštejnově okruhu je zahrnuta prohlídka Valdštejnova úmrtního pokoje, dvou valdštejnských expozic, prohlídka Valdštejnské obrazárny a prohlídky expozice s Valdštejnovým koněm. Vycházíme tak vstříc cestovním kancelářím, které žádají pouze prohlídku muzea zaměřenou na Albrechta z Valdštejna. Celý prohlídkový okruh trvá 20 minut, průvodkyně hovoří česky, německy, anglicky a rusky. Návštěvníkům je také k dispozici brožura Po stopách Albrechta z Valdštejna, kterou je možné zakoupit v Krajském muzeu Cheb. Podle ní je možné navštívit nebo se pouze inspirovat místy, která patřila do majektu Albechta z Valdštejna nebo jsou nějakým způsobem spjata s jeho působením. Jako např. Mnichovo Hradiště, kde je vévoda pochován, nebo zámek Frýdlant v Čechách nebo jeho sídelní město Jičín. Na památku návštěvníci obdrží turistické razítko a mohou si zakoupit valdštejnské mince.


VALDŠTEJNOVA ŽIVOTNÍ DATA

Albrechta z Valdštejna – životní data

Pohnutý osud Albrechta z Valdštejna vyvolává do dnes mnoho otázek. Neutuchající zájem o jeho osobu i roli, kterou sehrál v kontextu evropských dějin, nepřestává čeřit hladinu historického bádání.

14 (24.) září 1583
Narození Albrechta Václava Eusebia z Valdštejna v Heřmanicích nedaleko Jaroměře.

1595
Valdštejn, který osiřel, přechází do vychování k strýci Jindřichu Slavatovi z Chlumu (hrad Košumberk).

podzim 1599
Valdštejn navštěvuje protestantskou školu ve Zlaté Hoře ve Slezku.

1599
Odchází na protestantskou akademii do Altdorfu.

1600
Odchází jako voják na turecké bojiště (hodnost fenricha), kde bojuje do roku 1606.
květen 1609
Žení se s bohatou vdovou Lukrécií, po které 23. 3. 1614 dědí bohatý majetek.

1617
Valdštejn znovu na bojišti, tentokráte jako velitel vlastního pluku osvobozuje pevnost Gradišku z obležení.

5. května 1619
Přebíhá jako plukovník moravských stavů s plukovní pokladnou na stranu císaře.

1620
Valdštejn ve službách císaře se podílí na potlačení stavovského povstání.

1621
Valdštejn poráží Gabora Bethlena a nutí ho s císařem uzavřít mír.

prosinec 1621
Valdštejn jmenován velitelem Prahy.

1622
Valdštejn jmenován velitelem císařských vojsk v českém království podílí se na finančních machinacích známých ražením nehodnotné tzv. dlouhé mince machinacemi a konfiskacemi získává velké bohatství.

7. září 1623
Valdštejn povýšen na říšského knížete.

1624
Valdštejn nabízí císaři postavení vojska.

7. dubna 1625
Valdštejn jmenován vrchním velitelem císařských vojsk.

3. září 1625
Odchází v čele vojska z Chebu na severoněmecká bojiště.

25. dubna 1626
Poráží Mansfelda u Dessavy a pronásleduje ho na Slovensko.

1627
Valdštejn povýšen na vévodu.

1628
Po návratu do severního Německa obléhá Stralsund.

13. srpna 1630
Valdštejn zbaven velení – konec tzv. Valdštejnova generalátu.

duben 1632
Valdštejn znovu přijímá velení nad císařskou armádou.

1630 – 1634
Valdštejn vyjednává s českou emigrací a s protihabsburskými spojenci.

13. prosince 1633
Přijíždí do Plzně, kde se staví otevřeně proti císaři.

24. února 1634
Přijíždí do Chebu.

25. února 1634
V Chebu spolu se svými věrnými Kinským, Trčkou a Illowem zavražděn.


VALDŠTEJNOVY POBYTY V CHEBU

Pobyty Albrechta z Valdštejna v Chebu.

Již řadu let využívá město zájmu okolního světa o Cheb jako o místo posledního pobytu a tragického skonu vévody Albrechta z Valdštejna. Přinášíme zde proto kalendárium návštěv vévody Frýdlanského v tomto městě.

Kalendárium Valdštejnových návštěv Chebu.

1609
Ještě dříve, než Albrecht z Valdštejna poprvé vstoupil do bran Chebu, setkal se s tímto městem nepřímo, když se v roce 1609 oženil se zámožnou vdovou Lukrécií Nekšovou z Landeka, jejíž rod z Chebu pocházel.

18. dubna 1622
První dokladem o přímém kontaktu Albrechta z Valdštejna s Chebem je dopis z 18. dubna 1622, v němž Valdštejn oznamuje chebským radním, že obdrží od císaře prostřednictvím Gottfrieda Hertela 3000 zlatých na nákup zbraní. Později si Chebsko vyhlédl jako shromaždiště svého nově tvořeného vojska.

1. července 1625
1. července 1625 se Chebským ozval z Prahy osobním listem a požádal je o uschování pušek.

31. července 1625
31. července 1625 se objevil v Chebu osobně pouze v doprovodu malé družiny. Ubytoval se v zámečku radního Werndla z Lehensteinu a odtud organizoval verbování do armády. Během měsíce najal kolem 20 000 bojeschopných mužů. Celé město si oddechlo, když 3. září téhož roku odtáhl s naverbovaným vojskem směrem na západ.

28. května 1630
28. května 1630 přenocoval Valdštejn v prázdném Pachelbelově domě (dnešním muzeu), když se vracel z léčení v Karlových Varech k armádě do Memmingenu.

30. října 1630
30. října 1630 nocoval opět v Chebu a ve stejném domě. Po tomto průjezdu se kontakty Chebských s frýdlantským vévodou téměř na dva roky přerušily.

25. června 1632
25. června 1632 přijel Valdštejn do Chebu znovu. Tentokrát bydlel v domě Adama Junckera a Wolfa Frischeina na chebském náměstí (čp. 17 a 18).

24. února 1634
V sychravém dni 24. února 1634 vjel vévoda do Chebu popáté a naposledy, aby ho již živý neopustil.

25. února 1634
Dne 25. února 1634 ráno napsal Valdštejn roztřesenou rukou svůj poslední dopis. Večer Walter Deveroux probodl generalissima partyzánou.


SMRT ALBRECHTA Z VALDŠTEJNA

Zavraždění Albrechta z Valdštejna a osud jeho vrahů.
Článek historika PhDr. Tomáše Dostála.

Níže uvedený text přibližuje události lemující tragický skon Albrechta z Valdštejna v Chebu.

Hvězda zapadá:

Teprve počínající noc a příchod tmy přerušily 16. listopadu roku 1632 strašnou řež, která s děsivou intenzitou zuřila po většinu tohoto velmi sychravého dne. Pomalu utichalo řinčení zbraní a zvolna doznívaly poslední výstřely jedné z nejdůležitějších bitev třicetileté války, jež se odehrála v blízkosti malého městečka Lützen, ležícího západně od Lipska. Jednalo se o střetnutí, které nepoznalo jednoznačného vítěze. To ovšem nikterak nebránilo oběma proti sobě stojícím armádám, na jedné straně oddílům císařským, posíleným o vojáky katolické Ligy a na straně druhé švédským a saským jednotkám, přisvojovat si palmu vítězství. Případnou euforickou náladu však vojákům z království Tří korunek musely značně pokazit trpké a nepříjemné pocity hořkosti. Bitva totiž znamenala konec nejenom vojenské kariéry ale i pozemské poutě švédského krále Gustava II. Adolfa, který byl v jedné z četných lítých půtek zastřelen císařskými kyrysníky. Neočekávaná smrt bezpochyby nejschopnějšího protivníka a soupeře znamenala přelom i v životě generalissima císařských armád, frýdlantského vévody, Albrechta z Valdštejna.
Jedná se nesporně o smělé tvrzení ale zdá se, jako by od tohoto okamžiku pozvolna, přesto do jisté míry nezadržitelně, začala pohasínat hvězda, která po dlouhá léta ozařovala jiskřivou a strmou Valdštejnovu kariéru. Svým neprůhledným až dvojakým jednáním s mocenskými rivaly habsburského domu, to jest Švédy, Sasy či Francouzi, a pochybnosti budícím lavírováním dokázal vévoda v následujících patnácti měsících na císařském dvoře ve Vídni vyvolat obrovskou vlnu odporu a záště, čímž poskytnul pestré směsici svých zjevných i skrytých nepřátel, rozličným intrikánům i pouhým bezcharakterním závistivcům pádné argumenty, kterými bylo možno ospravedlnit razantní zákrok namířený proti jeho osobě, o jehož nezbytnosti a nutnosti se nakonec podařilo císaře Ferdinanda II. přesvědčit.

Rozsudek:

Panovník čelil obrovskému tlaku španělské a vatikánské kliky, byl vystaven jedovatým pomluvám řady ničeho se neštítících ambiciózních vysokých důstojníků, kteří by rádi zaujali Valdštejnovu pozici. Mezi nimi nad jiné vynikal především generálský triumvirát sestávající z Jana Matyáše Gallase, Ottavia Piccolominiho a Jana Aldringena. Císař tak pomalu ztrácel důvěru ve svého nejlepšího vojevůdce, pochyby sžíraly jeho těžce zkoušenou mysl. Nakonec, po velkém vnitřním boji, podlehl naléhání a 24. ledna roku 1634 podepsal patent, kterým Albrechta z Valdštejna zbavoval vrchního velení císařské armády a zároveň na jeho místo jmenoval vévodova dosavadního zástupce, hraběte Jana Matyáše Gallase. Všem generálům, důstojníků i prostým vojákům se přikazovalo, že nemají již nadále zachovávat věrnost a poslouchat rozkazy jak právě sesazeného generalissima, tak jeho posledních věrných, polního podmaršálka Kristiána Illova a generála jezdectva a současně Valdštejnova švagra hraběte Adama Erdmana Trčky z Lípy. Patent uzavírala věta, která se rovnala vynesení rozsudku smrti nad Valdštejnem a hrstkou zbývajících příznivců. Tato klíčová pasáž zněla: „Hlavu spiknutí a její nejvýznamnější spojence, pokud to bude možné, zajmout a dopravit do Vídně nebo jako usvědčené provinilce zabít.“ Ortel byl tedy vyřčen. Tímto lednovým dekretem učinil císař z Valdštejna štvanou zvěř, vydanou na milost a nemilost útočníkům, kteří mohli udeřit kdykoliv a odkudkoliv. Vévodův osud byl de facto zpečetěn, jeho dny sečteny. Otázkou ovšem zůstávalo, kdo se ujme role lovce a zasadí kořisti poslední ránu.
Pod dojmem těchto neblahých událostí nezbývalo Valdštejnovi než prchat a pokusit se uniknout z dosahu císařské autority. Kruh kolem něj se promptně uzavíral. Zvolil jedinou možnou trasu, přes Plzeň mířil dále na západ, do Chebu, odkud chtěl vejít v kontakt s nepřáteli habsburské monarchie operujícími na říšském území. V Plzni past ještě nesklapla, 22. února 1634 Valdštejn město v nejvyšším spěchu opustil. O dva dny později psal krajně rozhořčený Gallas Aldringenovi: „Ľ furfante traditore – zrádný ničema, uprchl“. Nemělo ovšem uplynout příliš mnoho času, než krutý a navýsost nelítostný úděl vévodu frýdlantského přece jenom dostihnul. Zbývalo vyřešit pouze kde a kdy.
První neznámou dosadil sám Valdštejn, když ve čtvrtek 24. února mezi čtvrtou a pátou hodinou odpolední vjel, v doprovodu přibližně půl druhé tisícovky vojáků a jen s několika málo zavazadly, do chebských bran. Ocitnul se tak na místě, kde před pouhými devíti lety z vlastních zdrojů sestavil pro císaře mohutnou armádu, v jejímž čele hájil habsburské zájmy na nesčetných evropských bojištích, dobyl slavná vítězství, rozséval děs a hrůzu v řadách nepřátel, přemohl a skolil nejschopnějšího soupeře habsburské věci, švédského krále Gustava II. Adolfa. Jednalo se o jeho již pátý pobyt ve městě, jehož zdi tentokrát neměl opustit živý.
O tom kdy, padlo rozhodnutí v noci ze 24. na 25. února. Tři muži pocházející z ostrovního království, dva protestantští Skotové a jeden katolický Ir, dosadili poslední chybějící dílky skládačky. Podplukovník Trčkova pěšího pluku a zároveň velitel města Chebu John Gordon, další podplukovník z téže jednotky Walter Leslie a konečně dragounský plukovník Walter Butler, jenž se k Valdštejnovu uskupení se svým oddílem přidal nedaleko Stříbra, se dohodli na fyzické likvidaci prchajícího a zlomeného psance i jeho blízkých. Vidina lákavé a tučné odměny i dalších projevů císařské vděčnosti spolehlivě zaplašila jakékoliv pochybnosti. Nemorální aspekty připravovaného činu, to jest úkladné mnohonásobné vraždy, nehrály u tak drsné chásky, jakou byli profesionální vojáci 17. století, v podstatě žádnou roli. Svědomí představovalo překážku vskutku nepatrnou.

Krvavá hostina:

Jako první měli přijít na řadu Valdštenovi poslední spojenci, Kristián Illov, Adam Erdman Trčka z Lípy, Trčkův švagr Vilém Kinský ze Vchynic a rytmistr Niemann, vojenský kancléř vévody frýdlantského. V pozvání na slavnostní banket, jenž ve svém domě stojícím v areálu chebského hradu pořádal podplukovník Gordon, nespatřoval ani jeden z výše jmenovaných neblahé znamení. Nic netušíce dorazili všichni čtyři 25. února kolem šesté hodiny odpolední na místo činu. V pošmourném a nevlídném dni se již těšily na bujarou hostinu. Vše z počátku skutečně probíhalo podle jejich optimistických očekávání. Mimořádně bohatá tabule, podpořená navíc potoky piva a vína, se zdála naplnit představu příjemně prožitého večera. O tom, jak moc se mýlí, se Vadštejnovi věrní přesvědčili velice brzy. Aniž to pozvaní tuší, celý hradní komplex je pevně v rukou Butlerových mužů, veškeré únikové a přístupové cesty jsou obsazeny. Mezi sedmou a osmou hodinou podplukovník Leslie potají nařídil vytáhnout padací most a uzamknout hradní bránu. Krátce poté, jak blesk z čistého nebe, vtrhlo do hodovní místnosti první vražedné komando vedené podplukovníkem Butlerova dragounského pluku Geraldinem, který ani na vteřinu nezaváhal a vykřikl smluvenou frázi: „Wer ist gut Kaiserich?“ Gordon, Butler a Leslie vyskočili od prostřeného stolu a odpověděli: „Vivat Ferdinandus! Vivat Ferdinandus!“, načež se v protějších dveřích objevila druhá část netrpělivě čekajících vrahů v čele s kapitánem Deverouxem, jenž doplnil: „Und das ganze Haus Österreich.“ Gordon, Butler a Leslie střelhbitě tasili kordy a spolu s ostatními se vrhli na naprosto šokované a neozbrojené hosty. Vilém Kinský nestačil zřejmě ani pochopit, co se děje a již se sesul na stůl, zasažen mnoha smrtelnými ranami. Kristián Illov se prodere ke svému kordu, jenž na počátku hostiny, stejně jako jeho tři společníci, pověsil na připravenou zástěnu. Jako šílený kolem sebe seká a bodá, zraňuje Leslieho ale vzápětí podlehne přesile. Také Trčka klade zoufalý odpor, ač na něj prší rána za ranou, hrabě stále neklesá. Je snad nesmrtelný? Vojáci jen těžko skrývají překvapení. Nechápavě na Trčku hledí. Ten beze zbytku využívá momentu překvapení. Vybičován strachem o život se pouze holýma rukama dokáže probít ven z komnaty, sotva popadaje dech, prchá chodbou. Jenom pár kroků ho dělí od bezpečí. Doklopýtá ke vchodovému portálu. Stráž mu vyjde v ústrety. „Heslo“, táže se. „Svatý Jakub“, vyhrkne zadýchaný, zkrvavený a na smrt vyděšený hrabě. Omyl! Valdštejnské heslo již neplatí. „Dům rakouský“, to je správná odpověď. Pažby mušket srazí Trčku na hrubou podlahu. Velitel stráže se zvědavě sklání nad omráčenou obětí. A hle! Žádné čáry či zásah vyšší moci. Nesmírně pevný krunýř z pravé losí kůže oddálil nevyhnutelné. Voják se ušklíbne, nadzdvihne provizorní brnění a zasadí fatální ránu. Vražednému běsnění na chvilku uniká i poslední z hostů, rytmistr Niemann. Těžce raněný se z posledních sil dovleče do kuchyně přiléhající k hodovní síni. Pronásledovatelé jsou mu však v patách a neznají slitování.

Coup de grâce:

Tři plukovníci se radí co dál. Zbývá sehrát závěrečné dějství dramatu. Je třeba překonat poslední překážku. Zabít Valdštejna. Zatímco Gordon zůstává na hradě a Leslie ve spěchu cválá do města, aby předešel jakýmkoliv nepokojům, shromažďuje Butler skupinu jezdců. Zakrátko už horda dragounů harcuje ve světle pochodní divoce městem. Koně supí, podkovy s hrozným rámusem nemilosrdně bijí do dlažby v křivolakých a temných uličkách. Po několika minutách dosáhnou cíle. Zastavují před domem emigranta Alexandra Pachelbela, kde je ubytován sesazený generalissimus. Hodiny ukazují něco mezi osmou a devátou hodinou večerní. Vojáci chvatně sesedají. Měšťanská hlídka střežící klidný vévodův spánek si na odpor netroufá ani pomyslet. Dragouni zajišťují hlavní vstupní bránu i vchod do nádvoří. Kapitán Deveroux s několika dalšími vybíhá za hlasitého pokřiku: „Rebelové! Rebelové!“ do prvního patra. Na chodbě se střetnou s Valdštejnovým sluhou, nesoucím svému pánovi zlatý pohár s vínem. Muž utrží hlubokou ránu na ruce a raději se klidí z cesty. V předpokoji zastoupí vrahům cestu další páže. Nabádá k tichosti ale se zlou se potáže. Prudké bodnutí a nešťastník se bez známek života sesune na zem. Razantní kopnutí vyvrací dveře ložnice. Vévoda, oblečený pouze do noční košile, se právě odvrací od okna, k němuž ho přilákal nezvyklý hluk a lomoz. Irčan Deveroux stane tváří v tvář své oběti. Pohledy obou mužů se setkají. Deveroux jako by zakolísal, zaváhání však netrvá déle než zlomek vteřiny. V dalším okamžiku počastuje Valdštejna hanlivými slovy: „Ty špatná, křivopřísežná, stará, odbojná šelmo!“ Generalissimus těžce polkne a zašeptá: „Ah Quartier – milost!“ Tato zoufalá prosba zůstane nevyslyšena. Deveroux, třímající v rukou partyzánu, kord totiž zlomil ve skrumáži na hradě, se mohutně rozpřáhne a zničující silou zasadí vévodovi smrtící úder. Dlouhé ostří se nekompromisně ponoří doprostřed hrudníku, hrot téměř vzápětí vystoupí mezi lopatkami. Vévodovo tělo bezvládně dopadá na podlahu. Bývalý vrchní velitel habsburské armády, vévoda frýdlantský, meklenburský, zaháňský a hlohovský, již není mezi živými.
Dlouhodobý, spletitý a nebezpečný svár s císařskou autoritou Valdštejn prohrál. Za tento neúspěch zaplatil cenu nejvyšší. V Chebu se v roce 1625 začaly naplňovat jeho ambice, zde ho následky nezměrné ctižádosti přivedly nakonec do záhuby. Kruh se uzavřel.

Prapodivný osud protivaldštejnských spiklenců:

„Tak tedy zničen leží kníže hvězd s přívrženci svými, o kterých se říká, že při porodu nejhroznějšího monstra pomáhali. Tak ať se stane všem, kteří úklady strojí životu a královstvím císaře našeho a krále!“, napsal 1. března 1634 s velkou dávkou zadostiučinění strahovský opat Kašpar z Questenburku, jenž neměl Albrechta z Valdštejna nikdy příliš v oblibě. Císař Ferdinand II. nechal, poté co do Vídně dorazily první dostatečně věrohodné zprávy o definitivním konci vévody frýdlantského, sloužit za duše zemřelých tři tisíce mší. Hned jak dal takto najevo zbožnost a pravost své víry, přistoupil k záležitostem navýsost světským. Odměnami doposud nevídanými zahrnul všechny osoby zainteresované v likvidaci mocného soka. Jako supi na kořist se celá řada zájemců vrhla na obrovský majetek zavražděného vojevůdce a jeho věrných. Vždyť jen hodnota samotného konfiskátu po Valdštejnovi byla odhadnuta na téměř zázračnou sumu deseti miliónů zlatých. Podíl, jehož se zmocnil nově jmenovaný generalissimus Jan Matyáš Gallas, dosáhl výše jednoho miliónu zlatých. Spadalo do něj nesmírně bohaté panství Frýdlant s Libercem a Smiřicemi. Dominia, jejichž cena vyšplhala ke statisícovým částkám připadla dvěma zbylým členům generálského trojlístku: Ottaviu Piccolominimu a Janu Aldringenovi. Ve výčtu obdarovaných zákonitě nechyběli ani tři plukovníci, kteří na sebe vzali roli iniciátorů realizace ortelu vyneseného nad Valdštejnem. Walter Butler získal panství Doksy s Berštejnem a Deštnou, k tomu hraběcí titul, hodnost císařského komorníka a zlatý řetěz. Johnu Gordonovi daroval Ferdinand II. panství Smidary a Skřivany. Walter Leslie se spokojil s trčkovským Novým Městem nad Metují. A co přímí vykonavatelé chebských mordů? Ti byli vyplaceny již krátce po činu plukovníkem Butlerem. Podplukovník Robert Geraldin si tak přišel na dva tisíce tolarů, kapitán Walter Deveroux na tisíc, vybraní dragouni Butlerova pluku dostali po pěti stech tolarech. Kapitán Deveroux se ovšem nehodlal smířit s takovou almužnou. Následující dva roky se dovolával spravedlivé odměny. Jako otravný hmyz obtěžoval vlivné dvorské hodnostáře. Neustálým připomínáním ohavného činu jim řádně ztrpčoval život. Nakonec se domohl svého. Roku 1636 mu byly postoupeny trčkovské statky Dobrovítov, Chlum a Krchleby v odhadované ceně čtyřicet tisíc zlatých.
Z lacino nabytých obročí a statků se však Ir Deveroux, podobně jako značná část ostatních spiklenců, dlouho neradoval. Ať již se jednalo o náhodu či shodu okolností, pravdou zůstává ten fakt, že většina osob zapletených do krvavých chebských událostí byla po zbytek života provázena smůlou a nepřízní osudu a neodešla z tohoto světa právě klidnou cestou. John Gordon zahynul v roce 1637 bídnou smrtí, jsa probodnut v souboji. Ottavio Piccolomini až do konce třicetileté války brázdil ve španělském žoldu nepříliš úspěšně evropská bojiště. Roku 1656 podlehne následkům těžkého pádu z koně, který utrpí na neškodné projížďce v okolí Vídně. Jan Aldringen umírá pouhých několik týdnů po vévodovi frýdlantském. Smrt si ho najde na jaře 1634 v bitvě u Landshutu. Na podzim téhož roku zcela náhle a bez zjevné příčiny skoná také Walter Butler. Jan Matyáš Gallas dosáhne sice v září 1634 u Nördlingen oslnivého vítězství nad Švédy ale to je naposled, co mu válečná štěstěna ukáže svou přející tvář. Jeho další vojenská kariéra se nesla už jen ve znamení neúspěchů a nezdarů. Jedna blamáž střídala druhou. Rok před uzavřením vestfálského míru, to jest v roce 1647 umírá na takzvanou čtyřdenní malárii, onemocnění běžně rozšířené na starém kontinentě ještě v polovině 19. století. Stejné nemoci podlehne o dvacet let později Walter Leslie, který se tak jako jeden z mála dožívá požehnaného věku. Valdštejnův vrah Deveroux přežije svou oběť jen o pět let. Roku 1639 se stane jednou z mnoha obětí morové epidemie, jež kosila obyvatele metropole českého království, kde bývalý císařský důstojník, naprosto zapomenut a opuštěný, žil v ústraní.